Ryba

Věnováno Tereze Pohlové-Lauschmannové

Proč jsi se, Rybo, vydala na sever? Tam, kde nezbývá jen spočinout věčně v nehybnosti. Uvízla jsi v ledu a tvůj život vyhasíná. A cestu k ledovému cíli jsi vykonala svobodně. Nebo jsi víc střelkou kompasu, která se otáčí k chladnému pólu? Jsi nevolníkem přitažlivosti?

Já, Ryba, jsem jen tvorem pudovým. Toužím po citech a emoce blížící se smrti je tak silná a lákavá. Toužila jsem dlouho a stále doufala, že vystačím s vášní vlažné vody. Teď umrzám a jsem konečně štastná. Poprvé šťastná. A naposled.

Jsou nepochopitelné tvoje touhy, Rybo. Vždyť tam, kde je led, není život. Tam, kde není život, přece nemůže být štěstí. Věčný led tě láká, bez konce a začátku. Děsivý chlad bez vášně varu.

Necítím chlad a neznám, co je teplo. Vím jen, že v ledu se ukrývá moudrost. Kolik trpělivosti je třeba v setrvání ve smrti. Ta vyučí mě. Chci býti moudrá a vězet bezpečně v osidlech moudrosti. Člověče, jsi jako delfín, ve svém zrazování, však nemáš ani trochu z jeho radosti.

Potkala-li jsi delfína při cestě k pólu, pověz mi: on snažil se tě zastavit? Jaká byla jeho pískavá promluva ptáků z jiných sfér.

Tvůj družný přítel delfín ve vlnách je jako doma. Voda kolem něho je sluncem prozářená a v hlubině se nevyjímá jeho tanec na jiskrných kapkách. On bez respektu, ač s otevřeným srdcem snažil se mě s láskou polknout, když nechtěla jsem zvrátit směr. Jeho vřelé a vášnivé kázání nicméně se neprotnulo se záměrem mým. Já nejsem připravena býti potravou a jako v masomlýnku čvachtat neustálou fádní přeměnou. Já chci stát a čekat. A nejlépe tak na dlouhé čekání. Ten delfín s ptačím zobákem se zuřivě ohnal ploutví, to vlna od pólu spojená se mnou, dala silnou odpověď té jeho všeobjímající lásce. Jeho dohasínající Slunce jest, má však trvající tma mimo dosah invaze sluneční.

Ty Slunce odmítáš, stejně tak i vzduch, jenž bohatstvím kyslíku oplývá…

Jsem ryba a kyslík neodmítám. Ty jsi však jen člověk, co jeho dýchat pod vodou neumí. A voda, pamatuj, je více důležitá. Vždyť v každé kapce vody tisíc Sluncí jest. A led to nejbezpečnější vody skupenství. Ty zaklínáš se potřebou tepla, však v ledu teplo také skryto a v páře také chlad, jak v mlze. Já chci spočinout v ledu nehybná, bych cítila o krok nadřazený pohyb prostorem vesmíru. Závratnou rychlostí k věčnosti.

Porce haiku č. 3

O Facebooku

V knize portrétů
člověk hledá tak marně
svou ztracenou tvář.

O špatném dojení

Z vemene žití
ukápne jen několik
slz syrovátky.

O ptačím tichu

Při brzkém jaru
na větvích stromů sedí
opeřený klid.

O dobrém dojení

V rozlitém mléce
nalezne prostornou skrýš
mnoho litrů slz.

O sociálních sítích (obecně)

V smyšleném světě
mezi zástupy mrtvých
skutečný je ráj.

O poezii

Ve stopách, verších,
slokách line se předivo
nervů básníka.

Zamiloval jsem se do Meny Berndtové a žiji.

