Ze sbírky Botička v rybníku

Ve tři ráno na návsi v duši

hned poté co se vracel z dálky

ji uviděl na klidné hladině rybníka.

 

Byli slyšet jen mlíčáci jak vzdychají

když se jim zdají sny jak šustí jikernačky

jak ženou štiku na mělčinu kde ji umlátí ocasy

sežerou jí oči a nakonec vyskočí na hvězdu

a na ní odjedou do Las Vegas.

 

Když se vysvlékl cítil každičký závan větru

nohy vsakovaly rosu ze studené trávy

dýchal mocně tak mocně

že při nádechu se málem nadnášel.

 

Pot vyhnaný ještě před chvílí z kůže chladnul

jako vosk ze svíčky paní tmy

ona se pohupovala v rytmu měsíčního orchestru

a pak se také vnořila za ním

do rozmazaného čekání.


(Z připravované sbírky Botička v rybníku)

Pohádka o usměvavé Jindřišce, ptáčníku Filípkovi a zlé muše masařce

Byla jednou veselá a stále usměvavá Jindřiška. Byla tak usměvavá, že se všichni museli smát, jaké je ta Jindřiška veselé děvčátko. Lidé z celého okolí za ní chodili, když jim bylo smutno a Jindřiška je přivítala, pohostila a stále se usmívala, takže za chvilinku byli smutní lidé veselí a smáli se a smáli.

Jednou se však Jindřiška přestala usmívat. To proto, že jí velká tlustá mucha masařka vletěla do nosu a usadila se tam. Jindřiška z toho byla opravdu smutná, však jak pak by nebyla, když jí ta mucha masařka každou chvíli v nosíku bzučela a bzučela. Měla z toho úplně rozbzučený nos, který byl chudák celičký opuchlý až to bolelo. Jindřiška pšíkala a pšíkala, ale ta darebná mucha masařka ne a ne vyletět. Lidé byli smutní, chodili zamyšlení, to jak dumali, jak pomoci malé Jindřišce, avšak nikdo na nic nepřišel. Tak to šlo dál a dál, roky ubíhaly, mucha masařka bzučela, nosík napuchal a malá Jindřiška chřadla a chřadla.

Až jednou do toho smutného kraje přijel ptáčník Filípek. Měl krásný vozíček a na něm spoustu bidýlek, na kterých seděli všelijací ptáčci. Nebyli v klecích, mohli kdykoli odletět a zase se kdykoli vrátit k ptáčníku Filípkovi, který jim sbíral ta nejlepší zrníčka, jaká se jen vůbec dají najít.

Když se dozvěděl o tom Jindřiščiném trápení, hned se za ní rozjel se svým vozíčkem. Jindřiška ho přivítala, pohostila, ale neusmívala se a víme proč. Ptáčník Filípek chvilku dumal, prohlídl si nosík, poslouchal bzučení a pak šel ke svému vozíčku. Vzal do dlaní krásnou vlaštovku, která nestihla odletět se svými sestřičkami do teplých zemí na jih, a přišel k Jindřišce, která se dívala udiveně, ale hlavně moc a moc smutně. Ptáčník Filípek dal dlaně k napuchlému bzučícímu nosíku, řekl vlaštovce frrr a ta černočerná vlaštovička vletěla do Jindřiščina nosíku. Nejdříve nebylo nic, až po chvilce to začalo v nosíku jaksi házet, škubat, třepat a najednou přestalo bzučení té zlé muchy masařky. Vlaštovička vyletěla a sedla si ptáčníkovi Filípkovi na prst. Nosík splaskl, Jindřiška si ještě jednou pšikla a začala se znovu usmívat. Jak se to dozvěděli lidé v okolí, tak se radovali a všichni se smáli a smáli a všem bylo zase dobře. Ptáčník Filípek už zůstal u usměvavé Jindřišky, vlaštovička se na jaře setkala se svými sestřičkami a od té doby se v tom kraji už neobjevila žádná zlá mucha masařka, co by se chtěla usadit v nosíku usměvavé Jindřišky.

/1995, Florencie/

Pohádka o malé Sibiři

Byla jedna malá Sibiř – to jméno zdědila po své babičce – a ta strašně zlobila. Rodiče jí říkaly: „Jestli budeš takto zlobit, pošleme tě k dědečkovi do Plzně.“ Dědeček byl v podstatě hodný dědeček, skoro až pohádkový, ale od doby, co umřela velká Sibiř a co se přestěhoval do Plzně, kde začal pít, je téměř strašidelný.

A tak malá Sibiř s úlekem ve tváři přestane na chvíli dělat ty své sibiřské kousky a rodiče tak mají chvilku času jen pro sebe, protože se Sibiř stáhne do kouta a tam přemýšlí, jak plzeňského dědečka sprovodit ze světa, nebo alespoň z Plzně.

