Vize o třech malých lidech

destinaton_logo_small

Dva se drželi za ruce
a kráčeli po břehu velké řeky,
v jarní trávě zelené jako vybuchující hvězdy,
stébla se dotýkala jejich těl jako nože
a listy akátů – křídla obřích labutí
jim v letu čeřila vlásky na čelech.

Kráčeli jako poslové jasných vřídel světla v jiných skutečnostech.

Ten třetí seděl opřený o svodidla kus cesty od nich,
ukřižovaný proudem dehtového štěrku cestářů
a nehybný tiše snášel zvednutí nohy pouličního psa.

I den je tichý
a plný očekávání setkání těch tří dětí

Stopy III

Viděl jsem dívku,
která chodila po hladině.
Její cesta nebyla přímá,
bylo to jako tanec.

Teď už je pryč
a hladina je plná
otisků jejích chodidel.

V touze po svobodě
se snažím najít svoji cestu,
abych nekráčel v jejích stopách.

Porce haiku č. 3

O Facebooku

V knize portrétů
člověk hledá tak marně
svou ztracenou tvář.

O špatném dojení

Z vemene žití
ukápne jen několik
slz syrovátky.

O ptačím tichu

Při brzkém jaru
na větvích stromů sedí
opeřený klid.

O dobrém dojení

V rozlitém mléce
nalezne prostornou skrýš
mnoho litrů slz.

O sociálních sítích (obecně)

V smyšleném světě
mezi zástupy mrtvých
skutečný je ráj.

O poezii

Ve stopách, verších,
slokách line se předivo
nervů básníka.

Stopy II

Z úzkosti uprostřed temnoty lesa
vyrostl na jelení stezce dřín.

Na podzim u plodů okolo stromu
se jelínci zastaví a hovoří o Zimě:
Bude první či poslední?

Kolem kmene v zemi
zůstanou vytlačené stopy.

Každá z nich na obloze
v noci odrazí hvězdu.

Zemřít už

Ano, také se bojím bolestí,
ale smrt, to je mé štěstí,
jediná znamená pro mě
užitek z úrodné země.

Chci stát se tou úrodnou zemí
a neříkat ‚ach‘, jak zle je mi.

Stopy

Když jedu nocí,
světlomety
rozpoznávám na asfaltu
ze sněhu stopy.

Jen asfalt suchý
a zmrzlé odlitky
malých kopyt.

Když jedu nocí,
zmatené stopy
jsou všude kolem.

Po stranách cesty
pootevřenými ústy
v temnotu lesa
vrhám úzkost.

Mrazení

Klid je klid

ptáci už dozobali

z dnešního života.

Proláklina ticha

jak hlučné vojsko

protáhla dušemi…

Markytánka noc

první zvedla láhev,

rozepla živůtek

a uložila nás do postelí…

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak nabrousit

a nezranit přitom kosu…

 

Ostří je jako nebe,

anebo řeka.

Lidé mezi nimi

 

i stínání…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ani pták

když usedá

neví, co je létat.

Jak tedy poznat,

když právě to

je tak samozřejmé.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Závaží jako olovo

mraku.

Příboj vedra

na vlnu deště.

Moře krajiny

a jejích očí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tíha racka

není zemí,

ale lehkostí ryby,

sevřené v jeho objetí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ticho jak v kostele

 

Prkna srovnaná křížem

a nos plný vzduchu

až po klenbu plno

prázdna pro Boha.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nejvíc mlčí to

oč jsme proti sobě kratší

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ano že se měníme.

Kráčíme nám naproti

a vcházíme,

kde jsme už možná byli.

Kam ale odejít,

když doprava

nebo doleva

právě tady nic neznamená.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Za zdí

črtáme do písku

návrhy jak nebýt chvíli

nemilosrdní.

Jako bychom zapomněli,

že i písek

drží tvar jen dočasně.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V pohledu měla

dvě kašny žárem až převrhnuté.

 

Byla ranhojičova,

uměla pouštět žilou, krví

pak míchala, aby se nesrazila…

Pamatuju, že ani tenkrát,

když mráz bral

srnci už i srdce z těla

a rybám zbýval jenom kámen

nezapomínala se nejdříve

řádně přežehnat křížem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V soumraku

už dopoledne křičely husy

i v množství samotné tak,

že neumějí zůstat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Podzim

jako břitva.

Ostrý, rozblýskaný.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nohy chodců sbírají

smítka včerejších dní…

Strom je už podzim,

barvy ještě léto,

doba je příslib,

protože víno

zatím hroznem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Za okny svítilo mrazem.

 

Trhlinami v ledu

kapr lapal po dechu

a svým zlatým břichem

rozjasňoval vlastní smrt.

Mezi odrazy jak v zrcadlech

rámů z broušených krystalů

vylov si toho kapra

a škrtni sirkou.

I kdybys šlehl bičem

polární záře

nezískal bys více světla.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Střechy kostelů

těch staveb

těsně vedle věčnosti.

 

Modlíš se pro ni

a zatím ona

tiše letí kolem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cao Bang

 

Je kraj

co z kamene

jak z pramene

napitý je po okraj.

 

A lidé z toho kamení

v tom kraji pramení.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Stín lampy

jako černé slunce. Zatmění

i o půlnoci.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V noci až bezbřeze prázdné

ale plné touhou

obracíš každou vzpomínku

hned dvakrát.

 

Poprvé ještě ve snu

a pak když téměř matematicky

zdvojmocňuješ čtverec touhy

nad přeponou těla.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Těsně vedle

hned za rohem

ale i jinde

je dost místa

na zatracení.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Chčijem labutím do peří

a hledáme perlu ve Vltavě

my, skřípnutí do dveří,

já ve tvé,

ty v mé hlavě.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Hodiny na zápěstí žití

tikají ti do masa.

A obratlovec času

odkojen tvou vlastní mízou

už pomalu láme páteř

i tvému strážnému andělu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak voní starý papír

ten mezi stránkou

a stránkou

čteš příběhy staré už v době

kdy Svatý Petr čural

ještě na zdi Říma.

 

Dělej

dělej rychle

a možná nahmátneš

i svou plnou žílu.

 

 

 

 

Zločin v Poroškovu

 

1.

 

Motto:

” Zas a zas, ach

lámu si vaz. “

/ J. S. Pokryškin – Klatba /

 

 

 

Julián měl těžké dětství – narodil se jako sirotek.

To sem ale nepatří …

Právě sestupoval prudkou kamenitou pěšinou přímo k moři. Bydlel tu. Byl to studený Balt, který se mu stal osudem a jehož vlny den co den omývaly dno jeho rybářského člunu. Mohlo by se zdát šedivým, stále stejný obzor, stále to samé štěrkovité pobřeží s chomáčky neduživé trávy; byla to ostrá tráva beze stopy po chuti, každý den četl Julián v očích své kozy to samé – prázdnotu, moře šumělo jednotvárně v jednom tvaru.

Julián však tento kraj miloval.

Naučil se číst v mracích, v slunci, ve hvězdách. S každou vlnou se tvářnost krajiny měnila, každý poryv větru pohnul oblohou, každou chvíli bylo potřeba kontrolovat plachty. Cyklus přílivů a odlivů tikal lépe, než nejpřesnější hodiny. Byl rybář a tato krajina byla jeho životem.

Přemýšlel, vzpomínal na matku. Nikdy ji neviděl, jeho vzpomínky byly vzpomínkami na představy. Snad byla krásná, vzpomínal na dlouhé vlasy, těžká ňadra a široké boky – je možné, aby věděl, jak vypadala? Znal ji jen z vyprávění, z jednoduchých slov hrubých rybářů. Kdoví, který z nich…. Co jen ten dopis znamená?, mimoděk kroutil hlavou, když s roztaženýma rukama balancoval na hraně velkého balvanu, který bylo nutno sešplhat.

Ze zadumání ho vytrhl chechot racků. “No nic,” řekl si a začal opatrně ručkovat. Byl už skoro doma.

Domek stál kousek u moře. Samé dřevo a občas to, co moře vyplavilo. Chudá, pustá zahrádka s rozvěšenými rybářskými sítěmi. Bílá koza. Řídký, děravý plot. Už se stmívalo, když Julián otevřel dveře a vstoupil. Jeho zrak přelétl po pokoji a zastavil se na obálce, jejíž bělost zářila do padajícího šera. Měla podlouhlý úřednický tvar a Juliána lekala. Byla cizí a neznámá.

Usedl, ukoptěnými prsty zašpinil okraje a opatrně vytáhl arch papíru. Nečetl text poprvé, jeho těžká mysl a zvlášť dlouhými pomlkami oddělované slabikování jej však velmi zatemňovali. Znovu a znovu se s ním pral a nakonec pochopil toto – zítra se má dostavit do Poroškova, Smyslovova ulice č. 15, úředník Sláva Slavič Bězukladnyj – za účelem projednání dopravního přestupku, kterého se dopustil 18.5. tohoto roku, atd., atd., aby s sebou přinesl doklady totožnosti a pokud možno, dostavil se přesně v 16 hodin.

“Tak zítra se vydám do Poroškova,” pomyslel si Julián a uvědomil si, že bude muset vyjít hodně brzo, aby to stihnul. Pro spravedlnost a ozřejmění situace je ještě třeba dodat, že Julián v Poroškovu nikdy nebyl a přestupku se proto nikdy dopustit nemohl.

 

2.

 

Motto:

“ V pozadí šumí Balt.

Lehnu si na asfalt.”

/ Xaverius Denatur – Veselice /

 

 

 

Ve svém rybářském životě vzal Julián na vědomí řadu ponaučení, kterými se řídil. Nyní ho nechali na holičkách. Netušil, co má s sebou všechno vzít, jestli i kozu, která se mu drala k rozestlané posteli. Včas si uvědomil, že by s ní musel vyjít už teď a to ho upevnilo v tom, že ji s sebou nevezme.

Na slaný Balt začal padat soumrak. Ryby, které přežily i dnešní krvelačný útok šílených negramotných rybářů, pomalu opouštěly své úkryty na písčitých plážích. Měsíc si leštil tvář o tmu.

Na dveře Juliána, který stále skládal svůj skrovný majetek na podlahu a vybíral to nejdůležitější, kdosi zaklepal. Byl to nejbohatší muž z celé vísky, který si za peníze ušetřené po léta stahování rybích šupin zakoupil neon na svou rybinou čpící chatrč.

“Juliáne! Hej!” volal tento bodrý chlap, jménem Kyriljev.

Koza vyděšeně zamečela a přikryla si hlavu peřinou. Ne každý ji mohl vidět tak obnaženou, jako Julián.

“Potřebuji siláka, švarného jonáka, jaký i tři medvědy přepere, srovná skálu se zemí a ryb naloví celou bárku! Hej, Juliáne!!” podnapile řval Kyriljev. Moře šplouchalo. Koza se třásla.

Julián, s hlavou ztěžklou od neustálého zvedání dvaadvacetikilového valounu, který jednoho dne vrhla vlna na domek a on ho vzal za vlastní, vstal a otevřel. Kyriljev byl v padající tmě škaredý ještě víc než za bílého dne. Hned začal tlachat:

“Juliáne, Juliáne, ty jsi má spása, tebe mi sám Bůh postavil do cesty!! Přišel mi od bratra neon, obrovská, tunová reklama. Ještě dnes ji musím mít na svém domku!! Juliáne, jsi opravdu silák, já vím, že to pro tebe bude hračka, že to dokážeš sám…”

“A co Glavov?” zeptal se Julián. Glavov byl nejsilnější, ale zároveň nejpitomější rybář v celé oblasti. Celý okruh si ho vážil pro jeho sílu.

“Jsi lepší než on!!” řval Kyriljev. Glavova nesehnal, a tak po chvilce spekulování se svou připitomělou ženou odsouhlasili Juliána.

Julián se moc nerozmýšlel a šel. Vidina možné odměny mu zaslepila zrak, ač na něj koza z postele varovně mečela.

Po chvilce bloudění – neboť již byla tma – došli oba dva do Baltického moře asi sedm metrů od břehu. Kyriljev chtěl pokračovat, řka, že ta jeho zatracená žena jistě někam jeho krásný domek s neonem schovala, aby se s ním mohla těšit, ale Julián, přeci jen o něco rozvážnější, nabral směr zpět. Po menší příhodě s nahluchlým Gregorijem, který lovil kraby v místech, kde nikdy nebyly, se dostali až k chajdě, v níž přebýval Kyriljev.

Kolem dokola se tísnila celá osada rybářů, kteří zuřivě bafali ze svých dýmek z mořské pěny. O stěnu, kterou zdobily místo psího vína chaluhy, byl opřen kolosální neonový nápis KYRILJEV. Nechybělo mnoho a byl by větší než celý domek. Kyriljevova žena Marusja, tupá a nehezká, neon láskyplně otírala hadrem.

“Ustupte!! Ustupte!! Vedu siláka!!” ječel Kiriljev a strkal do lidí. Julián byl zmaten a málem i utekl, kdyby ho nechytil Kiriljev za rukáv. Postavil ho před kolos a hlavou mu ukázal, jako aby začal. Na Juliánovu otázku, kam ho má dát, ukazoval na dvě skoby, značně ztrouchnivělé a rezavé dík slanému vzduchu.

Julián popadl obří písmeno K a snažil se s ním pohnout. Ať se snažil, jak chtěl, nic se nedělo. Pět obětavých žen rybářů mu přiběhlo otřít pot. Julián se nadechl a znovu zabral.

Nic.

Znova.

Žádná reakce.

Rybáři začali mručet starodávnou rybářskou píseň o velké rybě, kterou dostane jen ten, kdo je opravdový bohatýr. Kyriljev poskakoval kolem a plácal Juliána po zádech.

“Dokážeš to, synku, Juliáne, chlapče, ty to dokážeš!! Budu na tebe pyšný, co já, celá ves na tebe bude pyšná, i ryby, co chytíme si na pekáči budou povídat zkazky o siláku Juliánovi a budou litovat, žes´ je nechytil ty!! Juliáne, tak ještě!! No, hop!!” volal rozpustile Kiriljev a tančil kozáčka.

Julián náhle věděl, že to nedokáže. Dopis, který dostal, se mu objevil před očima a zbavil jej všechny síly. Byl náhle jako malé dítě uprostřed divočiny – slabý a bojácný.

Jakýsi rybář, stoletý kmet, mu podal hrnek čaje. Julián s poděkováním přijal a douškem vyprázdnil šálek. A tu, jakoby nová síla. Není známo, zdali v onom čaji byl nějaký prostředek, ale Julián náhle překonal krizi a zabral.

Několika tunové monstrum ze železa se odlepilo od mokrého písku. Píseň rybářů vrcholila a Kyriljev upadl do extáze. Julián plný síly pověsil neon na oba hřeby.

Chatrč se zatřásla a o půl metru klesla.

Jásot neznal mezí a Julián omdlel.

Kdosi ho odtáhnul až k jeho chatě, kde ho přivítal jak Balt, tak jeho koza, která se postarala jako kohout i o ranní probuzení.

A tak se Julián nedozvěděl, neboť unaven ráno vyšel na cestu, že po spuštění obřího neonu téměř oslepli všichni rybáři, kteří ještě dlouho do noci hledali daleko ve vnitrozemí své domky a rybářské sítě. Kyriljev, šokovaný světlem nejvíc, nechal reklamu několikrát zhasnout a rozsvítit, až úplně zblblý ze svého gigantického jména usnul s napuchlýma očima před svým domem, kam se nemohl dostat, neboť klesnutím domku zanikly přirozeně dveře.

3.