Zamiloval jsem se do Meny Berndtové. Když jsem ji poprvé uviděl, nevěděl jsem o ní vůbec nic, ani její jméno. Překvapila mě její jemnost. Vídával jsem do té doby mnoho žen, ale ani jedna mi nedokázala naplnit mé představy o skutečné ženské křehkosti. Té křehkosti, která ovládá, která je hybatelem obrovité hmoty, energie. Měla oblečeny bílé šaty. Byly velmi prosté a účelné. Kromě tváře a malé části krku zakrývaly celé Menino tělo, ale nikoli její krásnou siluetu. Jejich účelem bylo zdůraznit skromnost, čistotu osoby, která je oblékla. Hned jsem poznal, že Mena není ani přehnaně skromná, ani čistá jako lilie, ačkoli se chovala v duchu tohoto podvodu naprosto bezchybně a dokonale. I když jsem věděl, že je přinejmenším marnivá a její sebejistota svědčila o jejích bohatých zkušenostech, zázračně jsem to nevnímal jako vulgaritu, tak jako u jiných žen. Nebyl to podvod. V první okamžiky jsem jí byl zaujat a vlastně zajat. Nicméně má láska nezaplála ihned s prvním pohledem na ni. Proto si myslím, že ona vzácnost, výlučnost byla opravdu uvnitř Meny a ne jen v mém počátečním vnímání její bělostné postavy. Zamilování jsem propadl bezprostředně potom, ani nemusela promluvit. Stačilo, že sklonila hlavu, aby se podívala na svoje ňadra. Zřetelně kontrolovala, zda je s její garderóbou naprosto všechno v pořádku. Zřetelně, ale s tak odzbrojující bezděčností. Ten pohyb stačil, abych uviděl celou její nádhernou ženskost. Doposud pouze stála, aby se mohla s neobyčejnou lehkostí dát do pohybu. Její chůzí jsem byl omráčen. Takto prošla kolem mě, aniž by se na mě podívala. Já jsem však sledoval její oči. Jako bych pohlédl do obsidiánového zrcadla, v jehož leštěném povrchu je navěky uschován horký plamen, mimo jakýkoli nám známý fyzikální rozměr. Plamen, který pálí, ale přitom hladí teplou dlaní. Plamen, který uhrane, aby osvobodil. Plamen, co voda nikdy neuhasí. Plamen, který je nejvzácnějším pokladem, jenž lze vůbec objevit.

Už jsem ji nikdy nespatřil. Vedl jsem s ní dlouhé promluvy. Musel jsem s ní mluvit. Vyprávěl jsem jí různé věci. Především jsem jí skládal všemožné komplimenty. Její obraz v mých představách tak snadno tvořil sladká slova, která by vždy měla být určena vzácným, krásným, ušlechtilým a hlavně milovaným ženám. Ona byla tou ženou. Často jsem jí vyprávěl i o mém strachu o ni. Ano, vždyť křehká žena bez ochránce se velmi snadno může stát obětí nízkých pohnutek kohokoli. Mužů, ale i žen. Možná, že od žen hrozí ženě nebezpečí mnohem hlubší, trvalejší. Nevěděl jsem ovšem, že takového ochránce už má. To proto, že ona v mém vnitřním vyprávění neexistovala. Nikdy v mém nitru nemluvila, nedávala najevo souhlas či odpor gesty. Jako reakci na na moje vyprávění jsem její obraz neviděl. Vím jistě, že to bylo proto, že to sama nedovolila.

Její na mě reagující obraz mě ale navštěvoval ve snech. Za práh snů její moc asi nesahala, kdo ví? Vím, že jsem se z těchto lucidních snů nikdy nechtěl probudit. Byly tak krásné a hříšné, protože ona byla hříšná. Já jsem byl jen chlípný. A nemlčela. Vím také, že jsem velmi pochyboval o tom, zda nemám přece jen co do činění s děvkou. Ale vlastně jsem se to dozvědět nechtěl. A nedozvěděl, sen vždy skončil včas. Probudil jsem se.

Často jsem o ní mluvil s přáteli. Především těmi, kteří o ní něco mohli vědět. Byl jsem posedlý. A mnozí nade mnou proto zlomili hůl, protože jsem nebyl především zpočátku schopen svoji posedlost ovládat.