A poněvadž jednou začala tak velice přemýšlet, že zapomněla na všechno ostatní, a protože si toho s radostí všimly i její rodiče, kteří potichu zmizeli někam na východ, a už je nikdo nikdy neviděl, sedí v tom rohu malá Sibiř dodnes, a přemýšlí o svém dědečkovi, který byl kdysi tak pohádkově kouzelným dědečkem.

/1993, Cáchy/

Přítel

Měl rád své přátele a měl jich i poměrně hodně /dá-li se vůbec určit hranice, kdy máme přátel mnoho a kdy jich je ještě málo/. Rád se s nimi scházel. V jejich přítomnosti byl šťastný. Často se mu však stávalo, že když čekal na večer, kdy se mělo uskutečnit jedno z těch oblíbených setkání, kdy celý den zasvětil přípravám na ně, kdy si chystal, o čem všem bude rozmlouvat, co nového povypráví, čím upoutá, tak ten večer přítel nepřišel. Čekal dlouho, ustrojený, nachystán hned vyrazit do již připravené rozmluvy. Čekal, dokud nezačal usínat a pak si šel smutný lehnout a rozmýšlel, co se jen mohlo přihodit, že přítel nepřišel. Než se však ponořil do absolutního spánku, rozmlouval s přítelem v duchu o tématech přes den nachystaných. Většinou hned ráno pocítil, že si potřebuje popovídat s někým ze svých přátel. Nikdo ho však do večera nenavštívil a tak on opět svlékl své sváteční šaty a šel spát, a přestože nevyřkl jediné slovo nahlas, usínal unaven od věčného mluvení.

Znal své přátele dobře /je-li vůbec možné znát dobře své přátele/ a oni ho znali velice málo /porovnáme-li stejným metrem/. Bylo to způsobeno tím, že když byl s nimi ve společnosti, mluvil velice málo. Mluvil, jen když se ho zeptali a to jen v holých krátkých větách. Většinou však odpovídal jen jedním slovem. Jeho přátelé ho takového znali odjakživa a nepřipadalo jím to tedy divné, jen když se ve společnosti objevil někdo nový, ptal se, proč je takový zamlklý a dostával od jeho přátel odpověď, že je prostě takový a poté řeč přenesli na sebe, na své problémy, na své zážitky, na něco, čím by se mohli vytáhnout, pochlubit /ostatně běžná témata rozhovorů každého z nás/.

Na takových večírcích sedával unavený, neboť celý den před tím v duchu rozmlouval s každým, kdo tu dnes byl, s každým v duchu hovořil dlouhé chvíle, každému vyprávěl o svých problémech, o svých zážitcích, před každým se něčím snažil vytáhnout a potom večer seděl unaven a pozoroval své přátele. Odcházel poslední a cestou domů dokončoval své dlouhé hovory a seznamoval se s novými přáteli, kteří už tou dobou byli dávno kdesi neznámo kde.

Jednou si však uvědomil, že čas, který stráví sezením na večírcích, by mohl využít k rozmlouvání se svými přáteli, mohl by ho využít tedy lépe. Popovídá si – v klidu u něj doma – lépe porozumí svým přátelům, bude lépe formulovat myšlenky, bude je mít radši a navíc se nemusí trmácet někam daleko, často v dešti a zimě.

Od té doby si celé dny povídal se svými čím dál tím více oblíbenějšími přáteli, byl v lepší a lepší náladě, zdokonaloval se v řečnictví a celkově mu bylo nádherně.

Od té doby ho žádný z jeho přátel už nikdy neviděl.

 /1994, Praha/

Lesní ticho

Lesní ticho mi zpívá
o lásce borovice s větrem
o těch dvou milencích
co se mazlí stydlivě.

Být v lese a nerušit je
stejně tak i oni
ti dopřejí milostivého
usínání v lásce
nepoznané.

Osm let čekání a
zítra možná snad
začneš počítat osm nových.
A vítr sviští rozkoší.

Lesní ticho
to ticho, které slyšíš
jen na křídlech
svého anděla.
Noční řeka
ta řeka, která mlčí
a je hustá, černá
se zavřenými vlnami.
A jen ryby nespavci
v ní plavou jako
krev v mém těle
a na křídlech svého anděla
slyšíš lesní ticho,
to ticho, které ti zavře ústa
a anděl ti pak řekne:
uschla ti slza na tváři,
již není třeba další.

__

Stále to ticho
jsem hluchý snad,
když slyším ticho?
Odměnou ti bude
políbení ostružin
na pasece měsíce
a anděl malina
ti půjčí křidélko
a ty jím prorazíš
to ticho
a už nikdy ho
neuslyšíš.

A na pasece měsíce.

1995, Florencie