 

Motto:

“ Vysoko mraky, daleká cesta,

předlouhá, předlouhá, ruská je versta.”

/ M. S. Podparožkin – O hladu /

 

 

 

Ráno bylo pro Juliána těžké, hlavně ruce a záda jej nesmírně bolely. Opatrně se dobelhal ke stolu, kde spatřil dopis a uvědomil si, že musí vyjít co nejdřív. Vykoukl z okna, venku to ale nevypadalo vůbec pěkně; nad Baltem se stahovaly mraky a vlny dosahovaly velikosti Juliánova domku. Zvedl se vítr a někde vprostřed moře dopadly na hladinu první kapky. Juliánovi se vůbec nechtělo, kdyby nemusel, ani nos by ze dveří nevystrčil, v klidu by se vrátil do postele a přemýšlel. A kdyby přišel Glavov nebo Kyriljev nebo i Někrasov, dali by po skleničce a mohli čekat, až se počasí přežene.

Podíval se na kozu – stála v koutku a tiše přežvykovala. Když zjistila, že se na ni dívá, prázdnota jejích očí prchla před výčitkou. Pohrdlivě mekla.

Nebylo jiného zbytí, Julián shrnul svůj skrovný majetek do uzlíku, zauzloval jej a namazal si chleba s máslem. Často nejedl dlouhé dny nic jiného. Někdy si dal i rybu. Jinak ale celý svůj úlovek odváděl Kyriljevovi, který mu za to vyplácel mzdu.

Už chtěl jít, když v tom někdo zaklepal.

“Dál,” zvolal Julián, “jsi – li dobrý, vejdi!”

Vešel Kyriljev.

“Juliáne, Juliánečku, vezmi mě k sobě, nemůžu do chalupy,” bědoval, “neon mi ji zabořil do země a já nemůžu dovnitř. Oknem neprolezu, sama Marusja prolezla jen tak. Bude to jen na chvíli,” drmolil a rukávem si utíral slzy, které se mu řinuly z očí. “Jen co mi ji spraví – do večera, do zítřka, jak jen budeš chtít. Marusja ti tu zatím může poklidit.”

“Dobrá, dobrá,” přikývl Julián chtěje mít klid.

“Juliánečku, ty jsi zlatý. U žádného z těch buranů bych nemohl přece bydlet. Pojď, napijem se na tvoje zdraví.”

A tak vyšel Julián mnohem později, než původně zamýšlel, za to ale s čistou hlavou a lehkým srdcem. Šel bos. Na balvanu za vesnicí se naposledy ohlédl a spatřil houf rybářů snažících se neon z chalupy sejmout a tak ji nadlehčit.

S pískáním vykročil.

Prudký vítr od moře mu podpíral záda a Julián si to rázoval, až se mu krajnice slévala v jednu tmavězelenou čáru. Mraky se hnaly v jeho stopách.

V poledne usedl na kraj, do trávy jemné jako srst jeho věrné kozí družky, namazal si chleba s máslem a zapil to čerstvým kozím mlékem. V uzlíku mu už nic nezbylo, když tu se proti němu začal z příkopu hrabat Gríša Sapijentij Syslov, kterého opuchlé oči zavedly v noci tak daleko od domova, že padl vyčerpáním. Pěstmi si mnul oči, které pak vytřeštil na Juliána.

“No Juliáne, siláku, kde se tu bereš?” Odulým obličejem, bledostí soutěžícím s měsícem, kroutil ze strany na stranu, jak se snažil srovnat si obratle. Páchl. “Nevíš, kde to jsem? Myslel jsem, že jdu domů, měl jsem ale takové mžitky před očima, že jsem ho nejspíš minul.” Julián moudře přikyvoval. Syslov si sedl vedle něj na kámen a nenápadně nakukoval do Juliánova uzlíčku.

Mraky je začaly zvolna dohánět. Byla to hutná olověná stěna. Ve vesnici už určitě pršelo. Julián si je zkušeně přeměřil: “Bude pršet,” řekl a ucedil slinu do prachu na silnici. Naučil ho to Bosý, když mu předtím ve rvačce na rybářské zábavě vyrazil zub. Syslov se zimomřivě schoulil, spal tu přece jen už mnoho hodin. Začínalo se mu to pomalu zajídat. “Bude,” přitakal a drbal se ve vlasech, které mu vítr ohýbal v různé obrazce.

“Kam jdeš?” ptal se Juliána.

“Do města. Na úřad,” odpověděl ten. “Pojď se mnou, jestli chceš.”

A tak došli dva, Syslov a Julián, rybář a bohatýr, k branám Poroškova.

 

4.

 

Motto:

“Vzbudili ho v noci o půl desáté

– Tohleto je auto, tak se seznamte.”

/ Denisa Olga Popiskovová – Ljoša na cestách! /

 

 

 

Řidič z povolání, nositel řádu práce a čestná stráž u hrobu neznámého vojína ve válečných letech Jevgenij Vladimirovič Zapirohin vstal brzy, aby stihnul nahnat do svého autobusu co nejvíc neplatičů. Měl totiž kšeftík s revizorem Malakovem. Spočíval v tom, že Zapirohin schválně nevnímal, jestli všichni mají správné bilety a pak, když měl autobus plný, nabral na smluveném místě Malakova. Za léta spolupráce to byl dokonale sehraný tým dvou vlastenců, kteří dokázali množství peněz propít v hostinci “Báťuška Car”.

I dnes se k tomu schylovalo. Zapirohin, maskovaný vousem, aby jej nikdo neidentifikoval, zastavil na zastávce u Peťuchinova divadla a lhostejně si nikoho nevšímal. Asi dvě stě lidí všech národností a povolání se mu vecpalo do autobusu. Několik vojáků rázně pochodovalo uprostřed vozu cvičíce se na blížící se přehlídku, což vyvolávalo bouři nadšení. Garmoška v číchsi rukou vytvářela neopakovatelné klima a samovar za sedačkou Jevgenije Vladimiroviče /což byl trochu prohřešek proti platným předpisům poroškovské autobusové dopravy ze dne 4. 9., neboť podle nich je nutno mít samovar na viditelném místě/ bublal do dupání kroků.

Blížilo se místo, kde měl čekat revizor Malakov.

Zapirohin se již viděl, jak večer bude popíjet kvas u “Báťušky Cara” v Tvarožkově ulici za peníze, které dnes získají. Přidal plyn a jen tak tak se vyhnul policistovi, který se neopatrně shýbal pod automobil, který pravě přejel kocoura.

Jaké to však bylo překvapení, když na místě, kde stál Malakov byli i dva vesničani, nepochybně rybáři.

Zapirohin s grimasou údivu přemítal, jsou – li to příbuzní Malakova, nebo jestli tam stojí náhodou. A pak přišel na to, jestli to nejsou pánové, kteří by měli prověřit jeho jízdu. To ho zděsilo. Beton z nedávno vybetonovaného parčíku na jeho blatnících byl ještě jasně vidět. Zapirohin tenkrát nestíhal v dopravní špici a tak musel použít variantu přes park. Kdo to ale mohl vědět, že tam betonovali?

Jevgenij Vladimirovič se zmítal v pochybách.

Přesto otevřel dveře a Malakov sám nastoupil. Julián a Syslov, kteří tam postávali a Zapirohin v nich tušil něco nebezpečného, se ve chvíli, kdy se autobus rozjížděl, rozhodli nastoupit.

Zapirohin zblednul a zeptal se Malakova, jestli je zná.

“Nikdy jsem je neviděl,” řekl Malakov.

Zapirohin otevřel dveře a Julián i Syslov nastoupili.

“Máte lístky?” zeptal se Jevgenij Vladimirovič obou rybářů. Syslov se vylekal a Julián nerozuměl. Malakov, který byl od přírody inteligentní, pravil, že pokud je nemají, bude je muset nechat předvolat, protože on, Malakov, je revizor poroškovských autobusů.

Neměl to říkat, protože v tu chvíli se všichni lidé vyhrnuli ven a děkovali Všem Okolnostem, že je zachránily před pokutou. V busu zůstal jen jeden důchodce a jakási dělnice, která zřejmě měla jako jediná lístek.

Zapirohin se zašklebil a řekl Malakovovi, že se mu to povedlo. Poté se obrátil na Juliána zhurta se ho opět zeptal na lístky. Julián se přiznal, že nemá, že nikdy autobusem nejel, a proto netušil, že je nutno mít lístek.

Malakov se náhle rozveselil.

“Vy jste poprvé v autobusu? No to je skvělé, že jste si vybral zrovna tenhle. Jevgenij Vladimirovič je ten nejlepší řidič, jakého jste mohl pro svou okružní jízdu sehnat,” volal Malakov.

Julián se červenal, protože netušil, že se to takto zvrátí. Gríša Syslov, povahy mírné, se rozdováděl také a spolu s Malakovem si zatančili a čaje popili.

“Jevgeniji!” křičel Malakov, “vezmi to po své nejdelší trase. Musíme ukázat všechno, všecičko, co skýtá Poroškovo!!”

Dělnice se ohradila, že potřebuje do práce.

“Co to vykládáš? Občanko!” výrazně vztyčil prst Malakov, jednou rukou se přidržuje tyče, neboť Zapirohin právě kličkoval v protisměru. “Tady přátelé rybáři přišli zdaleka na exkurzi a ty jim budeš bránit v jejich štěstí vidět Poroškovo? Ukaž mi svůj lístek!”

Dělnice vytáhla lístek a Malakov ho roztrhal. Pak významně řekl, že to bude drahá pokuta a svázal ji.

Julián se zatím zeptal důchodce, jak to, že ten autobus vůbec jezdí.

“To jede na principu Jevgenije Zapirohina. On je to, co jede. Podívej, jak kroutí rukama a háže s sebou na sedadle. Je to silák, chlapče, takový obrovský vůz dát do pohybu a udržovat ho v něm, to je umění!!” říkal děd Syslovovi a Juliánovi.

Zapirohin zatím dokázal svůj rekord dne a udělal třistapadesátý přestupek. Cesta příjemně ubíhala.

Na jedné z četných autobusových zastávek stála malá a podezřelá žena. Zapirohina se jí zželelo a zastavil jí. Julián si ještě stačil všimnout, jak žena rychle naskočila a vytáhla zpod rubašky samostříl. Dělnice vykřikla, totéž provedl děd a Malakov.

Zapirohin si hrůzou zakryl oči.

Syslov zkameněl.

Julián ztuhnul.

“Jsem ze svazu nepřátel autobusů v Poroškovu. Pokud mi nedáte rukojmí, střelím šíp do zadního okna!” řekla zvolna žena. Bylo vidět, že nelže. Profesionalita jí koukala z očí.

“Proboha ne!! Vyzívám vás ke klidu, občanko!!” rozplakal se Zapirohin a klekl si před ženu. “Mám autobus propůjčený od státu a rozbité zadní sklo by bylo výsměchem všem úřadům v Poroškovu. Mějte srdce nad nositelem řádu práce!!”

Malakov si klekl také a panáčkoval. Žena jen přikyvovala a pak rychlostí blesku popadla Syslova za ruku. Syslov zbledl a začal vřískat. Julián se mu chystal pomoci, ale důchodce ho horlí zastavil. Jeho oči jasně ukazovaly, že teď by to nemělo cenu.

“Juliáne!! Juliáne!! Pomož mi!!!” křičel Syslov, když jej žena v plné rychlosti autobusu vyhodila ven. Pak skočila za ním. Hůl důchodce byla pevná a Julián se marně zmítal. Autobus nechal rukojmí i teroristku daleko, předaleko za sebou. Zapirohin omdlel.

 

5.

 

Motto:

“Sám, samotný vprostřed věží,

stále nevím, oč tu běží.”

/ Dětmar Karandaškin – Moskvě napospas! /

 

 

 

Zapirohin omdlel. Křečovitě svíral volant a nikdo neměl nejmenší šanci ho od něj odtrhnout. Pokoušel se o to Malakov, který asi jediný zachoval duchapřítomnost. Julián v koutě lámal dědovu hůl přes koleno a svázanou dělnici nynější zběsilá jízda srazila do uličky, kde se válela v odstředivých protisměrech. Stařík se jí snažil pomoci, jeho slabé prsty však nebyly s to povolit uzel. Zuřivě se do něj zakousl.

Mezitím se autobus nezadržitelně hnal ulicí a nenechával kolemjdoucí na pochybách, že se řidič zbláznil; v zatáčkách se nebezpečně nakláněl /dělnice se staříkovi neustále vytrhávala z úst – umělé zuby v pravidelných intervalech cinkaly o podlahu – žena však nepřestávala důchodce povzbuzovat/, Malakovovi se ale vždycky podařilo nabrat správný směr. Silně se potil a někde dole v páteři se mu začal cukáním hlásit nerv šestého smyslu. Tohle mu asi neprojde.

Na to teď ale nebyl čas. Vystrčil Zapirohina ze sedadla a sám usedl za volant. Řídilo se mu těžko, poněvadž musel neustále překonávat váhu Zapirohina, který změnil v bul-doka, držel a visel napříč autobusem až ke schůdkům.

To bylo Malakovovi osudné. Zničehonic přišla prudká pravotočivá zatáčka, která vyžadovala jemnou řidičskou práci. Obratné uchopení řadicí páky prostřídané prudkým trhnutím a zakomponováním přišlapávání nožních pedálů ve staccatovém rytmu. Tomu Malakov nerozuměl, hlavně rytmus mu dělal problémy; a Zapiriohina jednou rukou také nepřetáhl. Autobus zvrtl kola a monstrum se  s vyjícím motorem vřítilo do zahrady jednoho nešťastného občana, kde přerazilo pět ovocných stromů nevalné úrovně, než se definitivně zastavilo o prkennou novostavbu WC.

Malakov byl vymrštěn ze sedadla už u třetího stromu. To je také to poslední, co si pamatuje. Strop jej totiž srazil zpět a krev, vzbouřená nečekaným pohybem ochromila mozek. Oči se podlily krví.

Zapirohin, téměř osvobozená dělnice a důchodce skončili na jedné hromadě.

S čistým svědomím vám mohu říci, že se nikomu nic nestalo.

Sledujme však Juliána.

Právě vylézá vysypaným zadním oknem, stále ještě trochu praštěný a zkoumavým pohledem přehlíží dílo zkázy. Stromy byly napříště již nepoužitelné, první kmeny náraz téměř rozmělnil v hromadu třísek. Autobus a WC navždy pozbyli původních tvarů.

To však není důležité…

Mnohem, mnohem důležitější, než se nám teď na první pohled může zdát, je Rima Dmyslijevič Papošnikov, majitel domu a zahrady, který se s vyvalenýma očima hnal k místu neštěstí.

Julián jej spatřil a nemeškal. Seskočil z okna a dal se v zběsilý úprk. Kličkoval mezi pahýly, přeskakoval větve a snažil se uniknout z dosahu řvoucího Papošnikova. Zakopl. Zvedl se. Zakopl. Zvedl se.

“Chyťte ho, chyťte ho, připravil mě o všechen majetek,” řval Papošnikov. “Lidi, lidičky, kde jste, co děláte! Pomožte mi přece!!” Křik Papošnikova Juliána dohnal a dokonce předehnal. Lidi se začínali zastavovat a se zájmem sledovali závody. Ti, co byli svědky nehody se k Rimovi Dmyslijeviči připojili.

V tom se před Juliánem otevřela dvířka autobusu. Nelenil a vskočil dovnitř.

Na město se snesly první kapky deště.