Když mi bylo odhaleno její jméno, byl jsem uchvácen. Mena, zní to jako osud. Celým křestním jménem se jmenovala Philomena, z řečtiny philoméné, tedy milovaná, jakoby se na hladině uzavřel kruh. Byla zpěvačkou a nepochybuji o tom, že její zpěv skutečně dokázal roztoužit, motivovat k lásce, jen tak sám o sobě. Jistě dokázal inspirovat i k poezii. Je téměř jisté, že ho slyšel i její strýček Rainer, a tak se mohl stát jedním z největších básníků. Bylo však již příliš pozdě, abych si ho mohl poslechnout já. Byla dávno pryč.

Zasnoubila se s tím největším světákem, kterému navíc nikdo neupíral velké charisma a hloubku. Bylo to logické. Ve městě ještě nikdo neměl automobil a byl to právě on, kdo tento fakt změnil. Byl bohatý, krásný, duchaplný a automobil už bylo jen potvrzení toho, že on se odmítnout nedá. Žádná by mu neodolala a já jsem se s ním nemohl měřit. Nakonec mi ani nebyla dána příležitost, abych jím byl v čestném souboji o ženu poražen. Na pódiu, kde zpívávala ona, již zpívala zcela jiná pěvkyně. Byl jsem smutný, když jsem na pódiu, na místě, kde stávala Mena, uviděl tolik pohyblivé prázdnoty a jen toho nejpřízemnějšího sexu. A i když jsem její zpěv nikdy neslyšel, vím, že to bylo určitě více volání andělů než jen prostá hudba, kterou jsem na tom místě vnímal ten den. Ona a její snoubenec již z města dávno odjeli. A jak se potom šuškalo ve společnosti, došlo i ke svatbě.

Zpráv o nich zvolna ubývalo. I město, které opustili se změnilo k nepoznání. Mnoho domů spojených úzkými uličkami, kde byl opravdový život, bylo zdemolováno, aby byl vytvořen prostor pro takzvaný moderní rozvoj a město se stalo bohatší. Ve skutečnosti však zchudlo. I Menin manžel jakoby propojen s městem, jež opustil, nakonec také zchudl, ale pokud jde o jeho výlučné charisma, to se prý spíš zvětšovalo a ona při něm stála o to věrněji. Drásalo mě to, protože jsem žárlil, ale na druhé straně to zvětšovalo moji náklonnost. Jaký to charakter měla! Věděl jsem alespoň takřka jistě, že jsem se nestal obětí omylu, svých vlastních chimér. Čas plynul a já zůstal sám.

Lineárního času uplynulo mnohem víc, než by se vešlo do jednoho lidského života. Já však stále žiji. Mým motorem je láska, které jsem propadl. Oni oba zemřeli. On mnohem dřív než ona, jak už to bývá. Příliš rychle spěchal pryč od tohoto života. Věřil, že se tak může znovu setkat s jejich synem, který si bohužel život vzal dobrovolně mnohem nesmyslněji. Ale byl přece jen mladý, je třeba mu odpustit. Přežila je, svého manžela, i syna, o více než třicet let. Zemřela roku 1966. Bylo jí 92 let. Co jsou ale dlouhé roky, když nám věčné mládí přináší touha?

Slunce se již přesunulo přes polovinu jím osvětleného dne a míří k obzoru, za nímž vykoná svůj úkol svítit a hřát ku prospěchu jiným. Jsem od rána na cestě a nyní jsem u stanoveného cíle v sídle nedaleko Mnichova. Jsem na hřbitově. Stojím u hrobu Meny a skláním se nad něj. Náhrobek je hustě obrostlý sytě zeleným břečťanem a takřka nejsou ani vidět jména, jež jsou do něho vytesána. Jméno Mena je poslední. Vidím jak písmeno M částečně zakrývá lístek břečťanu, a cítím, jak celým mým tělech proudí hřejivá vesmírná energie. Ta, která s sebou nese nesmrtelnost. Slyším zpívat ptáky a bzučet hmyz. Je léto, ale již dohasínající. Stojím tu a jako bych byl na prahu mezi dvěma světy. Je to už bezmála 50 let, co do kamene náhrobku kameník zasáhl naposledy svým dlátem. V tuto chvíli ale žádný čas neexistuje.

Stojím u hrobu, skláním se nad něj, periferním zrakem sleduji, jak jsem svými polobotkami přišlápl drn trávy, který žije mezi hroby v neúzkostlivě udržované hřbitovní uličce. Jako bych slyšel bolestný výkřik několika přišlápnutých stébel a uvolňuji nohu. Náhle ale ještě slyším jemný zvuk drceného prachu cesty. Dívám se, zda to není kvůli pohybu mé boty, avšak nikoli, jsou to ženské kroky. Ohlédnu se a vidím Menu, jak ke mně kráčí. Stejně lehce, jako když jsem ji uviděl poprvé a od té doby vlastně naposledy. Dokonce má tytéž šaty. Tedy je to stejný střih, ale barva není bílá. Nebo jsem si snad zářivou bílou na jejím těle vysnil. Ne, šaty tehdy byly bílé. Dnes však míří mým směrem v šatech béžových, jakoby Sluncem pozlacených. A kráčí skutečně ke mně, dívá se a usmívá se na mě. Cítím příliv nejblaženějšího štěstí.

Přistoupí ke mně a když vidí, že na ni chci promluvit, dá svůj nezvykle dlouhý prst před ústa, aby naznačila, že mám prozatím mlčet. Chvíli se na sebe mlčky díváme a je to ona, která mlčení prolomí: „Záříte dnes jako Slunce, příteli, protože jste Sluncem, ale vaše aktivita rozpálené hvězdy jednou dosáhne vrcholu a vaše zář způsobí, že bude bílé všechno okolo vás.“

„To proto dnes nejsou vaše šaty bílé, Meno?“ Dívám se na látku šatů a nemohu si pomoci, můj zrak stále klesá k jejímu dokonalému poprsí. Stydím se.

„Ano, je to proto, ale nejen proto,“ a sleduje s pochopením, jak můj zrak stále sklouzává níž.

„A proč byly bílé tehdy?“ Ptám se i sám sebe: Došlo u mě od té doby k nějaké změně?

„Tehdy na mě, jako na Lunu svítilo mnoho Sluncí. Byly i mnohem lepší podmínky.“ Pousmála se nad tou vzpomínkou. „Ale, milý příteli, já byla Lunou a jsem jí i nadále. A uvěříte mi, že se našlo Slunce, které ozářilo nejčistší bílou i mou odvrácenou stranu?“

Díval jsem se na ni a nevěděl, co říct. Moje žárlivost bohužel nebyla zapomenuta.

„Mohla jsem si vybírat a vězte, že i ten malý okamžik, kdy jsme se setkali, stačil k tomu, abych i vás zařadila do svého výběru. To by vám mělo lichotit.“

„Proto bychom nyní mohli být konečně spolu,“ zvolal jsem k ní dychtivě.

„Nemůžeme. Já vím, že i vy umíte svítit a hřát, tak aby mohly být objeveny poklady i na odvrácené straně. Ale je to pořád málo. Příteli, nezapomínejte na Lunu, je důležitá víc, než si myslíte.“

„Nebudu již na ni zapomínat, ale, Meno …“

Položí znovu prst na rty a když utichnu, říká: „Musí to tak být. Ale nebojte se, znovu se potkáme a i když budeme mít třeba oba úplně jinou podobu, znovu se poznáme. Víte podle čeho? Budeme se oba dívat stejným směrem, na moje prsa,“ a směje se. „Dnes se už nepodívám, už dlouho jsem se nepodívala.“

Vidím v její tváři smutek, stejný smutek, který lze číst z očí matek, co přežijí svého syna. Ale velmi brzy je překrytý vlídným vědoucím úsměvem: „Příteli, i já musím čekat. Třeba i na vás. A na mě taky někdo čeká.“

Upřeně se mi zadívá do očí a já opět v jejích očích vidím obsidián, který žhne, ale mnohem víc než poprvé. Nakonec se rozloučí pohybem a aniž čeká, zda bude mnou opětován, kráčí dál po přímce, po níž přišla. Dívám se za ní tak dlouho, dokud se před mými zraky její postava nerozplývá. Uvědomuji si, že se cítím větší a silnější, jsem jako v transu.

Nevím jak dlouho takto stojím, ale vzpamatovávám se. Jsem zde a musím odtud. Podívám se ještě jednou na náhrobek. Zlatý nápis Mena Meyrink je rozžhavený do bíla.