 

Julián, teď už klidný, pozoroval zmatek za okny. První auta milicí, ambulance, dokonce i požárníky. Oněmělou tvář Papošnikovu, staženou v zuřivou grimasu, hrozící ruce, pozvolna klesající v gestu marnosti a nachylující najednou svou nečekanou vahou Papošnikovova ramena k zemi…

Obraz mu zmizel v kapkách deště.

Julián se napřímil, pevněji sevřel madlo a řekl si, že je čas navštívit Smyslovovu ulici č. 15.

 

 

6.

 

Motto:

“Medvídě se usmívá

Pod schody se ukrývá.”

/ Denisa Olga Popiskovová – Zločin v ZOO /

 

 

 

Déšť dokáže nevídané věci, zvláště, když je člověk jako Julián bos. Stružky, které nesly kromě prachu i zbytky jídel a papíry, se mile otíraly o prsty chudáka Juliána.

Nebe bylo zamračené. Julián marně podle kaluží zkoušel poznat, kolikátý příliv či odliv nastal. Tím nevěděl ani kolik je hodin. Lidí se bál zeptat, protože všichni teď pospíchali a navíc vypadali jako Papošnikovovi donašeči.

Přes všechny trable, které ho po cestě potkaly, se dostal na zastávku U Lidového vodojemu, odkud to byl jen kousek k Smyslovově ulici. Budova vypadala jako nějaká obří tykev. Byla stavěná v akci z a podle toho vzhlížela k světu. Zatímco severní strana byla postavená k východu, jižní byla na sever. Tuto hříčku neměli v plánu řádní konstruktéři, ale mohl za ni jeden opilý stavbyvedoucí, který plán znehodnotil na několika místech. Vada, na první pohled zcela nevýrazná, byla znát v horních patrech budovy. Tam se patogenní zóny každou noc honily jako potkani pod povrchem chodeb, tam ani voda netekla, ale spíše se sypala a písek na uhašení ohně se dal přelévat. Žilo se tam jak v pohádce.

A právě v těch nejkrutějších místech bydlil všemocný úředník Sláva Slávič Bězukladnyj, který si nechal Juliána předvést.

Julián vešel a jeho první dojem byl, že je ve skleníku. Netušil to sice, ale myslel si to. Vrátný Hektor Zaruchanudze, Gruzínec jako řepa, si prohlédnul Juliána a vyjel na něj, co si přeje.

“Hledám…,” řekl rozpačitě Julián a vytáhl notně umolousaný arch papíru z kapsy, “hledám pana Bězukladného.”

Zaruchanudze se bodře rozesmál. Pak sáhl do šuplete a vyňal z něj červené klubko. Významně si prohlédl Juliána a podal mu ho.

“Tumáš! To je klubko, Bohatýre! Hoď ho na zem a kam se bude kutálet, tam běž,” řekl a podal mu klubko. Pak vešel do své místnosti, zamknul se a na okénko dal nápis ZAVŘENO. Sedl si na židli a sledoval Juliána.

Ten klubko vzal a udělal to, co mu stařík řekl. Nic se nestalo. Klubíčko se kutálelo dva metry a pak se zastavilo. Julián šel za ním, ale nenarazil ani na skrytou chodbu, ani na Bězukladného. Jen Zaruchanudze se smál ve svém kutlochu jako blázen. Julián se ho chtěl na něco zeptat, ale Gruzínec se svíjel v křečích a nebyl k zastavení.

Chudák Julián.

Vydal se tedy nejbližší chodbou, bíle vymalovanou, stále vpřed.Došel k výtahu, který nefungoval. Schodiště bylo dlouhé a Julián to zkusil po něm. V prvním patře narazil na sedláka, který v poklidu sypal slepicím zobajícím z linolea. Kde sídlí Bězukladnyj, nevěděl, ale zavolal na svou ženu, která šla od dojení. Ta poradila, že velcí páni žijí ve velkých patrech a odešla. Julián se po chvilce váhání vydal výš.

Dvacáté sedmé patro bylo poslední.

Spolek úředníků, kteří hráli na housle, mu podali dva listy papíru, aby napsal svoji žádost. Když jim řekl, že je pozvaný a nic nežádá, zahráli mu Malou noční hudbu a pustili ho.

Vylezl po žebříku až k nejvyšším dveřím, ve kterých měl být ten nejvyšší úředník. Všemocný Sláva Slávič Bězukladnyj. V křesle seděl opět vrátný Hektor Zaruchanudze a ten prozradil Juliánovi, že se po patnácté hodině všechno obrátí, aby úředníci aspoň něco dělali. Přestal pak brát Juliána na vědomí a začal telefonovat komusi, na kterého mluvil gruzínsky.

Zoufalý Julián, který svým selským rozumem pomalu přestával mít kontrolu nad svoji silou, převrhl Zaruchanudzeho i s křeslem.

“Pomoc!! Bohatýr!!” volal zděšeně úředník a hýkal, aby přivolal šimla. S telefonního sluchátka se nesla jakási milá gruzínská častuška.

“Zavolejte Bězukladného!” řekl tvrdě Julián.

Zaruchanudze pochopil a zavolal ho. Do tří minut byl v místnosti sám Sláva Slávič. Rovnal si kravatu a stíral rtěnku z pleše. Nosovým hlasem se tázal, co se děje.

Julián mu ukázal papír a Bězukladnyj dostal rysy démona, který může naprosto vše.

“Pojďte za mnou!” řekl Juliánovi a došel až k soukromému výtahu. Oba nastoupili a za několik vteřin již vstupoval Julián se značnými obavami do kanceláře Slávy Sláviče Bězukladného.

 

7.

 

Motto:

“Máš-li hodně hrachu,

rozděl jej na dvě půlky.”

/ Stará lidová moudrost /

 

 

 

Kancelář byla veliká místnost s nelidskými rozměry. Jen na výšku měřila aspoň tři metry. Černá kožená křesla svou sloní vahou tísnila mahagonový psací stůl. V řadě dveří stálo asi pět židlí, úplně rozmlácených, zřejmě pozůstatky výslechů. Stěny byly polstrované – ani nejhroznější řev nepronikl za zdi kanceláře Slávy Sláviče.Sbíhaly se zde nitky všech odposlouchávacích zařízení v budově, tajnému magnetofonu se nepřestávaly točit kotouče. Vypráví se, že někteří zvlášť zatvrzelí pamětníci slýchávali vrnění motorku i celou noc.

U stolku v rohu místnosti, který společně se sedací soupravou, také v černé barvě, vytvořil laškovně nezávazný společenský koutek, seděly dvě ženy. Varja Stěpanovna Ložniská a Xantipa Korotkovna Sibirská.

Julián si jich hned všiml.

Jinak byly ale úplně nenápadné. Xantipa, která na sebe dbala snad o trochu víc, měla červenou rtěnkou zvýrazněné rty. Juliánovi se líbila. Co když jeho matka vypadala zrovna takhle! Ó, jak byla krásná.

Teď na to ale nebyl čas. Bězukladnyj usedl za psací stůl a mlčky pozoroval Juliána skrz tlustá skla těžkých brýlí. Strohými pohyby si zapálil cigaretu.

Pohlédl do papírů. “Vy nemáte příjmení? Ani jméno po otci? Byl to asi pěkný ptáček?!” Bězukladnyj se vesele usmíval a na dotvrzení svých myšlenkových pochodů, odehrávajících se někde za skořepinou lysosti, bubnoval prsty o stůl.

Julián byl zmaten. O žádném ptáčkovi nikdy neslyšel a žádného za otce ani nechtěl. Lidem zatím vždycky stačil jen Julián; pověděl to Bězukladnému. Ten jen přikývnul a zničeho nic vyzval Juliána, aby se posadil.

“Víte, že jste tu měl být ve čtyři, pane Juliáne?! Ne? Vy to nevíte? Ale číst umíte, že!? I řídit auto! Víte, že je pět hodin?! Hodinu tu na vás já a svědkyně čekáme!” rozkřičel se postupně Bězukladnyj a zrudl námahou. Vyskočil a začal přecházet podél své strany stolu. “Ještě, že byly tak hodné a uvolily se.” Laskavě na ně pohlédl. “Protože jinak” a tu si opět přísně změřil Juliána, “bychom vás museli odročit. A to si pište, příště bychom byli mnohem přísnější.”

Julián nebyl zvyklý, aby na něj lidé křičeli, byl rybář, na moři poslouchal jen hlas přírody. Přemýšlel, jestli nemá Bězukladného zmlátit a vzít nohy na ramena. Nikdo by mu v tom nemohl zabránit. Zaruchanudzeho se nebál.

Ovládl se však, jen se pevněji opřel o opěradlo.

“Přejděme k věci,” pravil Bězukladnyj, “ máme tu na vás oznámení, že jste 18. 5. tohoto roku  překročil na poroškovské Třídě hrdinů povolenou rychlost o deset kilometrů a na vyzvání příslušníků jste odmítl zastavit. Naopak, přidal jste plyn a z místa přestupku jste ujel. “A to,”  Bezukladnyj zvedl varovně prst a zašilhal na Juliána sleduje účinek svých slov, “a to už není přestupek, ale trestný čin!”

Tady se Bězukladnyj odmlčel a čekal na účinek svých slov.

Julián byl ale úplně klidný. 18. 5. – nevěděl sice, co to je –  to však jeho nevinnost jen potvrzuje – určitě lovil ryby. Snažil se to všechno Bězukladnému poctivě odvykládat. Začal matkou a svým dětstvím, když se ale chystal na pubertu, Bězukladnyj ho přerušil: “Ale pane Juliáne, co mi to tady vykládáte. Vždyť my známe barvu vašeho vozu, známe číslo, my máme i váš popis… Vždyť my jsme vás úplně celého identifikovali. Tohle přeci nemá cenu,” unaveným hlasem pronášel Bězukladnyj.

Kukačky za jeho hlavou odkukaly sedm hodin. Bězukladnyj přidal na důrazu. “My máme svědky, my vás máme úplně celého v hrsti, uvědomte si to laskavě. Zapíráním nic nespravíte. Právě naopak. Dáváte nám tím do rukou obrovskou zbraň.”

Julián z toho byl už docela zmatený. Nerozuměl kličkám abstraktních pojmů, on jen věděl, že když vidí rybu, má ji chytit a už nepustit. Ještě jednou začal Bězukladnému líčit své dětství a to, že v Poroškovu nikdy nebyl.

Bězukladnyj jen trpně zavrtěl hlavou a vyzval Xantipu Korotkovnu, aby promluvila.

Xantipa povstala, přihladila si koketně sukni a houpavě přešla za řečnický pultík, kde vytáhla kapesní zrcadélko a zběžně si přepudrovala obličej. Zbledla.

Odkašlala si a spustila: “Dosvědčuji, že jsem 18. 5. tohoto roku viděla zde sedícího pána Juliána na Třídě  Hrdinů překračovat povolenou rychlost, a že jsem ho také viděla následně z místa přestupku ujíždět. Jsem ochotna popsat jeho vůz, značku, řidiče… Pamatuji si barvu očí, výšku, barvu vlasů, všechna neobvyklá znamení i oblečení,” vzhlédla k Bězukladnému.

“Děkuji,” pravil tento.

Julián byl zdrcen. Znejistěl a začal pochybovat sám o sobě. Je možné, aby v Poroškovu byl? Po zádech mu začal stékat studený pot. Najednou byl slabý jako moucha. Nerozuměl Bězukladnému, nerozuměl Xantipě Korotkovně, nerozuměl ani sám sobě. To mu vzalo všechnu sílu.

Bězukladnyj Juliána pozoroval a hned si všiml, jak na něj svědectví působilo. Chtěl ho dorazit. Obrátil se na Varju Stěpanovnu Ložninskou a pokynem ji vyzval, aby si vzala slovo. Varja přešla k pultu, opřela se o něj a pořádně si je všechny prohlédla. Spustila:”Dosvědčuji, že jsem 18. 5. viděla auto pana Juliána překračovat povolenou rychlost na třídě hrdinů a viděla jsem ho i z místa ujíždět. Seděl v něm však Josip Fjodorovič Uševcov, můj soused.”

Bězukladnyj zbledl a zhluboka se nadýchl. “No dobrá,” ucedil, “jak myslíte.”

Zmáčkl zvonek a u dveří se objevil uniformovaný strážník. Ukázal na Juliána: “Odveďte ho do místnosti pro předběžně zadržené. Až to uděláte, sežeňte Josipa Fjodoroviče Uševcova a doveďte ho tam taky. I kdyby už třeba spal.”

“A vy,” obrátil se na svědkyně, “vy se sem dostavíte zítra v deset hodin! Přesně v deset, rozumíte?!”

Poslední, co Julián viděl, když ho odváděli z místnosti, byly bledé svědkyně a chvějící se Xantipa Korotkovna Sibirská.

8.

 

Motto:

“Má milá to věděla,

Že je celá veselá.”

/ Lidová z útisku /

 

 

 

Místnost pro předběžně zadržené, se nenacházela přímo v budově úřadu, ale na dvorku vedla. Strážník celou cestu mlčel, měl spálený jazyk od kávy, kterou si před chvílí vařil. Julián netušil, kam ho vede.

Déšť ustal a večerní nebe se projasnilo, kdesi v dálce zářila jako polární záře světla neonu rybáře Kyriljeva. Nostalgie zaplnila celé tělo Juliána.

Samotná cela byla velice fikaně vymyšlená. Byla celá skleněná. Za mírný poplatek bylo možno podívat se v neděli a v svátek na zadržené, což vítaly hlavně ženy alkoholiků, které mávaly na své uvězněné manžely.

Strážník předal Juliána klíčníkovi jménem Genadij. Byl to jeden z lidštějších dozorců.

“Chlapče, chlapče…,” říkal pohrávaje si se svazkem klíčů, které považoval za odznak své funkce, ačkoliv mu nebyly k ničemu, protože jediné dveře, které měl hlídat, byly na zip. “ Do pěkné kaše jsi  se dostal. To ti doma neříkali o strašlivém vězení v Poroškovu? Tohle je jenom poloviční hrůza, ale tam? Představ si, že ti dají i třikrát denně najíst.”

Julián pomalu cítil, že se rozpláče. Uvědomil si, že je to vlastně první noc, kterou nebude doma. Rybáři říkali, že nespat doma, to je jako dopouštět se cizoložství. Děsilo ho slovo, kterému nerozuměl. Cizoložství…

Jen se za ním zavřel zip dveří, jal se prohledávat svou celu. Sklo, sklo, sklo, občas zamřížované okno. Beznadějné, depresivní.

Za chvilku se ale zip otevřel a vešel důstojně Josip Fjodor Uševcov, oblečen do slušivého županu. Pozdravil a zeptal se na zdraví a na počasí. Podle chování bylo vidět, že je to jistě delikvent. Julián se k němu vrhnul a poprosil, jestli by mu alespoň nemohl  párkrát zamečet jako koza, jinak že neusne.

“To ne, příteli, ale mohu vám vyprávět pohádku…,” nabídl se Uševcov sedaje si na kavalec. Za pootevřeným zipem naslouchal klíčník Genadij.

“Žil byl jeden stařeček a stařenka…,” začal Josip Fjodorovič. Uměl krásně vyprávět, měl příjemný, plný ruský přízvuk a se slovy se mazlil, než je vypustil přes branku zubů. Julián se cítil spokojeně.

Nechme ho na chvíli odpočinout.

Mezitím se další rybář v Poroškovu, Gríša Sapijentij Syslov, dohadoval s teroristkou Anatoljí.

“Vždyť vám to říkám pořád, že mám doma jen rybářský člun,” bil hlavou do stolu Gríša.  “A vy mi, ženská, pořád nechcete uvěřit!”