Bestiář uměleckých děl I

(retroneopostmoderniář, šablona dle Morgensterna, princip však dle Mičurina)

Petr Iljič Čapkovskij – Jezero foxteriérů
Svatopluk Čechov – Nový epochální višňový brouček aneb Tragedie biodiverzitou
Milan Bezkundera – Nesnesitelná Slezskost bytí
Karel Kajetán Tyrš – V strakonickém hrobě, strakonický umrlec
Rainer Maria Majerová – Sirénie Nádherná
Julius Stroupežnický – Maria, Amis, Ployhar a Amiladislav
Franz Kafógl – Širokko v Široké ulici
William Němec – Zkrocení zlé Boženy
Pravdon Láskovič Havlov – Strýček Vaněk
Bohumil Alphonse François de Sade – Obsluhoval jsem anglického barváře

(každé dílo je nutné dodatečně vytvořit vnitřními smysly čtenáře jejich názvů anebo cítí-li se kdo, přímo dílo směřovat k hmatatelnější podobě, narozdíl od křížení zvířat či rostlin, které bylo inspirací, to lze)

Pohádka o princezně, co byla zakletá do kozičky

Těžko říct, zdali se jednalo o království, anebo to byla jedna z mnoha forem vlády lidu. Přesto lid neznal skutečný význam slova lid. Pak tady samozřejmě ještě byla zvířátka a rostliny. A mezi nimi taky kozy. Ty naštěstí nebyly lidem, tak si mohly dělat, co chtěly. I když svobodně si to mohly jen myslet. Lid ten už nesměl ani myslet, tedy alespoň si to myslel. A jedna ze skvělých příslušnic kozího národa – kozí fronty – koza Kateřina je i hlavní hrdinkou tohoto pohádkového příběhu.

Kateřina se pásla na krásné pastvině. Bylo tam tolik lučních květin a opodál mez, v níž mohla bez stavění se na zadní anebo šplhání vzít do tlamičky chutné větvoví tak šťavnaté, až jí lýková šťáva stékala po vousech na bradě. Měla pramalý důvod si stěžovat. Taková možnost volby se hned každému nenaskytne natož kozám za toho režimu. Přesto si stýskala po něčem větším, co žádná koza nemá. Někdy něco vzala do huby, aby to začala drtit mezi zuby a dásněmi, dokonce se zdálo, že už je slyšet chroupání, ale najednou to vyplivla a hodila hlavu znuděně na stranu. A tak pořád dokola.

Svízel byla v tom, že Kateřina trpěla utkvělou představou, že je princeznou, kterou zakleli do kozy. Kdo ji zaklel a proč, to nevěděla. Věděla jen jistě, že to byla obrovská nespravedlnost. Její přesvědčení o příslušnosti k oné vyšší formě bytí, tedy bytí člověkem, byla obrovská. Velmi se ovšem mýlila. Každý, kdo trochu kozy zná, ví, že kozy nad lidmi skvěle vynikají. Kozy dokáží být kruté, ale jejich krutost je tak přirozená a vlastně milá, sympatická. Člověk je však krutý nepřirozeně. Člověku není krutost vlastní, přesto krutý je. Přitom pořád jen mluví o tom jak jeho předobrazem je Bůh, a že Bůh je láska a milosrdný a jenom Bůh ví, co o něm ještě člověk napovídá. Jenom dobré a ty nejskvělejší vlastnosti přisuzuje člověk Bohu. Ale což krutost je dobrá vlastnost? Děti, znáte Boha? Ne, nic neříkejte, pohádka hned pokračuje.

Dny a týdny míjely. Kateřina se dál pásla, dál pohazovala hlavou, dál mávala rychle ušima jako vrtulník, to aby odehnala mouchy a vnitřek své hlavy měla stále v oblacích. A protože byla řeč o lidech, i člověk je v tomto příběhu nablízku. Kateřina byla totiž koza domácí. A doma je doma. Doma není místo pro to být svobodný.