“To je nemožné! Ty mi určitě lžeš! Nikdo nemá jen rybářský člun a sítě!” tvrdila Anatolja, která nervózně psala dopis na úřad, aby jí dali za Gríšu výkupné. Byla to mladá, pohledná dívka, která se dokázala pomocí šminek a pudrů změnit na úplně jinou osobu. Nyní měla svou vlastní tvář. Civěla do zdi a přemýšlela, kolik si má říct za Gríšu. Nic ji nenapadlo a tak se podívala na něj. Opuchlé oči, ale jinak rybář k pohledání. Postava pevná, nepromokavá. Anatolja si uvědomila, že se jí Gríša celkem zamlouvá.

Gríšovi se také líbila, ale teď myslel na zcela jiné věci. Potřeboval na záchod a také ho trápil osud Juliána. Co když ho tím autobusem zavezli až na konec světa? Rybáři vyprávěli, že konec světa je obrovské moře bez ryb. Nic horšího si Gríša nedokázal představit.

Anatolja náhle cítila šílený žár vůči osobě Gríši Syslova.

Olízla si rty a zahodila násadku i s perem směrem za sebe. Musím ho mít, vřelo jí v hlavě a rozdychtěná se postavila.

Gríša se zatím soustředil na svou potřebu jít na záchod. Vstal v témže okamžiku, jako Anatolja. Ta prudkým pohybem sáhla do kapsy a vytáhla cestovní šachy.

Chtíč ji zdolal a tak si dovolila to nejdrsnější, co mohla. Nikdy předtím ji vášeň tak neudolala. Přerostla ji a vybuchla. S obrovským chtíčem rozevřela šachy a nabídla Gríšovi, aby si vybral barvu figurek. Nikdy předtím ji muž nedokázal tak rozdychtit do hry.

Gríša pln strachu před její vitálností usedl naproti a vybral si černé…

“…A Ivan si vzal za ženu překrásnou Vasilisu a svatba byla obrovská, přeobrovská, i já na ní byl a pivo, víno pil…,” končil v hlubině noci Josip Fjodorovič. Julián spokojeně podřimoval. Byl šťastný. Kolem skleněné místnosti se drželi za ruce klíčník Genadij, vrátný Hektor Zaruchanudze, strážník, Sláva Slávič Bězukladnyj, Varja Stěpanovna Ložninská a Xantipa Korotkovna Sibirská. Byli dokonale uspokojeni a v očích se jim leskly slzy.

Zaruchanudze porušil ticho a otevřel zip ve dveřích.

“Josipe Fjodoroviči,” zašeptal, aby nevzbudil Juliána. “Ještě jednu…”

 

9.

 

Motto:

“Času není nikdy dost,

Pij hodně, pij pro radost.”

/ Bakchus Krymský – Dvacet verst od ráje /

 

 

 

Druhý den ráno zadupaly přede dveřmi kanceláře Slávy Bězukladného kročeje více lidí. Ozvalo se zabušení. Sláva Slávič, spící hlubokým spánkem  po probdělé noci u cely Juliána a Josipa Fjodoroviče, se s trhnutím probudil.

“Ještě ne,” zvolal a zuřivě zatápal po brýlích. Zároveň se snažil obléci si kalhoty, košili, kravatu, boty a navyklým pohybem přihladit vlasy za uši. “Ještě ne,” zvolal znovu a provedl svých obvyklých pět dřepů a osm kliků.

“Už!”

Vstoupil chumel zmítajících se lidí. Čtyři strážníci právě předváděli Malakova se Zapirohinem, vždy dva a dva se snažili zkrotit jednu vzpěčující se osobu. Zároveň s nimi vstoupil do místnosti ryk zadržených strážníků, nadávky, rány dopadajících obušku a spousta, spousta čerstvého vzduch. Pro stále ještě náměsíčného Slávu Sláviče to bylo trochu moc. Vstal a nedbaje na svůj neupravený vzhled udeřil pěstí do stolu. “Klid! Ticho! Slyšíte?! Ticho!!” řval bouchaje pěstí do stolu.

Přirozená autorita zapůsobila. Malakov se Zapirohinem, notně otrhaní, klesli odevzdaně strážníkům do náručí.

Po místnosti se tiše rozeběhla vůně šesti nemytých těl.

“Co se děje? Co mi to tu vyvádíte?” ptal se překvapený Bězukladnyj.

Jeden ze strážníků začal vykládat: “Našli jsme je na pozemku občana Papošnikova. Vletěli tam s autobusem a všechno to tam úplně rozmlátili. Nic nezůstalo na svém místě. Pět ovocných stromů povalili! Toaletu i s koupelnou! Však on vám to řekne sám.” dořekl strážník a ohlédl se po Papošnikovovi.

Ten ale v místnosti nebyl. Když před chvílí spatřil, jak se otevírají dveře do kanceláře tak mocného úředníka, dostal strach, schoulil se na schodech a začal si pořádně přihýbat z láhve, kterou nosil neustále pohotově s sebou. Byl asi v polovině, když zaslechl, jak ho volají. Okamžitě se mu udělalo špatně, vstal, ale a opatrně vešel do kanceláře.

Bězukladnyj se na něho obrátil a zopakoval, co říkal strážník. Papošnikov vycítil příležitost. Začal ochotně spolupracovat přikyvuje na každé slovo Bězukladnébo.

Rozčílil se. Vjel si rukama do vlasů a v této poloze setrval až do konce úředníkových slov.

“To ale není všechno,” zabědoval, “teprve dnes ráno jsem si všiml, že i saunu mi zbořili. A šestý strom, jediný, který tu hrůzu vydržel, se zlomil. Nemám nic, nemám už vůbec nic!” Papošnikov klesl na zem, kde se usedavě rozplakal. Po chvíli vstal a zopakoval polohu ruce ve vlasech.

Bězukladnyj mu nabídl křeslo a Papošnikov, přece jen již trochu uklidněn, nabídku vesele přijal. “A chtěl bych ještě říci, že jeden vandrák mi včera utek,” dodal.

Zapirohin a Malakov stiskli rty. To si s Papošnikovem ještě vyřídí. Do vandráků jim nikdo nadávat nebude.

Malakov se vzpřímil žádaje svého advokáta. Bězukladnyj ho odbyl s tím, že svědků je tu dost a tak se nemají čeho bát, “ a sepíšeme protokol.” Pokynul jednomu ze strážníků a ten usedl k psacímu stroji. Rozběhl se kolotoč tradičních otázek – jméno, adresa, příslušnost k politickým stranám, příbuzní v zahraničí, atd., atd.

Papošnikov si uvědomil, že jeho výpověď se bude zapisovat taky. Začal kalkulovat. Strom podetne a saunu zboří. To ho uklidnilo, byl dokonce tak drzý, že si zkusil nenápadně loknout. Nikdo si ho nevšiml.

Došlo na samotný popis nehody. Zapirohin se pomalu sesul k zemi. “Polejte ho,” přikázal Bězukladnyj a poručil strážníkům, ať přinesou nějaké židle. Málem utopeného Zapirohina, mokrého od hlavy k patě, museli k židli donést. Schoulil se do sebe a neřekl už ani slovo. Všichni se shodují, že zřejmě tehdy počaly jeho problémy s koktáním.

Slovo si vzal zkušený Malakov:”Chtěl bych říct, že je to všechno nešťastná událost, na které my se Zapirohinem neneseme ovšem nejmenší vinu. Všechno má na svědomí nějaký pitomý rybář. Když jsem vykonával včera svoji službu, poctivě, jako každý den, a chtěl jej pokutovat, protože neměl lístek, drze mi začal vykládat, že není odsud, že autobusem nikdy nejel, a že neví, co po něm vlastně chci. Zde se Malakov odmlčel a počkal na strážníka, námahou celého uříceného, který si nechal celý text ještě několikrát zopakovat.

Bězuklaednyj se zájme poslouchal a nerušil přirozený běh vyprávění. Opilý Papošnikov se rozpustile houpal na židli.

Malakov navázal: “Když jsem jej chtěl tedy pokutovat a on se tak drze vymlouval, vyzval jsem jej, ať předloží legitimaci. On se ale zničeho nic rozehřál, mrštil se mnou do kouta,” zde Malakov své vyprávění doložil spoustou modřin a škrábanců, “přiskočil k Zapirohinovi a snažil se mu řízení vyrvat z rukou. Zapirohin přirozeně  neodporoval a poddal se mocné síle toho burana. Je jasné, že autobus se proto musel nabourat. Ten člověk možná zabije vola a přelomí ráhno, na autobus, tu jemnou věc, vyžadující tolik inteligence, na tu rozhodně nemá,” skončil Malakov a vítězoslavně se opřel o rozmlácené opěradlo.

V místnosti nastalo ticho, které rušilo jen dlouhými mezerami vyplněné datlování ubohého strážníka.

Bězukladnyj pohlédl na hodinky.

Blížila se desátá.

 

 

10.

 

Motto:

“Čas jako šílený pryč od nás zdrhá,

Na sáně zlý vlk s rozkoší se vrhá.”

/ Vsevolod Kareludzanuvili – Tajžské dětství /

 

 

 

Klíčník Genadij rozepnul potichu zip na dveřích cely pro předběžně zadržené a pomalu, aby nevzbudil spící, chytal štěnice, které se zase vyrojily. Julián byl ale zvyklý vstávat brzo a tak jen dělal, že spí. Když Genadij mlátil nejtěžším klíčem štěnici velkou jako potkan, vstal a rozhodl se utéct. Pomalu capkal až ke dveřím a ty pak tiše zavřel.

Byl téměř volný. Jediné, co mu překáželo v cestě byla budova úřadu. Monstrózní kolos se působením větru trochu třásl a zvonil železnou píseň. Julián vykročil vpřed a zakopl o spící Xantipu Korotkovnu Sibirskou. Zachrochtala a otevřela oči.

“To jste vy? Kam to jdete?” vykřikla. Julián, lekavý od přírody ji chytil a přikryl jí dlaní ústa. Sibirská ho kousla a vytrhla se mu ječíc cosi o znásilnění. Genadij se otočil a v zápalu nadšení proboural skleněnou zeď.

“Bídáku! Stůj!” volal na běžícího Juliána a napodoboval střelbu, aby ho zmátl. Sibirská se třásla a s vyvalenýma očima prohlašovala, že tak strašlivého chlípníka nikdy neviděla. Za těchto  okolností, že odmítá dále svědčit. Genadij jí dal dvě facky, aby se uklidnila. Xantipa Korotkovna omdlela.

Do nastalého hluku se probudil Josip Fjodorovič Uševcov a hlasitě se smál bezradnému Genadijovi.

Julián uříceně vpadl do haly. Zaruchanudze zaléval gerbery a něco si brumlal. Když uviděl Juliána, vlídně mu pokynul a podal mu umělohmotnou konvičku, aby mu pomohl. Julián, který byl vděčný za to, jak se k němu Zaruchanudze zachoval, začal rozvážně kropit. Julián vrátil konvičku a popřál Zaruchanudzemu dobrého dne.

Na schodech k všemocnému Slávovi Sláviči se setkal s pokuřujícím Malakovem a Zapirohinem.

“To je on, Jevgeniji Vladimiroviči!” řekl emotivně Malakov.

“Kdo, on?” zeptal se Zapirohin.

“Ten rybář! Už ho chytli! Určitě je ve spojení s teroristy. Měli bychom mu přišít i tu ze svazu nepřátel autobusů v Poroškovu! Dozajista jsou alespoň příbuzní!” šeptal Malakov.

Julián je oba poznal také a nyní cítil, že už nepůjde o nedorozumění, jako včera. Teď jsou tady ti dva, kteří určitě budou chtít vysvětlit, proč utekl z autobusu.

Když otvíral strážník dveře, setkal se s Papošnikovem. Hrůza! Julián se vylekal a byl v naprosto špatném rozpoložení. Papošnikov ho nepoznal, v duchu počítal, že kdyby trosky autobusu jeho synovec pošoupnul bagrem trochu blíž k domku, mohl by…

…Sláva Slávič Bězukladnyj si nasazoval druhou ponožku a byl shrben pod stolem. Prohlížel si své dlouhé nehty nalakované stříbrnou barvou. Jak byl na ně pyšný!

Strážník zakašlal a Bězukladnyj se vylekal, ale nedal na sobě nic znát. Nasadil si brýle a prohlédl Juliána.

“No… je to těžký případ s vámi, pane Juliáne…” řekl a dloubal se v nose. “Víte, ten přestupek, to je vlastně výsměch úřadům, a vy se určitě, jak tak na vás koukám, úřadům vysmívat nechcete, že.”

Julián přikyvoval hlavou. Bězukladnyj pokračoval.

“Víte… Máme tu problém, že vás viděla paní svědkyně Sibirská. A paní svědkyně Ložninská zase viděla pana Uševcova… Pan Uševcov to ale určitě nebyl, protože kdo umí vyprávět pohádky, nemůže jezdit rychle a porušovat předpisy, to dá rozum… I vy lišáku, vy jste to věděl, že dnes budu milosrdný, viďte…” tučně se usmál Sláva Slávič. Pak, když si uvědomil, jak strašně vypadá a jak ho Julián a strážník sledují s vyděšeným pohledem, přestal a řekl stroze: “No dobře. Podívejte, já myslím, že se spokojíme s peněžitou pokutou, která by odpovídala výši vašeho…”

Ale dál se nedostal.

 

11.

 

Motto:

“Vpřed! K zítřku!”

/ Nápis na transparentu /

Ale dál se nedostal. Do dveří vpadnul Papošnikov, následován Malakovem a Zapirohinem. Ti dva mu všechno řekli a Papošnikov, ač neměl vůbec žádnou vizuální paměť, začal vykřikovat, že Julián je ten ničema, který utekl a který řídil autobus.

Bězukladnyj s pozorně naslouchal a pak, když jeden ze strážníků ucpal ústa Papošnikova svou vlastní pěstí, řekl do ticha směrem k Juliánovi: “Tak vy jste lhal.”

Je těžké vystopovat duševní pochody Bězukladného, neboť Julián, kromě pozdravu a několika pokývání hlavou, doprovázenými sotva slyšitelným ano, neřekl vůbec nic a tak nemohl ani lhát.

“Lhal jste a chtěl jste se vyhnou trestu…,” pokračoval Bězukladnyj. “…Já už jsem to říkal hned, jak jsem vás  viděl, že…”

“A taky je ve spojení s teroristy!” vpadl do řeči Bězukladnému Malakov, “Jeho přítele unesli a on se mu ani nevrhnul na pomoc. Ba co víc, bil starce!!”

“A řídil můj autobus, do kterého vpadnul bez platného, lístku, což je trestné podle…,” začal Zapirohin.

“Dost!” zvolal Bězukladnyj a zhluboka se nadechnul. Nežli však stačil něco říct, vpadnul do dveří klíčník Genadij s Xantipou Korotkovnou. S nimi šel i Uševcov a stále se hlasitě chechtal.

“Hlásím, že on,” ukázal Genadij na Juliána, “utekl a zamknul mě ve vězení.  A pak…”

“…a pak mě  chtěl znásilnit!” vybafla Xantipa Korotkovna Sibirská. Josip Fjodorovič slzel smíchy. Julián se nějak necítil dobře. Najednou si přál, aby tu byl Balt, koza, Gríša Syslov, nebo i rybář Bosý, který mu vyrazil zub. Nic z toho se však nestalo.

Bězukladnyj si pohladil pleš a pak si pro ujasnění situace všechno nakreslil. Nepomohlo mu to a tak začal být nevrlý.