Děti, víte, co je to kozí demokracie*? No, to je když má člověk doma kozu, udělá jí ohrádku, aby se mu necourala bůhvíkde. Nechává ji pást, což znamená, že si kozička může sníst trávu a sem tam i nějakou tu větvičku z trnky, lísky, otrněné šípkové růže a nakonec třeba i plané jabloně. Na zimu jí nasuší seno a na políčku vypěstuje řepu, a když mu zbývají třeba nějaká jablka, tak ji i těmi v zimě přikrmuje. Může ji mít v chlívku u domu nebo i venku tam, kde se pase, když zima není, pokud se má kam schovat před plískanicemi. Koza je mlsná a vždycky je hned jasné, co jí chutná nejvíc a čím vlastně opovrhuje. Její gesta jsou totiž velmi výmluvná, samozřejmě, že pokud je její pozorovatel alespoň trochu vnímavý. A proč to člověk dělá? Protože je lidumil? Tedy spíš kozomil? Ne, proto ne. Něco za to chce. Člověk totiž od kozy chce mléko a maso. Tak to je, děti, demokracie. Něco za něco. Koza si samozřejmě myslí, že má všechno pod kontrolou. Ale nemá a to je na kozí demokracii* smutné.

Koza Kačenka byla taky zavřená v ohrádce a taky by to jinak nešlo, protože byla taky kozou domácí. Hospodář, který s ní uzavřel smlouvu, aniž by to věděla, však byl mnohem méně krutý, než hospodáři obvykle v království bývali. Z ohrádky ji často pouštěl a ona ráda a šťastně vždy běžela k vrátkům, ale s důvěrou se vždy zase vracela zpět, když se za jejími hranicemi do sytosti vydováděla mezi rostlinami, které s krutostí sobě vlastní přežvykovala. Kateřina měla hospodáře ráda a on měl rád ji. Kačka si proto myslela, že jednou bude všechno jinak. Že se promění v princeznu, až ji hospodář políbí. Často k němu natahovala hlavu a přitom vysunovala jazyk. Hospodář ovšem vždy raději uhnul. Cítil, že když se dotkne svými rty jejích pysků, něco se stane a že to možná nebude úplně dobře.

Hospodář byl sám. Bydlel v malém domku hned vedle ohrádky. Vždy ráno když vstal, vyšel ze dveří ven a pozoroval jiskrným pohledem přírodní krásu všude okolo. Každé ráno po mnoho let ho ten opakovaně zažívaný pocit naplňoval stejně. Pořád, a bylo jedno, zda pršelo, sněžilo, svítilo slunce, foukal silný vítr nebo bylo pošmourno, pořád ho ten pocit dokázal udržovat v bdělosti a radosti. Pokud šlo ale o Kateřinu, měl strach.

Kateřina jako hospodář ale sama nebyla. V ohradě s ní bylo ještě několik dalších koz, které byly starší. Hospodář je dojil, aby měl mléko.

Děti, víte jak se dojí? Je to úplně jednoduché. Představte si, že máte nepromokavý pytlík, do kterého nalijete vodu a zavážete, aby voda nevytekla zpět. Pytlík má dole dva cípy a v každém je dírka. Dírky jsou ale tak malé, že jimi voda neprotéká. Aby jste mohly vodu z pytlíku dostat ven těmi malými dírkami, musíte každý cíp pytlíku stlačit. Potom voda z pytlíku stříká, ale jenom když cípy stlačujete. Voda je samozřejmě nepoddajná, celý pytlík je velký a ruce jsou oproti němu malé. Ale každá ruka může pohodlně chytit jeden cíp. Cíp je potřeba chytit tak, aby voda při zmáčknutí stříkala dírkou dolů a nevracela se zpět nahoru do pytlíku mimo jeho cíp. To se udělá takto: cíp vezmeme do dlaně a obejmeme prsty, nahoře je spojený palec a ukazovák a jimi nejdřív cíp zaškrtíme, tím vlastně vytvoříme mnohem menší uzavřený pytlík, který už snadno ostatními prsty, tedy prostředníkem, prsteníkem a malíkem stlačením k dlani vyprázdníme. Dírkou na konci cípu už stříká voda. Potom zase zaškrcení palce a ukazováku uvolníme, aby mohla do cípu voda natéct a celý postup opakujeme, dokud není celý pytlík prázdný. A takhle se děti dojí. Jenom voda je při dojení mléko, pytlík je vemínko, dva cípy jsou dva cecíky a vemínko se napouští mlékem zevnitř kozy, proto se o ni musíme dobře starat, aby se napouštělo hodně a my měli hodně mléka. Ale i když se staráme dobře, koza při dojení i tak zlobí, narozdíl od pytlíku. Takže kdyby jste to zkoušely, tak pozor, ať vás zadníma nohama nekopne.