“Víte, že je to na prokurátora, pane Juliáne?” zeptal se Sláva Slávič. Ve všech přítomných projela vlna děsu. Kromě Juliána, který netušil co to je. “Ano, prokurátor… To je pro vás to nejlepší. Svědkyni Ložninskou jste jistě nějak obelhal, vy teroristo! No vidíte, jak jsem vám přišel na jméno. Teroristo! Jen jsem se na vás podíval.”

Pak vzal sluchátko a poručil všem, aby neposlouchali. Volal prokurátorovi, aby ho zplnomocnil k vynesení rozsudku. Po několika minutách bylo vše vyřízeno.

“Posaďte se,” vyzval pak Bězukladnyj všechny. Když tak udělali, dostal chuť nechat je všechny zavřít. Jeho neomezená moc, kterou mu telefonicky dal jeho strýc prokurátor, ho naplňovala čímsi skvělým a úžasným.

“Budete potřebovat advokáta… I když vy jako nebezpečný živel byste na něj neměl mít právo, poroškovské úřady vám přeci dovolují mít advokáta… Vidíte, proti čemu vlastně bojujete, pane Juliáne? Tak dobře se tady máte a takhle vyvádíte…,” řekl Bězukladnyj a poslal strážníka pro nějakého advokáta.

Malakov a Zapirohin se sázeli o hrnek kvasu, jaký trest dostane. Papošnikov počítal, že kdyby teď zapálil dům, mohlo by to ještě něco vynést. Genadijovi bylo všechno jedno, měl práci jistou. Xantipa Korotkovna si nezúčastněně pudrovala obličej. Uševcov vyprávěl polohlasně strážníkovi nějaký zajímavý příběh.

Julián byl zmatený. Tíha okamžiku na něj padla svou vahou. Hypnotizoval kliku a čekal, že někdo vejde, ten advokát, a že mu pomůže, aby se zase uviděl s Gríšou Syslovem i Kyriljevem.

Dveře se náhle otevřely a vešel vrátný Zaruchanudze, který se zeptal, kam že mu dal Julián tu kropící konvičku. Pak poděkoval a odešel.

Minuty se vlekly.

Bězukladnyj se houpal na židli a díval se na Xantipu Korotkovnu Sibirskou. V očích měl výraz vepře.

A pak konečně kdosi otevřel dveře a vstoupil muž.

Julián v něm okamžitě pocítil zdravý rozum a pevnou vůli. Usmáli se oba ne sebe. Muž se chvilku bavil s Bězukladným, který pak řekl, ať si popovídá s obžalovaným.

Julián rukou zvlhlou potem uhladil své vlasy a pokynul mužovi. Oba si poodsedli kousek dál.

“Jsem Daniel Vladislavovič Strugin a mám vás, pane Juliáne obhajovat… Nebojte se mě,” šeptal potichu muž, “uděláme to oba dobře, ačkoliv jsem pouhý majitel kantýny z druhého patra…”

Zamiloval jsem se do Meny Berndtové a žiji.

Zamiloval jsem se do Meny Berndtové. Když jsem ji poprvé uviděl, nevěděl jsem o ní vůbec nic, ani její jméno. Překvapila mě její jemnost. Vídával jsem do té doby mnoho žen, ale ani jedna mi nedokázala naplnit mé představy o skutečné ženské křehkosti. Té křehkosti, která ovládá, která je hybatelem obrovité hmoty, energie. Měla oblečeny bílé šaty. Byly velmi prosté a účelné. Kromě tváře a malé části krku zakrývaly celé Menino tělo, ale nikoli její krásnou siluetu. Jejich účelem bylo zdůraznit skromnost, čistotu osoby, která je oblékla. Hned jsem poznal, že Mena není ani přehnaně skromná, ani čistá jako lilie, ačkoli se chovala v duchu tohoto podvodu naprosto bezchybně a dokonale. I když jsem věděl, že je přinejmenším marnivá a její sebejistota svědčila o jejích bohatých zkušenostech, zázračně jsem to nevnímal jako vulgaritu, tak jako u jiných žen. Nebyl to podvod. V první okamžiky jsem jí byl zaujat a vlastně zajat. Nicméně má láska nezaplála ihned s prvním pohledem na ni. Proto si myslím, že ona vzácnost, výlučnost byla opravdu uvnitř Meny a ne jen v mém počátečním vnímání její bělostné postavy. Zamilování jsem propadl bezprostředně potom, ani nemusela promluvit. Stačilo, že sklonila hlavu, aby se podívala na svoje ňadra. Zřetelně kontrolovala, zda je s její garderóbou naprosto všechno v pořádku. Zřetelně, ale s tak odzbrojující bezděčností. Ten pohyb stačil, abych uviděl celou její nádhernou ženskost. Doposud pouze stála, aby se mohla s neobyčejnou lehkostí dát do pohybu. Její chůzí jsem byl omráčen. Takto prošla kolem mě, aniž by se na mě podívala. Já jsem však sledoval její oči. Jako bych pohlédl do obsidiánového zrcadla, v jehož leštěném povrchu je navěky uschován horký plamen, mimo jakýkoli nám známý fyzikální rozměr. Plamen, který pálí, ale přitom hladí teplou dlaní. Plamen, který uhrane, aby osvobodil. Plamen, co voda nikdy neuhasí. Plamen, který je nejvzácnějším pokladem, jenž lze vůbec objevit.

Už jsem ji nikdy nespatřil. Vedl jsem s ní dlouhé promluvy. Musel jsem s ní mluvit. Vyprávěl jsem jí různé věci. Především jsem jí skládal všemožné komplimenty. Její obraz v mých představách tak snadno tvořil sladká slova, která by vždy měla být určena vzácným, krásným, ušlechtilým a hlavně milovaným ženám. Ona byla tou ženou. Často jsem jí vyprávěl i o mém strachu o ni. Ano, vždyť křehká žena bez ochránce se velmi snadno může stát obětí nízkých pohnutek kohokoli. Mužů, ale i žen. Možná, že od žen hrozí ženě nebezpečí mnohem hlubší, trvalejší. Nevěděl jsem ovšem, že takového ochránce už má. To proto, že ona v mém vnitřním vyprávění neexistovala. Nikdy v mém nitru nemluvila, nedávala najevo souhlas či odpor gesty. Jako reakci na na moje vyprávění jsem její obraz neviděl. Vím jistě, že to bylo proto, že to sama nedovolila.

Její na mě reagující obraz mě ale navštěvoval ve snech. Za práh snů její moc asi nesahala, kdo ví? Vím, že jsem se z těchto lucidních snů nikdy nechtěl probudit. Byly tak krásné a hříšné, protože ona byla hříšná. Já jsem byl jen chlípný. A nemlčela. Vím také, že jsem velmi pochyboval o tom, zda nemám přece jen co do činění s děvkou. Ale vlastně jsem se to dozvědět nechtěl. A nedozvěděl, sen vždy skončil včas. Probudil jsem se.

Často jsem o ní mluvil s přáteli. Především těmi, kteří o ní něco mohli vědět. Byl jsem posedlý. A mnozí nade mnou proto zlomili hůl, protože jsem nebyl především zpočátku schopen svoji posedlost ovládat.

Když mi bylo odhaleno její jméno, byl jsem uchvácen. Mena, zní to jako osud. Celým křestním jménem se jmenovala Philomena, z řečtiny philoméné, tedy milovaná, jakoby se na hladině uzavřel kruh. Byla zpěvačkou a nepochybuji o tom, že její zpěv skutečně dokázal roztoužit, motivovat k lásce, jen tak sám o sobě. Jistě dokázal inspirovat i k poezii. Je téměř jisté, že ho slyšel i její strýček Rainer, a tak se mohl stát jedním z největších básníků. Bylo však již příliš pozdě, abych si ho mohl poslechnout já. Byla dávno pryč.

Zasnoubila se s tím největším světákem, kterému navíc nikdo neupíral velké charisma a hloubku. Bylo to logické. Ve městě ještě nikdo neměl automobil a byl to právě on, kdo tento fakt změnil. Byl bohatý, krásný, duchaplný a automobil už bylo jen potvrzení toho, že on se odmítnout nedá. Žádná by mu neodolala a já jsem se s ním nemohl měřit. Nakonec mi ani nebyla dána příležitost, abych jím byl v čestném souboji o ženu poražen. Na pódiu, kde zpívávala ona, již zpívala zcela jiná pěvkyně. Byl jsem smutný, když jsem na pódiu, na místě, kde stávala Mena, uviděl tolik pohyblivé prázdnoty a jen toho nejpřízemnějšího sexu. A i když jsem její zpěv nikdy neslyšel, vím, že to bylo určitě více volání andělů než jen prostá hudba, kterou jsem na tom místě vnímal ten den. Ona a její snoubenec již z města dávno odjeli. A jak se potom šuškalo ve společnosti, došlo i ke svatbě.

Zpráv o nich zvolna ubývalo. I město, které opustili se změnilo k nepoznání. Mnoho domů spojených úzkými uličkami, kde byl opravdový život, bylo zdemolováno, aby byl vytvořen prostor pro takzvaný moderní rozvoj a město se stalo bohatší. Ve skutečnosti však zchudlo. I Menin manžel jakoby propojen s městem, jež opustil, nakonec také zchudl, ale pokud jde o jeho výlučné charisma, to se prý spíš zvětšovalo a ona při něm stála o to věrněji. Drásalo mě to, protože jsem žárlil, ale na druhé straně to zvětšovalo moji náklonnost. Jaký to charakter měla! Věděl jsem alespoň takřka jistě, že jsem se nestal obětí omylu, svých vlastních chimér. Čas plynul a já zůstal sám.

Lineárního času uplynulo mnohem víc, než by se vešlo do jednoho lidského života. Já však stále žiji. Mým motorem je láska, které jsem propadl. Oni oba zemřeli. On mnohem dřív než ona, jak už to bývá. Příliš rychle spěchal pryč od tohoto života. Věřil, že se tak může znovu setkat s jejich synem, který si bohužel život vzal dobrovolně mnohem nesmyslněji. Ale byl přece jen mladý, je třeba mu odpustit. Přežila je, svého manžela, i syna, o více než třicet let. Zemřela roku 1966. Bylo jí 92 let. Co jsou ale dlouhé roky, když nám věčné mládí přináší touha?

Slunce se již přesunulo přes polovinu jím osvětleného dne a míří k obzoru, za nímž vykoná svůj úkol svítit a hřát ku prospěchu jiným. Jsem od rána na cestě a nyní jsem u stanoveného cíle v sídle nedaleko Mnichova. Jsem na hřbitově. Stojím u hrobu Meny a skláním se nad něj. Náhrobek je hustě obrostlý sytě zeleným břečťanem a takřka nejsou ani vidět jména, jež jsou do něho vytesána. Jméno Mena je poslední. Vidím jak písmeno M částečně zakrývá lístek břečťanu, a cítím, jak celým mým tělech proudí hřejivá vesmírná energie. Ta, která s sebou nese nesmrtelnost. Slyším zpívat ptáky a bzučet hmyz. Je léto, ale již dohasínající. Stojím tu a jako bych byl na prahu mezi dvěma světy. Je to už bezmála 50 let, co do kamene náhrobku kameník zasáhl naposledy svým dlátem. V tuto chvíli ale žádný čas neexistuje.

Stojím u hrobu, skláním se nad něj, periferním zrakem sleduji, jak jsem svými polobotkami přišlápl drn trávy, který žije mezi hroby v neúzkostlivě udržované hřbitovní uličce. Jako bych slyšel bolestný výkřik několika přišlápnutých stébel a uvolňuji nohu. Náhle ale ještě slyším jemný zvuk drceného prachu cesty. Dívám se, zda to není kvůli pohybu mé boty, avšak nikoli, jsou to ženské kroky. Ohlédnu se a vidím Menu, jak ke mně kráčí. Stejně lehce, jako když jsem ji uviděl poprvé a od té doby vlastně naposledy. Dokonce má tytéž šaty. Tedy je to stejný střih, ale barva není bílá. Nebo jsem si snad zářivou bílou na jejím těle vysnil. Ne, šaty tehdy byly bílé. Dnes však míří mým směrem v šatech béžových, jakoby Sluncem pozlacených. A kráčí skutečně ke mně, dívá se a usmívá se na mě. Cítím příliv nejblaženějšího štěstí.

Přistoupí ke mně a když vidí, že na ni chci promluvit, dá svůj nezvykle dlouhý prst před ústa, aby naznačila, že mám prozatím mlčet. Chvíli se na sebe mlčky díváme a je to ona, která mlčení prolomí: „Záříte dnes jako Slunce, příteli, protože jste Sluncem, ale vaše aktivita rozpálené hvězdy jednou dosáhne vrcholu a vaše zář způsobí, že bude bílé všechno okolo vás.“

„To proto dnes nejsou vaše šaty bílé, Meno?“ Dívám se na látku šatů a nemohu si pomoci, můj zrak stále klesá k jejímu dokonalému poprsí. Stydím se.

„Ano, je to proto, ale nejen proto,“ a sleduje s pochopením, jak můj zrak stále sklouzává níž.

„A proč byly bílé tehdy?“ Ptám se i sám sebe: Došlo u mě od té doby k nějaké změně?

„Tehdy na mě, jako na Lunu svítilo mnoho Sluncí. Byly i mnohem lepší podmínky.“ Pousmála se nad tou vzpomínkou. „Ale, milý příteli, já byla Lunou a jsem jí i nadále. A uvěříte mi, že se našlo Slunce, které ozářilo nejčistší bílou i mou odvrácenou stranu?“

Díval jsem se na ni a nevěděl, co říct. Moje žárlivost bohužel nebyla zapomenuta.

„Mohla jsem si vybírat a vězte, že i ten malý okamžik, kdy jsme se setkali, stačil k tomu, abych i vás zařadila do svého výběru. To by vám mělo lichotit.“

„Proto bychom nyní mohli být konečně spolu,“ zvolal jsem k ní dychtivě.

„Nemůžeme. Já vím, že i vy umíte svítit a hřát, tak aby mohly být objeveny poklady i na odvrácené straně. Ale je to pořád málo. Příteli, nezapomínejte na Lunu, je důležitá víc, než si myslíte.“

„Nebudu již na ni zapomínat, ale, Meno …“

Položí znovu prst na rty a když utichnu, říká: „Musí to tak být. Ale nebojte se, znovu se potkáme a i když budeme mít třeba oba úplně jinou podobu, znovu se poznáme. Víte podle čeho? Budeme se oba dívat stejným směrem, na moje prsa,“ a směje se. „Dnes se už nepodívám, už dlouho jsem se nepodívala.“

Vidím v její tváři smutek, stejný smutek, který lze číst z očí matek, co přežijí svého syna. Ale velmi brzy je překrytý vlídným vědoucím úsměvem: „Příteli, i já musím čekat. Třeba i na vás. A na mě taky někdo čeká.“

Upřeně se mi zadívá do očí a já opět v jejích očích vidím obsidián, který žhne, ale mnohem víc než poprvé. Nakonec se rozloučí pohybem a aniž čeká, zda bude mnou opětován, kráčí dál po přímce, po níž přišla. Dívám se za ní tak dlouho, dokud se před mými zraky její postava nerozplývá. Uvědomuji si, že se cítím větší a silnější, jsem jako v transu.

Nevím jak dlouho takto stojím, ale vzpamatovávám se. Jsem zde a musím odtud. Podívám se ještě jednou na náhrobek. Zlatý nápis Mena Meyrink je rozžhavený do bíla.

Na vahách

Z chození okolo horké kaše,
teď puchýře mám na nohách.
Z popraskaných vaků už
vpíjí se do rozsypané soli
voda a zpátky nese
sedmiletou bolest.

Smrt

báseň z cyklu ‚Nejveselejší věci na světě‘

Tak krásně jsi žil,
a konec je tu,
dlouho jsi tu byl,
už roků ke stu.

Nebyl jsi svatý?
Nemusíš čekat!
Odevzdat zlatý
Charónu dukát.

Styx už tě volá,
hladinu čeří.
A temná štola
zve tě k večeři.

Synů božích houšť
pozměnila řád.
Jinde smrti poušť,
než když jsi byl mlád.

Dnes jiná tečka
a plat kartou vhod.
Již snímá čtečka
další QR kód.

Tvé vyschlé tělo
mele turniket.
Zpět teď by chtělo.
Není cesty zpět!

 

Smrt-turniket

Turnikety umístěné v ústí do Zlaté uličky na Pražském hradě. V ní se podle legendy v určitých dnech dá vstoupit do ‚domu u poslední lucerny‘,  který je prahem jiného, možná onoho světa. (foto – ESB, 2014)

Bestiář uměleckých děl I

(retroneopostmoderniář, šablona dle Morgensterna, princip však dle Mičurina)

Petr Iljič Čapkovskij – Jezero foxteriérů
Svatopluk Čechov – Nový epochální višňový brouček aneb Tragedie biodiverzitou
Milan Bezkundera – Nesnesitelná Slezskost bytí
Karel Kajetán Tyrš – V strakonickém hrobě, strakonický umrlec
Rainer Maria Majerová – Sirénie Nádherná
Julius Stroupežnický – Maria, Amis, Ployhar a Amiladislav
Franz Kafógl – Širokko v Široké ulici
William Němec – Zkrocení zlé Boženy
Pravdon Láskovič Havlov – Strýček Vaněk
Bohumil Alphonse François de Sade – Obsluhoval jsem anglického barváře

(každé dílo je nutné dodatečně vytvořit vnitřními smysly čtenáře jejich názvů anebo cítí-li se kdo, přímo dílo směřovat k hmatatelnější podobě, narozdíl od křížení zvířat či rostlin, které bylo inspirací, to lze)

Mám chřipku! Mám chřipku! Mám chřipku!

báseň z cyklu ‚Miloš‘ – z Emanova archivu počtvrté

Když ze schodů scházím a vyčerpán
předlouhým bojem o voliče,
jak by kdos‘ hodil mi v směr rybku,
na všechny čtyři údy padám,
kolem každý má mě za kaliče.
Já však mám chřipku!
Mám chřipku!
Mám chřipku!

Když v kapse mám klíček od klenotů,
před dveřmi stojím a rozkýván.
Z komory dolejší tu slípku,
co zvolili předsedou exotů
vidím jak hledí, že jsem ‚jak Dán‘.
Já však mám chřipku!
Mám chřipku!
Mám chřipku!

Když doma v tmě se nohy mi zvrtly,
upad’ jsem na zem zas‘, bůhvíjak.
Že jsem šel určitě ‚ze sklípku‘,
píšou zas‘ pisálci natvrdlí.
Prý prezident jejich je piják.
Já však mám chřipku!
Mám chřipku!
Mám chřipku!

‚Jsou mi fuk‘ politické strany.
Však odstraň, můj patrone všemocný
dědečku Hříbečku, ошибку,
že nejsem už u lidu zvaný!
A hlavně ať zůstanu nemocný!
Ať stále mám chřipku!
Mám chřipku!
Mám chřipku!

Pohádka o princezně, co byla zakletá do kozičky

Těžko říct, zdali se jednalo o království, anebo to byla jedna z mnoha forem vlády lidu. Přesto lid neznal skutečný význam slova lid. Pak tady samozřejmě ještě byla zvířátka a rostliny. A mezi nimi taky kozy. Ty naštěstí nebyly lidem, tak si mohly dělat, co chtěly. I když svobodně si to mohly jen myslet. Lid ten už nesměl ani myslet, tedy alespoň si to myslel. A jedna ze skvělých příslušnic kozího národa – kozí fronty – koza Kateřina je i hlavní hrdinkou tohoto pohádkového příběhu.

Kateřina se pásla na krásné pastvině. Bylo tam tolik lučních květin a opodál mez, v níž mohla bez stavění se na zadní anebo šplhání vzít do tlamičky chutné větvoví tak šťavnaté, až jí lýková šťáva stékala po vousech na bradě. Měla pramalý důvod si stěžovat. Taková možnost volby se hned každému nenaskytne natož kozám za toho režimu. Přesto si stýskala po něčem větším, co žádná koza nemá. Někdy něco vzala do huby, aby to začala drtit mezi zuby a dásněmi, dokonce se zdálo, že už je slyšet chroupání, ale najednou to vyplivla a hodila hlavu znuděně na stranu. A tak pořád dokola.

Svízel byla v tom, že Kateřina trpěla utkvělou představou, že je princeznou, kterou zakleli do kozy. Kdo ji zaklel a proč, to nevěděla. Věděla jen jistě, že to byla obrovská nespravedlnost. Její přesvědčení o příslušnosti k oné vyšší formě bytí, tedy bytí člověkem, byla obrovská. Velmi se ovšem mýlila. Každý, kdo trochu kozy zná, ví, že kozy nad lidmi skvěle vynikají. Kozy dokáží být kruté, ale jejich krutost je tak přirozená a vlastně milá, sympatická. Člověk je však krutý nepřirozeně. Člověku není krutost vlastní, přesto krutý je. Přitom pořád jen mluví o tom jak jeho předobrazem je Bůh, a že Bůh je láska a milosrdný a jenom Bůh ví, co o něm ještě člověk napovídá. Jenom dobré a ty nejskvělejší vlastnosti přisuzuje člověk Bohu. Ale což krutost je dobrá vlastnost? Děti, znáte Boha? Ne, nic neříkejte, pohádka hned pokračuje.

Dny a týdny míjely. Kateřina se dál pásla, dál pohazovala hlavou, dál mávala rychle ušima jako vrtulník, to aby odehnala mouchy a vnitřek své hlavy měla stále v oblacích. A protože byla řeč o lidech, i člověk je v tomto příběhu nablízku. Kateřina byla totiž koza domácí. A doma je doma. Doma není místo pro to být svobodný.

Děti, víte, co je to kozí demokracie*? No, to je když má člověk doma kozu, udělá jí ohrádku, aby se mu necourala bůhvíkde. Nechává ji pást, což znamená, že si kozička může sníst trávu a sem tam i nějakou tu větvičku z trnky, lísky, otrněné šípkové růže a nakonec třeba i plané jabloně. Na zimu jí nasuší seno a na políčku vypěstuje řepu, a když mu zbývají třeba nějaká jablka, tak ji i těmi v zimě přikrmuje. Může ji mít v chlívku u domu nebo i venku tam, kde se pase, když zima není, pokud se má kam schovat před plískanicemi. Koza je mlsná a vždycky je hned jasné, co jí chutná nejvíc a čím vlastně opovrhuje. Její gesta jsou totiž velmi výmluvná, samozřejmě, že pokud je její pozorovatel alespoň trochu vnímavý. A proč to člověk dělá? Protože je lidumil? Tedy spíš kozomil? Ne, proto ne. Něco za to chce. Člověk totiž od kozy chce mléko a maso. Tak to je, děti, demokracie. Něco za něco. Koza si samozřejmě myslí, že má všechno pod kontrolou. Ale nemá a to je na kozí demokracii* smutné.

Koza Kačenka byla taky zavřená v ohrádce a taky by to jinak nešlo, protože byla taky kozou domácí. Hospodář, který s ní uzavřel smlouvu, aniž by to věděla, však byl mnohem méně krutý, než hospodáři obvykle v království bývali. Z ohrádky ji často pouštěl a ona ráda a šťastně vždy běžela k vrátkům, ale s důvěrou se vždy zase vracela zpět, když se za jejími hranicemi do sytosti vydováděla mezi rostlinami, které s krutostí sobě vlastní přežvykovala. Kateřina měla hospodáře ráda a on měl rád ji. Kačka si proto myslela, že jednou bude všechno jinak. Že se promění v princeznu, až ji hospodář políbí. Často k němu natahovala hlavu a přitom vysunovala jazyk. Hospodář ovšem vždy raději uhnul. Cítil, že když se dotkne svými rty jejích pysků, něco se stane a že to možná nebude úplně dobře.

Hospodář byl sám. Bydlel v malém domku hned vedle ohrádky. Vždy ráno když vstal, vyšel ze dveří ven a pozoroval jiskrným pohledem přírodní krásu všude okolo. Každé ráno po mnoho let ho ten opakovaně zažívaný pocit naplňoval stejně. Pořád, a bylo jedno, zda pršelo, sněžilo, svítilo slunce, foukal silný vítr nebo bylo pošmourno, pořád ho ten pocit dokázal udržovat v bdělosti a radosti. Pokud šlo ale o Kateřinu, měl strach.

Kateřina jako hospodář ale sama nebyla. V ohradě s ní bylo ještě několik dalších koz, které byly starší. Hospodář je dojil, aby měl mléko.

Děti, víte jak se dojí? Je to úplně jednoduché. Představte si, že máte nepromokavý pytlík, do kterého nalijete vodu a zavážete, aby voda nevytekla zpět. Pytlík má dole dva cípy a v každém je dírka. Dírky jsou ale tak malé, že jimi voda neprotéká. Aby jste mohly vodu z pytlíku dostat ven těmi malými dírkami, musíte každý cíp pytlíku stlačit. Potom voda z pytlíku stříká, ale jenom když cípy stlačujete. Voda je samozřejmě nepoddajná, celý pytlík je velký a ruce jsou oproti němu malé. Ale každá ruka může pohodlně chytit jeden cíp. Cíp je potřeba chytit tak, aby voda při zmáčknutí stříkala dírkou dolů a nevracela se zpět nahoru do pytlíku mimo jeho cíp. To se udělá takto: cíp vezmeme do dlaně a obejmeme prsty, nahoře je spojený palec a ukazovák a jimi nejdřív cíp zaškrtíme, tím vlastně vytvoříme mnohem menší uzavřený pytlík, který už snadno ostatními prsty, tedy prostředníkem, prsteníkem a malíkem stlačením k dlani vyprázdníme. Dírkou na konci cípu už stříká voda. Potom zase zaškrcení palce a ukazováku uvolníme, aby mohla do cípu voda natéct a celý postup opakujeme, dokud není celý pytlík prázdný. A takhle se děti dojí. Jenom voda je při dojení mléko, pytlík je vemínko, dva cípy jsou dva cecíky a vemínko se napouští mlékem zevnitř kozy, proto se o ni musíme dobře starat, aby se napouštělo hodně a my měli hodně mléka. Ale i když se staráme dobře, koza při dojení i tak zlobí, narozdíl od pytlíku. Takže kdyby jste to zkoušely, tak pozor, ať vás zadníma nohama nekopne.

Kateřina měla vemínko malé, protože i ona sama byla ještě malá. Ostatní kozy s velkými vemeny si na ni proto dovolovaly a odháněly ji, když se jim připletla do cesty. Ona si z toho ale nic nedělala. Kozy si to totiž tak neberou. Ale ta velká vemena jim záviděla. Taky by takové vemeno chtěla a i tomu tak trochu přisuzovala příčinu, proč se od ní hospodář odtahuje. Kačka totiž nevěděla, že k tomu, aby se vemínko nalévalo mlékem, je potřeba být alespoň jednou březí. A toho se dá dosáhnout jen za pomoci kozlíka, tedy samečka od kozy. Nebudeme se, děti, zdržovat tím, jak se to udělá. Když tak se zeptejte doma, maminka s tatínkem to určitě vědí.

Ostatní kozy už březí byly, a proto je hospodář mohl dojit. Než je ale začal dojit, musely nejdřív z cecíků pít malá kůzlátka, která se z březosti koz narodila. Každá koza porodila vždycky dvě a byly to buď kozí holky nebo kozí kluci. Každé kůzle mělo vždycky jeden cecík jenom pro sebe. Kůzlátka si spolu hrála, honila se, skákala do vzduchu a přitom dělala radostné přemety, měla se opravdu krásně.

I Kačka byla a ne tak dávno takovým kůzletem a dováděla s kozlíkem, kterému říkala Bobeš. Byl to její brácha. Jednou, když byly trochu větší hospodář Bobeše někam odvedl, a když se vrátil, Bobeš už s ním nebyl. Kateřina nevěděla, co se s Bobešem stalo. Ale smutno jí nebylo. Kozy si vůbec nic moc neberou, tedy až na věci, které se nějak dotýkají jídla. Nakonec si vzpomínala, že v posledním období, než Bobeš odešel, si stejně ve hře příliš nerozuměli. Bobeš chtěl vždycky hrát úplně jiné hry než ona a byly tak trochu divné. Ale dál se trápila tím, že je ve skutečnosti zakletou princeznou a že se hospodář od ní odtahuje. To se ale mělo brzy změnit.

Byl podzim a byl takový, že se mu mohlo ještě říkat babí léto. Hospodář trhal dozrávající jablka. Letos byla velmi chutná, protože se do nich uložilo hodně slunečních paprsků a zdravé vláhy uplynulého jara a léta. Hospodář byl spokojený a přemítal, zda už nechá Kačku zabřeznout nebo až napřesrok. Myslel na její malé vemínko, smutný pohled se vzhlížející hlavou s vysunutým jazykem a velmi váhal. Snědl při tom mnoho jablek a stále se jeho jasné rozhodnutí nerýsovalo. Jablka mu v žaludku už začala kvasit a asi proto, že toho kvasu bylo tak velké množství, měl hospodář náhle poťouchlou náladu. Slezl ze žebříku a šel k ohradě u níž se zastavil. Kateřina se k ohradě vydala už když začal slézat ze žebříku. Kozy totiž snadno uhádnou pohyb člověka. Stál u ohrady, díval se na Kateřinu a ta jako obvykle, když byl tak blízko k němu natahovala hlavu a vysunovala jazyk. Toho dne ale rozverný hospodář hlavu neodtáhl. „Ať se stane, co se má stát,“ problesklo mu hlavou a svými rty, i když tak trochu se znechucením v tváři, se jí dotknul. Nestalo se nic. Byli překvapení oba. Hospodář s usměvem, jak byl bláhový, odcházel od ohrady a rozhodnutí, že ji nechá zabřeznout až napřesrok se mu vyjevilo náhle velmi jasně. Kačka zklamaná, že není princeznou, se ovšem velmi brzy zase pustila do škubání a žvýkání čehokoliv, co jí v tom okamžiku připadalo dobré škubat a žvýkat. Čím to, že se kozy tak snadno takřka se vším vyrovnají?