Kateřina měla vemínko malé, protože i ona sama byla ještě malá. Ostatní kozy s velkými vemeny si na ni proto dovolovaly a odháněly ji, když se jim připletla do cesty. Ona si z toho ale nic nedělala. Kozy si to totiž tak neberou. Ale ta velká vemena jim záviděla. Taky by takové vemeno chtěla a i tomu tak trochu přisuzovala příčinu, proč se od ní hospodář odtahuje. Kačka totiž nevěděla, že k tomu, aby se vemínko nalévalo mlékem, je potřeba být alespoň jednou březí. A toho se dá dosáhnout jen za pomoci kozlíka, tedy samečka od kozy. Nebudeme se, děti, zdržovat tím, jak se to udělá. Když tak se zeptejte doma, maminka s tatínkem to určitě vědí.

Ostatní kozy už březí byly, a proto je hospodář mohl dojit. Než je ale začal dojit, musely nejdřív z cecíků pít malá kůzlátka, která se z březosti koz narodila. Každá koza porodila vždycky dvě a byly to buď kozí holky nebo kozí kluci. Každé kůzle mělo vždycky jeden cecík jenom pro sebe. Kůzlátka si spolu hrála, honila se, skákala do vzduchu a přitom dělala radostné přemety, měla se opravdu krásně.

I Kačka byla a ne tak dávno takovým kůzletem a dováděla s kozlíkem, kterému říkala Bobeš. Byl to její brácha. Jednou, když byly trochu větší hospodář Bobeše někam odvedl, a když se vrátil, Bobeš už s ním nebyl. Kateřina nevěděla, co se s Bobešem stalo. Ale smutno jí nebylo. Kozy si vůbec nic moc neberou, tedy až na věci, které se nějak dotýkají jídla. Nakonec si vzpomínala, že v posledním období, než Bobeš odešel, si stejně ve hře příliš nerozuměli. Bobeš chtěl vždycky hrát úplně jiné hry než ona a byly tak trochu divné. Ale dál se trápila tím, že je ve skutečnosti zakletou princeznou a že se hospodář od ní odtahuje. To se ale mělo brzy změnit.

Byl podzim a byl takový, že se mu mohlo ještě říkat babí léto. Hospodář trhal dozrávající jablka. Letos byla velmi chutná, protože se do nich uložilo hodně slunečních paprsků a zdravé vláhy uplynulého jara a léta. Hospodář byl spokojený a přemítal, zda už nechá Kačku zabřeznout nebo až napřesrok. Myslel na její malé vemínko, smutný pohled se vzhlížející hlavou s vysunutým jazykem a velmi váhal. Snědl při tom mnoho jablek a stále se jeho jasné rozhodnutí nerýsovalo. Jablka mu v žaludku už začala kvasit a asi proto, že toho kvasu bylo tak velké množství, měl hospodář náhle poťouchlou náladu. Slezl ze žebříku a šel k ohradě u níž se zastavil. Kateřina se k ohradě vydala už když začal slézat ze žebříku. Kozy totiž snadno uhádnou pohyb člověka. Stál u ohrady, díval se na Kateřinu a ta jako obvykle, když byl tak blízko k němu natahovala hlavu a vysunovala jazyk. Toho dne ale rozverný hospodář hlavu neodtáhl. „Ať se stane, co se má stát,“ problesklo mu hlavou a svými rty, i když tak trochu se znechucením v tváři, se jí dotknul. Nestalo se nic. Byli překvapení oba. Hospodář s usměvem, jak byl bláhový, odcházel od ohrady a rozhodnutí, že ji nechá zabřeznout až napřesrok se mu vyjevilo náhle velmi jasně. Kačka zklamaná, že není princeznou, se ovšem velmi brzy zase pustila do škubání a žvýkání čehokoliv, co jí v tom okamžiku připadalo dobré škubat a žvýkat. Čím to, že se kozy tak snadno takřka se vším vyrovnají?