Ale zázraky se, děti, nedějí vždy tak jasně a ihned. Následovala zima, byla mírná, nebyl skoro vůbec sníh a kozičky se mohly dál pást. I na vypasené pastvině se vždycky nakonec něco našlo a tak zima uplynula v klidu, vcelku v souladu s rytmem přírody. Kateřina nezapomněla, že chce být princeznou a stále zaměstnávala svoji hlavu, jak toho dosáhnout jinak než polibkem. A samozřejmě vždy, když zavrhovala další a další nápad, vyplivla hlučně sousto a hodila hlavu na stranu. Přesto byla stále mlsná, jak se říká ‚při chuti‘ a rostla nejen do výšky, ale i do šířky. Na sklonku zimy, když už bylo jasné, že paprsky vycházejícího slunce přinášejí stále víc a víc jara, se Kateřině náhle nalilo její malé vemínko mlékem. A když po několika dalších dnech porodila kůzlata, bylo jasné, že její růst do šířky nesouvisel pouze s bohatou stravou. Kateřina to přijala zcela bezelstně jako naprosto přirozené. Hospodář se však velmi divil. Několik dní chodil okolo ohrady a hledal díru, kudy se „ten kozel“, kterého si vůbec nevšiml, do ohrádky dostal. Ale když díru nenašel, nakonec to pustil z hlavy. Vždyť mohl být velmi spokojený. Narodily se totiž jen kozí holky a tak věděl, že mu tentokrát odpadla velmi nepříjemná povinnost někam pryč odvést dospívajícího kozlíka. A ty kozí holky se narodily tři. A teď se, děti, podržte! Každá z nich měla na vemínku hned tři cecíky. Kateřina měla sice cecíky jen dva, takže proto aby se mohly malé kozičky napít, musely se na těch dvou cecících vystřídat, ale nakonec to docela šlo. A pokud jednou v tom smutném království vyrostly, měli určitě zase každá tři kůzlátka. Ta se už o cecíky dělit nemusela.

Hospodář byl, i když bezděčně, dvojnásobně spokojený, protože tento zázrak ho především ochránil před tím, že by měl v domku opravdovou lidskou princeznu. Co by si s ní asi počal? A Kačka? Ta je nespokojená dál, ale to je v pořádku, kozy nemohou být nikdy spokojené. Ale my víme, děti, že se princeznou stala a to, že to ona sama neví, je dobře. Tomu, děti, věřte!

A to je konec pohádky. Teď už, děti, spát! Hezky se uvolněte, zvolna dýchejte do bříšek a schovejte si nohy pod peřinu, ať v noci nenastydnete. A ať se vám něco hezkého zdá. A i když některá z vás budou vědět, že jsou to jenom krásné sny, až se probudíte, snažte se je opravdově žít. Jedině tak může být království, ve kterém žijete vy, veselé a šťastné. Dobrou noc.

* demokracie = vláda lidu; v tomto případě vláda kozího lidu, protože je však slovo lid spojeno především s člověkem nebo s tvorem jemu nějak podobným, je možné i použít termín jiný a místo δημος dosadit κατσίκες; v textu je použito pro lepší srozumitelnost.

Ze sbírky Botička v rybníku

Ve tři ráno na návsi v duši

hned poté co se vracel z dálky

ji uviděl na klidné hladině rybníka.

 

Byli slyšet jen mlíčáci jak vzdychají

když se jim zdají sny jak šustí jikernačky

jak ženou štiku na mělčinu kde ji umlátí ocasy

sežerou jí oči a nakonec vyskočí na hvězdu

a na ní odjedou do Las Vegas.

 

Když se vysvlékl cítil každičký závan větru

nohy vsakovaly rosu ze studené trávy

dýchal mocně tak mocně

že při nádechu se málem nadnášel.

 

Pot vyhnaný ještě před chvílí z kůže chladnul

jako vosk ze svíčky paní tmy

ona se pohupovala v rytmu měsíčního orchestru

a pak se také vnořila za ním

do rozmazaného čekání.


(Z připravované sbírky Botička v rybníku)

Stávkující právníci

Emanova vize o výtečném uplatnění části společenské skupiny zhmotněná v básni-říkance. Vytvořeno jako proud logicky konstruovaných asociací na zprávu, že soud „s tou hnidou Schettinem“ byl odročen z důvodu stávky italské soudní moci. Jenom ještě malý krok…

Plavidlo, kormidlo, mělčina.
V šapitó cirkus začíná.

Oceán, útesy, lodička.
Mašluje o buben palička.

Pasažér, paluba, pobřeží.
Stávkují právníci v manéži.

Kapitán, kořalka, děvuchy.
Kde jsou však potlesku výbuchy?

Karambol, S.O.S., siréna.
Veřejnost nebyla vpuštěna!

S myšlenkami na Pitigrilliho, jenž ve svém románu L’esperimento di Pott (1929) stvořil soudce Potta, který s finální nedůvěrou ve spravedlnost pověsil talár na hřebík, aby udělal velkou kariéru v cirku jako klaun.

Porce haiku č. 2

Haiku o mikrovlnné troubě

V železných klecích
obvykle večer v šest
zuří světová válka.

Haiku o naplněné věštbě

Cestou životem
ve stavu jasného bdění
sen se rozplynul.

Haiku o mikrovlnách

V Éteru vlny
duše do konce věků
vězniti budou.

Haiku o pilovém řetězu

V kovové době
na jejím zubu zahlodá
dřevěný čas.

Haiku o plameni svíčky

Dohořívající
plamen na kytici květů
ze dna vrhá stín.

Haiku o nepřijatých hovorech

Ze skořápek tónů
znovu vypadnou velké
zářící perly.

První mykofašista

Inspirací pro toto bylo vyslechnutí rozhovoru v Českém rozhlase, odkaz na stránky ČRo. Ačkoli pochází již z roku 2011, ESB jej zaregistroval až nyní, neboť byl jako zdroj šokujících informací distribuován elektronickou hromadnou poštou. Autor se předem omlouvá dotčenému účastníku tohoto rozhovoru, že bezostyšně uzavírá k jeho osobě tak kategorických soudů, vnitřní poetická, od něho neoddělitelná licence mu však k tomu dává práva. Budiž mu útěchou, že se však v tomto případě nejedná o nic jiného než o obdivnou ódu na jeho osobu, ale také na zmíněné houby.

Ach, ten svět! Jak postižen je.
Těch zlých lidí, prevítů…
A z nich každý svá děcka hřeje.
Zlé populace růst zas‘ je tu!

A hladoví jsou, nenasytní.
žerou tlapky, žabky, jabka…
Však jsi-li dobrý, šance se chytni!
Tou šancí hřib je – Babka!

Hříbek plný masa žluti,
v sobě skrývá prospěšný taj:
v něm zlato trousí paraziti
Nedohubu. Tak ten taj haj!

To pravé zlato Nedohubu
dobré Zemi nese spásu.
Už navždy žroutům zavře hubu
a vezme právo jejich hlasu.

Na tom světě bude krásně.
Teď však koná toxinu um.
Už skoro hoří plamen jasně
tam, co stojí krematorium.

Ó, díky tobě, mykologu
– aura tvá tak září světlem –
že budem‘ pak žít zas‘ eklogu,
jak domovem byl nám sám Betlém.

Ano, vznikne člověk nový,
z bojiště vojny chemické.
A by netížily už ho těžké kovy,
jsou tu navíc houby mýtické:

Podhřib žluče, Choroš oříš,
a tak svatá ústřičná Hlíva.
Koule Země – čarovná Říš,
zbavená už navždy Augeova chlíva.

Byl to on, kdo řek’ to první
budoucí, skvělý, fašista.
Už na hlavě má čepec z trní –
z ran krev – to nutná očista.

Faust s Mefistem o zimním slunovratu

Doktor Faust:
Na oknech z krystalické krajky namaloval
přívětivý duch ze zrození v Betlémě lad,
já nemohu již k Edenu, nemohu již dál,
já vnutil sobě zpětnosti a pomalosti sklad.
Mefistofele, kde jsi? Přijď ke mně pohovořit
zda správně zvolil jsem, když zvolil jsem si tebe,
zda nenávistí lásku povalit.

Mefistofeles (najednou je tam!):
Proč lásku proti nenávisti stavíš,
což nevíš, že spolu kostky hrají, však jeden,
slovy jeden! hazard vyznávají a ty přece víš,
ten patří nám Mefistům,
(tiše k sobě)
Kéž bych nebyl pouze jeden.
(opět nahlas)
My z něj svá procenta máme, dohromady ke stu,
Jak láska, tak nenávist přispívají rovným dílem,
rovněž hněv, upřímné přátelství i skromnost lidská
jsou všechno položky, jež skrývá naše pokladnička.
Fauste! Což Vánoce, sníh za okny, jesličky v chlévech,
v tvé mysli zatemnily jasný úsudek vědecký,
vždyť, co víš ty sám a co po velkých alchymistech,
musí přijít na zmar jako vařečka za necky?
Není to sníh, ale je to v kamnech oheň, ten horký,
však víš, zlý pán, ale prý dobrý sluha.
Něco ti prozradím, oheň neslouží!
(vyplázne na Doktora Fausta jazyk a ušklíbne se.)

Doktor Faust (rozkazovačně):
Již dříve jsem ti říkal, že samota mě tíží a cos‘ udělal?
Teď jen lítost cítím, dřív miloval jsem, teď vše ztraceno.
Chci zapomenout! Musím zapomenout, abych se odpoutal
od všeho – od všeho a od ničeho.
(odmlčí se a přemýšlí, poté k sobě)
Musí to být nutně úplné?

Mefistofeles:
Tys‘ miloval, ano, ale jen obraz svůj v očích, v něž jsi hleděl,
Do očí každého je vypáleno milion takových obrazů,
No, jistě, milion to přesně není, spíše méně, (ušklíbne se) abys věděl,
Jen ze sta tisíc podobných tvému se člověk jistě vrhne ze srázu.
Buď ovšem klidný, teď o Vánocích se z očí všech jen kouří,
z těch rodinných srocení, prý lásky,
Satan je nabažen, vždyť oči ani nezamhouří.
Je to ovšem na závadu:
Z toho nejčistšího lidství jak je opilý, z té nekonečné idyly,
občas uzavírá koalice se samotným Bohem.
Jen počet duší je vždy přesně rozdělen, každý rok v měřítku stejném,
počítej, ten loňský počet (ukáže za sebe) najdeš ‚támhle‘ vzadu.

Doktor Faust:
Proč vadí ti, že o Vánocích chci zahrát lesním rohem
třeba zimní noční melodii, jako ten nejskrytější kontrapunkt.
Nemůžeš to splnit snad? Nač hraješ si tedy se mnou? S ostatními?
Máš moc alespoň nad sebou, když nade mnou ji předstíráš?
Chci jen, abys dodržel náš Codex! Tu smlouvu! Zapomněl jsi?
Nebo ten subjekt s nímž byl uzavřený, již zašel s hříchy svými?
Anebo snad přišel na hunt?

Mefistofeles:
Vždy splním, co chceš. Pak chceš zase víc. Však teď,
teď jsme již za mezí, kde již nesahá moc ani má, a ani mých nadřízených.
(k sobě)
Jak krásný a dokonalý je ten člověk,
na moji úroveň jak rychle dopracoval se s pomocí zvyklostí vánočních.
(najednou tam není)

Doktor Faust (za zmizelým Mefistofelem):
Ne, nejsem spokojen s tvými službami. Ačkoli …
Ano, dal jsi mi vědění. Já nyní vím to paměť jen.
Pamatuji, že světlem Měsíčním, co ve tmě vypadá jak ztuhlý prach,
tak kámen mudrců se nedá uchopit, já však chci to dokázat.
To tajemství, co každý vysvětluje zázraky je vědou přec.
Každému však dostává se největšímu zázraku, co vesmír zplodil,
i Noe dua druhů na archu Araratu tím cílem plný vlodil.
Jen spojením dvou částí máme onen taj hned vcelku
a z něj když v Luny jasu jsa proveden máme zase Luny jas.
Pamatuji, že spát či mrtvý být jest jedno a probudit se zrození zas značí.
Tak jest také k pláči snad vědomí, co ve mně pevně hřímá,
že všichni kolem krčí nosy nad tím co útroby každého vrhnou,
to impozantní, co nespravedlivě výkalem nebo hůře každý zove,
to přitom materia prima.
Nespravedlivě! (náhle se tváří pochybovačně, ale pokračuje)
Jsem rád, že vím, že pamatuji a vskutku nejsem vědy žádný snob.
Ale vím, zda mrtvý je, když člověk nesní v bdění?
To musel bych mít již vykopaný a zahrabaný hrob!
V něm ležel bych a nespal, nesnil? Hrozná představa!
Však zcela jistě lichá, teď to vím, mám pořád sny, pořád, i v době kuropění.
Jsou ale tak nízké!
To láska, ano, láska ze mě dělá zas jen člověka, tu bílou slizkou hnidu,
co každým rokem hnije, padá, dohnívá, jen zánik pořád dokola.
Kéž zabít ji by bylo možné, stačí že o ní vím.
Nepotřebuji cítit ji a prožívat, chci konečně už existovat v klidu.
Mefistofele! Takový je můj imperativ? Konej!

Mefistofeles (najednou je tam):
Ó, můj pane, tvůj rozkaz radost mi činí,
a splnit ho se vynasnažím. Však věz:
být svobodný bez lásky okovů je věčný boj,
a nic netrvá věčně, každý čas je přesně vyměřený.
Nám dvěma delší, než třeba člověku, co zhyne jako pes.
A láska nakonec, to lidské zlo, napíše dějiny.

Doktor Faust (nevrle do konce slov znovu zmizelého Mefista):
Tomu nevěřím. Jsi vskutku jenom pimprle!

Čas víry

Redakčně neupravená druhá část textu uveřejněného v Evangelickém kalendáři na rok 2014, vydaného nakladatelstvím Kalich. První část k přečtení zde

Když maminka přijela do Prahy naposledy před napsáním tohoto textu, několik týdnů po úrazu, již v podstatě uzdravená, byť vyzbrojena jednou francouzskou holí, ale to hlavně kvůli jistotě, vše již proběhlo zase asi tak, jak má být, aby to bylo v normě. Vlak odjel ze správného nástupiště a jako první ze dvou vlaků zahájil cestu mojí maminky až domů do Jeseníku. Když jsem po odchodu z perónu, kde stál vlak s mojí maminkou, procházel pod informačními tabulemi, jež nás, podle našeho dojmu, posledně tak zradily, uvědomil jsem si, kolik lidí v podstatě nehybně stojí a hledí na čísla a písmena na nich. Tím davem pod tabulemi jsem procházel již mnohokrát a mnohokrát se dívám na ty lidi, dívám se jim do tváří, někdy se i pohled můj a pohled někoho z davu setkají, výjimečně. Ale teprve teď si uvědomuji, a přiznávám se že je to i proto, že mi v hlavě právě běží myšlenky k tématu tohoto kalendáře, že každý člověkna tomhle místě, bez výjimky, čeká na svůj čas, na pokyn, kdy se dá do pohybu. A věří, že ten správný pokyn mu dá informační tabule. Těch vlaků není tolik, rozhodně ne tolik, jako těch lidí, kteří čekají, ale to je dáno startovací pozicí. Jde o Prahu. Koleje z ní vedou pouze do několika stran. Ale když se těmi stranami vydáte do různých vzdáleností, aby jste se dostali k cíli, každý tento cíl je jedinečný. A i když můžou ty vzdálenosti být různé, přesto k nim budete potřebovat stejný čas. Nebo i když máte k dispozici stejný čas, můžete během něho urazit kratší nebo delší vzdálenost. Vlaková nádraží, odjezdy a příjezdy vlaků, železniční síť, cestující, to jsou všechno prvky funkčního modelu.

Takzvaně nevěřící lidé, když pominu ty, kteří si víru, díky neznalosti buď z nezájmu, nebo kvůli špatným možnostem, identifikují jako církevní instituci, odmítají uvěřit především proto, že vidí na světě málo dobra a spravedlnosti. Vždycky přece říkají: „Jak by toto Bůh mohl dopustit? Ne, je buď mrtev, nebo nikdy neexistoval!“ Naopak věřící lidé přesto často pochybují o své víře ze stejných důvodů. Důvody nevíry nebo pochyby o ní jsou tedy způsobeny hlavně díky přílišným osobním očekáváním. Lidé si všeobecně myslí, že uvěří-li, budou za to nějak odměněni, a pokud neuvěří, tak jim nic nehrozí, protože nebudou zklamáni. Pravda je ale taková, že ti co věří, mohou být pronásledování, jako Job a ti co nevěří, a chovají se někdy přímo v rozporu s desaterem a obecně s křesťanskou etikou, bývají zasypávání návaly dobra, takřka Boží milostí. Často se stane, že ti takzvaně zlí, mají i krásný konec, třeba umírají ve spánku s úsměvem na rtech, nebo náhle v náruči svých milovaných blízkých. Jak je to možné? Odpověď je jasná: prostě to tak je! Bůh to takhle chce!