Ale zázraky se, děti, nedějí vždy tak jasně a ihned. Následovala zima, byla mírná, nebyl skoro vůbec sníh a kozičky se mohly dál pást. I na vypasené pastvině se vždycky nakonec něco našlo a tak zima uplynula v klidu, vcelku v souladu s rytmem přírody. Kateřina nezapomněla, že chce být princeznou a stále zaměstnávala svoji hlavu, jak toho dosáhnout jinak než polibkem. A samozřejmě vždy, když zavrhovala další a další nápad, vyplivla hlučně sousto a hodila hlavu na stranu. Přesto byla stále mlsná, jak se říká ‚při chuti‘ a rostla nejen do výšky, ale i do šířky. Na sklonku zimy, když už bylo jasné, že paprsky vycházejícího slunce přinášejí stále víc a víc jara, se Kateřině náhle nalilo její malé vemínko mlékem. A když po několika dalších dnech porodila kůzlata, bylo jasné, že její růst do šířky nesouvisel pouze s bohatou stravou. Kateřina to přijala zcela bezelstně jako naprosto přirozené. Hospodář se však velmi divil. Několik dní chodil okolo ohrady a hledal díru, kudy se „ten kozel“, kterého si vůbec nevšiml, do ohrádky dostal. Ale když díru nenašel, nakonec to pustil z hlavy. Vždyť mohl být velmi spokojený. Narodily se totiž jen kozí holky a tak věděl, že mu tentokrát odpadla velmi nepříjemná povinnost někam pryč odvést dospívajícího kozlíka. A ty kozí holky se narodily tři. A teď se, děti, podržte! Každá z nich měla na vemínku hned tři cecíky. Kateřina měla sice cecíky jen dva, takže proto aby se mohly malé kozičky napít, musely se na těch dvou cecících vystřídat, ale nakonec to docela šlo. A pokud jednou v tom smutném království vyrostly, měli určitě zase každá tři kůzlátka. Ta se už o cecíky dělit nemusela.

Hospodář byl, i když bezděčně, dvojnásobně spokojený, protože tento zázrak ho především ochránil před tím, že by měl v domku opravdovou lidskou princeznu. Co by si s ní asi počal? A Kačka? Ta je nespokojená dál, ale to je v pořádku, kozy nemohou být nikdy spokojené. Ale my víme, děti, že se princeznou stala a to, že to ona sama neví, je dobře. Tomu, děti, věřte!

A to je konec pohádky. Teď už, děti, spát! Hezky se uvolněte, zvolna dýchejte do bříšek a schovejte si nohy pod peřinu, ať v noci nenastydnete. A ať se vám něco hezkého zdá. A i když některá z vás budou vědět, že jsou to jenom krásné sny, až se probudíte, snažte se je opravdově žít. Jedině tak může být království, ve kterém žijete vy, veselé a šťastné. Dobrou noc.

* demokracie = vláda lidu; v tomto případě vláda kozího lidu, protože je však slovo lid spojeno především s člověkem nebo s tvorem jemu nějak podobným, je možné i použít termín jiný a místo δημος dosadit κατσίκες; v textu je použito pro lepší srozumitelnost.

Porce haiku č. 2

Haiku o mikrovlnné troubě

V železných klecích
obvykle večer v šest
zuří světová válka.

Haiku o naplněné věštbě

Cestou životem
ve stavu jasného bdění
sen se rozplynul.

Haiku o mikrovlnách

V Éteru vlny
duše do konce věků
vězniti budou.

Haiku o pilovém řetězu

V kovové době
na jejím zubu zahlodá
dřevěný čas.

Haiku o plameni svíčky

Dohořívající
plamen na kytici květů
ze dna vrhá stín.

Haiku o nepřijatých hovorech

Ze skořápek tónů
znovu vypadnou velké
zářící perly.