Je železnice, jako ten funkční model ve své podstatě dobrá nebo zlá? Ano, je to hloupá otázka. Vždy ovšem platí, že když nasedneme do vlaku, vždycky nás někam doveze, třeba i tam, kam vlastně nechceme, nebo v jiný čas, než si myslíme, že potřebujeme.

Když jsem uzavřel etapu divokého mládí, prožíval jsem několik let velkého štěstí. Na začátku jsem se oženil. Manželka mě přivedla k víře a já se nechal pokřtít. Boží prozřetelnost mi byla nakloněna, a to ještě dlouho po křtu. Najednou to ale skončilo a několik posledních let se můj život podobá spíš utrpení, především kvůli událostem, které se mě zblízka dotýkají. Kdyby si ale někdo myslel, že mě ďábel trestá za to, že nejdu po jeho vyšlapané cestě, musím se tomu smát. V ďábluvu existenci totiž nevěřím. Podle mě nic není tak zlé, aby to nemohlo přijít přímo od Boha. A proto od doby, kdy jsem si veškerou svoji víru, vtělil do Božího jména, o ní nemám žádné pochybnosti. Neboť Boží jméno zná jen On sám a má to tak i nadále zůstat. Proto si nelámu hlavu, zda je něco zlé, nebo něco dobré. Spravedlivé, či nespravedlivé. Jednoduše si říkám, že to tak má prostě být. A jestliže mám být dokonalý, jako je dokonalý náš nebeský Otec, jak nás všechny vyzývá Ježíš prostřednictvím evangelia, snažím se milovat i ty, kteří nemůžou přijít na jméno mně. Kvůli vrozenému temperamentu se mi to ale ne vždy daří, často se totiž ve mně vzedme pýcha. Ale zatím se to postupně lepší. Protože si to alespoň někdy uvědomím. Pomáhá motlitba, jak ji učí Ježíš. Vejdu do koupelny, potřu svoji hlavu olivovým olejem a modlím se ke svému Otci, který zůstává tichý, stejně tak i má motlitba je tichá. Snad je plná důvěry a odpuštění. Dělám to tak skoro každý den. Přiznávám: někdy vynechám. A vynechávám, ať se na mě editorka kalendáře nezlobí, i kvůli tomuhle psaní. Ale vím, že každým vynecháním přicházím o svůj čas. Nesmím vynechávat, abych nesešel z kolejí… protože to jsou koleje, ze kterých nesmím sejít. To není dovoleno.

Chemický útok Aspartamem

Celkově velmi osvětová chemická báseň pro tyto dny.

Spravedliví humanisté
v rámci kladné progrese
chemicky si osladili,
což člověk dlouho nesnese.

Teď jsou všichni otrávení
a Mohamedán směje se.
Bílý muž však nepromíjí,
tak je tu další agrese.

Mysleli si na západě:
Východu vládne úpadek.
Však zmýlili se nepochybně,
byť v mozku mají pořádek.

Chtěje nadobro už vyléčiti
rozbujelý světa bol,
na špici nosu nedohlédnou.
Zaplavil je methanol.

A jak je hlava bolí –
– bolí, bolí velice.
Tak žádoucí je rozsévati
nukleární hlavice.

Velký člověk západní je,
ať vědec nebo Mormon.
Leč je to pouze obezitou.
Inzulínu konal hormon.

A zhoubný vliv na reprodukci.
No, nejde to vůbec hladce.
Menses už má porouchaný
i vojín Manning – zrádce.

Tak vidíme tu situaci,
potíží celý arzenal,
právoplatně završenou,
že bílý muž zčernal.

To na sebe útočí,
tak nekonvenčně chemicky,
všehomíra velký vzor –
člověk strohý, vědecký!

Dlouho lidstvo vydrží?
Kdyby aspoň do ledna!
Když za vším vězí emulgátor
E-9-5-1 !

Jack the Ripper! Do the little bones!

(z Emanova archivu potřetí)

Vícejazyčná hříčka napsaná ke zprávě nalezení lidských kostí na dětském hřišti v Hazlově, která se přirozeně, ačkoli nelogicky, smísila se zprávou hypotézy o lebce Jacka Rozparovače (obě zprávy na podzim 2012)

Na dětském hřišti na sídlišti
při sotva hře uřvaní svišti
vyorali lopatičkou
kosti lidské, co se jen blyští.

Mord parta již k místu činu spěchá,
ač nyní pozdě již je ‚dohoniti bycha‘.
Mrtvý počká – neuteče.
Jen více klidu! A úcty aspoň trocha!

Dokonali inspektoři, co dětský elán stih.
Pro kostí lesk, co v písku jen se mih
a bludný duch jak vyrušen,
zrozen je zas‘ dědičný další hřích.

By nevadilo, že lebka opustila zem,
však znak hrůzný vypálen je v čele zlém
strachu, smutku kurtizán všech světa.
V očnicích náhle tvoří se rudý šlem.

Skelet ožívá a je to vskutku hnus.
Zaplatí teď děcka. Scheiße! Gott mit uns!
V ducha sluchu imperativ zní:
Jack the Ripper! Do the little bones!

Jiný čas

Redakčně neupravená první část textu uveřejněného v Evangelickém kalendáři na rok 2014, vydaného nakladatelstvím Kalich. Dokončení k přečtení zde

Moje maminka občas přijede do Prahy, aby se buď podrobila léčbě ve formě infúzí, to s půlroční periodou, nebo na kontrolu ke svému ortopedovi, a to se stává tak jednou za dva měsíce. Léčí se z revmatoidní artritidy. Naštěstí se léčba (je zařazena do experimentálního výzkumu) docela dobře daří, a proto ji můžu po společném obědě v restauraci posadit na vlak a ona sama v pohodě odcestuje až do dalekého Jeseníku, s dvěma až třemi přestupy. Při předposlední návštěvě se při jejím odjezdu ale stalo stalo něco divného. Čekali jsme u informační tabule s odjezdy vlaků, abychom se dozvěděli číslo a stranu nástupiště, ze kterého jede její rychlík. A když se tento údaj ukázal, myslím, že to bylo „2S“, odešli jsme k němu. Tam ale žádný vlak nebyl, ani dlouho po jeho údajném pravidelném odjezdu nepřijel, a ani jsme neslyšeli žádné nádražní hlášení o jeho odjezdu. Vrátili jsme se do haly, ale tam už o vlaku nebylo ani zmínky. Číslo nástupiště jsme viděli oba a oba jsme se shodli, že jsme se přece nespletli, ale asi jsme se přece jenom spletli. Maminka odjela jiným následujícím vlakem, což ji trochu zkomplikovalo cestu kvůli jiným přípojům. Při posledním přestupu trochu zazmatkovala a dopadlo to ještě víc smolně. Když měla přesedat v Bludově u Šumperka do jiného vlaku, běžela ve zmatku ke dveřím už v Postřelmově (to je jedna stanice před Bludovem). Všechno z nejistoty, že neví, kde je. Byla totiž mlha a nebylo vidět ani na krok, natož označení nádraží. Na namrzlých schůdcích jí uklouzla noha a ona doslova vyletěla z vlaku na perón, kde zůstala ležet se zlámanou stehenní kostí. Její kabelka se však zachytila za madlo u vlakových dveří a zůstala na něm viset. Vlak se velmi záhy rozjel, a to ještě když se kabelka na madle vlivem pádu mé maminky houpala. Maminka zůstala ležet na nástupišti v mlze, v mrazu, nikde ani noha, bez dokladů, ale naštěstí při vědomí. Kabelka odjela v otevřených vlakových dveřích do Šumperka. Zatímco se maminka snažila volat o pomoc, protože brzy zjistila, že se nemůže postavit na nohy, a na její volání nikdo nereagoval, našel v otevřených vlakových dveřích kabelku průvodčí vlaku a v ní kromě jiného její mobilní telefon. Vytočil poslední volané číslo – moje číslo. Když se představil a pouze řekl, že našel matčinu tašku, nejdříve jsem usoudil, že ji zapomněla ve vlaku. Nic jiného totiž neříkal, tedy to, co je popsáno výše.

„Vystupovala v Bludově a asi ji zapomněla ve vlaku,“ řekl jsem ještě klidný.

„Ne, ne, v Bludově nikdo na sto procent nevystupoval. Něco se tady muselo stát. Musím hned volat policii,“ řekl rozhodný průvodčí a aniž jsem se na cokoli dalšího mohl zeptat, zavěsil. Předtím ještě ovšem stačil slíbit, že hned, jak se něco dozví, zavolá.

Ačkoli jsem si při rozhovoru s ním představoval někoho podobného komiksovému hrdinovi Aloisi Nebelovi*, můj klid byl tentam. Začal jsem interpolovat vývoj událostí až k těm nejhrůznějším koncům mé matky, které často končily její smrtí, ať už násilnou, nebo z neštastné náhody. Byl jsem v koncích. A trvalo více než půl hodiny, což při relativitě času v takové situaci trvá celou věčnost, než se průvodčí znovu ozval z maminčina mobilního telefonu a oznámil mi, že maminka měla úraz, že neví, jak se to stalo, že neví, co jí je, jak je to vážné, ale že je v Postřelmově, a že pro ni jede záchranka. Víc informací jsem z něj znovu nedostal, nevěděl je. Už jsme se jen domluvili, že kabelku nechá v kanceláři na nádraží v Šumperku, kde si ji můžu vyzvednout.

Nejdříve jsem se snažil najít číslo na nádraží v Postřelmově, abych zjistil jak těžký úraz se mamince stal. České dráhy však nejsou příliš přívětivé v otevřenosti – komunikaci. Na internetu jsem nic nenašel a na informacích o telefonních číslech mi potvrdili, že zveřejněná je jen zákaznická linka. Nedalo se nic dělat, musel jsem se nechat přepojit na ni a přes automatické hlásky se prodral až k snad živému operátorovi, který mě po opět nekonečném, sic reálně krátkém, čase přepojil na postřelmovské nádraží. Tam to ale nikdo nebral… Vzpomněl jsem si na průvodčího vlaku „Aloise Nebela“, ten mně ale volal z telefonu maminky, takže bych se asi dovolal pouze do kanceláře v Šumperku. Kéž by ty mobily neexistovaly, člověk by všechno stihnul, protože by nezdržovaly, a co by nestihnul, o tom by se nedozvěděl – byl by šťastný… Navázání kontaktu s Českými drahami jsem vzdal.

Dvě moje neteře, maminčiny vnučky žijí v Šumperku, ihned jsem volal jedné z nich, abych ji poprosil o vyzvednutí kabelky a také ji samozřejmě informoval, co se stalo. Mnou podané informace ji však, jak jsem se později dozvěděl, samotnou donutily, aby se také pídila, co že se to babičce vlastně stalo. Jak jsem domluvil s ní, volal jsem na záchranku. Na dispečinku mi řekli, že teprve jedou na místo, nebo že už jsou na místě, ale že zatím nic neví, jen že se s největší pravděpodobností jedná o zlomeninu a povezou ji tedy do šumperské nemocnice na ortopedickou úrazovou ambulanci. Později volala sama neteř a ještě mi jednou řekla totéž. Pak už se informace postupně začaly doplňovat. To už jsem volal přímo do nemocnice. Jednalo se skutečně pouze o zlomeninu stehenní kosti, a bylo mi řečeno, že se zdá, že žádné jiné zranění maminka nemá. Zatím jsem ale stále nevěděl, proč se to stalo. Hlavně mi opravdu nebylo jasné, proč v Postřelmově? Moje hodná a starostlivá neteř mezitím volala na nádraží v Šumperku kvůli kabelce, aby si sjednala termín vyzvednutí a potom se rychle sama dostavila na úrazovou ambulanci, kde už mojí mamince rovnali vyvrácené, na dvakrát zlomené stehno. Pak znovu volala i mně. Jak bezmocný jsem se cítil v té velké vzdálenosti, ale protože jsem kvůli této krizové situaci pochopil, že se můžu s jistotou spolehnou na neteř, která opravdu velmi rychle začala jednat, a to i když předtím ještě musela řešit problém, kdo pohlídá její malou dceru, protože s ní byla doma sama, tak se mě vlastně fyzicky incident týkal pouze jako telefoní spojku.

Díky fyzice je možné pochopit, že existují veličiny jako je čas a vzdálenost mezi dvěma místy, a že čas i když je naměřený stejný, není stejný, když jsme někde jinde, než bychom si představovali, že máme být.

Celá příhoda, ač na jejím počátku bylo neštěstí, byla již jen tvořena šťastnými okolnostmi. Tak například zlomenina. Mamince bylo sedmdesát let a lidé v jejím věku si lámou krčky a protože se jim to už nezahojí umírají na následky v „eldéenkách“. Maminka si ale nezlomila krček, ale tlustou stehenní kost. Sice nadvakrát, ale její zlomeninu bylo snadné vyřešit stálou titanovou dlahou. Tu jí voperovali na šumperské ortopedii, která je známá svojí vysokou odborností až za hranice kraje. Nemohla si tedy na trase Praha – Jeseník zlomit nohu na lepším místě. Dále v Šumperku žije její hodná vnučka, která se o ni mohla starat po dobu jejího pobytu v šumperské nemocnici. Mimochodem byla tak hodná, že se o ni postarala, i když ji po nějaké době převezli do nemocnice jesenické, protože já bych nemohl, sám jsem měl zrovna v té době doma „Lazara“ – manželku v rekonvalescenci po endoprotéze kyčelní kosti. Štestí bylo i v tom, že v šumperské nemocnici pracuje moje spolužačka a vynikající přítelkyně jako lékařka a v jesenické nemocnici zase její maminka jako zdravotní sestra, takže jsem měl jistotu, že je v těch nejlepších rukou. A nakonec je takřka zázrak, že po zlomené noze moje maminka už dva měsíce po tom lednovém večeru už zase chodila a je znovu soběstačná. Už v březnu odhazovala sníh před naším jesenickým domem a tam je nějakého sněhu. K tomu ji ale nepomohlo pouze štěstí, ale i její silná vůle a odhodlanost uzdravit se.

Teprve od maminky jsem se dozvěděl detailněji to, co bylo řečeno již na začátku. Když ležela na postřelmovském nástupišti v obavě, že tam asi zmrzne, volala o pomoc, zatímco bolest zlomené nohy se umocňovala, její volání asi po dvaceti minutách uslyšel jeden z místních „domorodců“, zavolal záchranáře a s maminkou vyčkal jejich příjezdu. Moje maminka je poměrně reálně založená, protože kdyby to bylo jinak, určitě by vyprávěla, že se v mlze zjevil její Anděl strážný, zpod křídla vytáhl mobil a vytočil 155.

Když se dějí události s takovým šťastným koncem, máme dojem, že se jedná o dobrotivou Boží spravedlnost, a to se to pak věří v absolutní řád, v Boha, který je dobrý, všeobjímající a spravedlivý. Co by na to ale řekl Job?

*Měl jsem na mysli spíš podobu a typ herce a režiséra Miroslava Krobota, než samotnou postavu, komiks neznám a film jsem neviděl. J. P.