Smrt

báseň z cyklu ‚Nejveselejší věci na světě‘

Tak krásně jsi žil,
a konec je tu,
dlouho jsi tu byl,
už roků ke stu.

Nebyl jsi svatý?
Nemusíš čekat!
Odevzdat zlatý
Charónu dukát.

Styx už tě volá,
hladinu čeří.
A temná štola
zve tě k večeři.

Synů božích houšť
pozměnila řád.
Jinde smrti poušť,
než když jsi byl mlád.

Dnes jiná tečka
a plat kartou vhod.
Již snímá čtečka
další QR kód.

Tvé vyschlé tělo
mele turniket.
Zpět teď by chtělo.
Není cesty zpět!

 

Smrt-turniket

Turnikety umístěné v ústí do Zlaté uličky na Pražském hradě. V ní se podle legendy v určitých dnech dá vstoupit do ‚domu u poslední lucerny‘,  který je prahem jiného, možná onoho světa. (foto – ESB, 2014)

Mám chřipku! Mám chřipku! Mám chřipku!

báseň z cyklu ‚Miloš‘ – z Emanova archivu počtvrté

Když ze schodů scházím a vyčerpán
předlouhým bojem o voliče,
jak by kdos‘ hodil mi v směr rybku,
na všechny čtyři údy padám,
kolem každý má mě za kaliče.
Já však mám chřipku!
Mám chřipku!
Mám chřipku!

Když v kapse mám klíček od klenotů,
před dveřmi stojím a rozkýván.
Z komory dolejší tu slípku,
co zvolili předsedou exotů
vidím jak hledí, že jsem ‚jak Dán‘.
Já však mám chřipku!
Mám chřipku!
Mám chřipku!

Když doma v tmě se nohy mi zvrtly,
upad’ jsem na zem zas‘, bůhvíjak.
Že jsem šel určitě ‚ze sklípku‘,
píšou zas‘ pisálci natvrdlí.
Prý prezident jejich je piják.
Já však mám chřipku!
Mám chřipku!
Mám chřipku!

‚Jsou mi fuk‘ politické strany.
Však odstraň, můj patrone všemocný
dědečku Hříbečku, ошибку,
že nejsem už u lidu zvaný!
A hlavně ať zůstanu nemocný!
Ať stále mám chřipku!
Mám chřipku!
Mám chřipku!

Stávkující právníci

Emanova vize o výtečném uplatnění části společenské skupiny zhmotněná v básni-říkance. Vytvořeno jako proud logicky konstruovaných asociací na zprávu, že soud „s tou hnidou Schettinem“ byl odročen z důvodu stávky italské soudní moci. Jenom ještě malý krok…

Plavidlo, kormidlo, mělčina.
V šapitó cirkus začíná.

Oceán, útesy, lodička.
Mašluje o buben palička.

Pasažér, paluba, pobřeží.
Stávkují právníci v manéži.

Kapitán, kořalka, děvuchy.
Kde jsou však potlesku výbuchy?

Karambol, S.O.S., siréna.
Veřejnost nebyla vpuštěna!

S myšlenkami na Pitigrilliho, jenž ve svém románu L’esperimento di Pott (1929) stvořil soudce Potta, který s finální nedůvěrou ve spravedlnost pověsil talár na hřebík, aby udělal velkou kariéru v cirku jako klaun.

První mykofašista

Inspirací pro toto bylo vyslechnutí rozhovoru v Českém rozhlase, odkaz na stránky ČRo. Ačkoli pochází již z roku 2011, ESB jej zaregistroval až nyní, neboť byl jako zdroj šokujících informací distribuován elektronickou hromadnou poštou. Autor se předem omlouvá dotčenému účastníku tohoto rozhovoru, že bezostyšně uzavírá k jeho osobě tak kategorických soudů, vnitřní poetická, od něho neoddělitelná licence mu však k tomu dává práva. Budiž mu útěchou, že se však v tomto případě nejedná o nic jiného než o obdivnou ódu na jeho osobu, ale také na zmíněné houby.

Ach, ten svět! Jak postižen je.
Těch zlých lidí, prevítů…
A z nich každý svá děcka hřeje.
Zlé populace růst zas‘ je tu!

A hladoví jsou, nenasytní.
žerou tlapky, žabky, jabka…
Však jsi-li dobrý, šance se chytni!
Tou šancí hřib je – Babka!

Hříbek plný masa žluti,
v sobě skrývá prospěšný taj:
v něm zlato trousí paraziti
Nedohubu. Tak ten taj haj!

To pravé zlato Nedohubu
dobré Zemi nese spásu.
Už navždy žroutům zavře hubu
a vezme právo jejich hlasu.

Na tom světě bude krásně.
Teď však koná toxinu um.
Už skoro hoří plamen jasně
tam, co stojí krematorium.

Ó, díky tobě, mykologu
– aura tvá tak září světlem –
že budem‘ pak žít zas‘ eklogu,
jak domovem byl nám sám Betlém.

Ano, vznikne člověk nový,
z bojiště vojny chemické.
A by netížily už ho těžké kovy,
jsou tu navíc houby mýtické:

Podhřib žluče, Choroš oříš,
a tak svatá ústřičná Hlíva.
Koule Země – čarovná Říš,
zbavená už navždy Augeova chlíva.

Byl to on, kdo řek’ to první
budoucí, skvělý, fašista.
Už na hlavě má čepec z trní –
z ran krev – to nutná očista.

Chemický útok Aspartamem

Celkově velmi osvětová chemická báseň pro tyto dny.

Spravedliví humanisté
v rámci kladné progrese
chemicky si osladili,
což člověk dlouho nesnese.

Teď jsou všichni otrávení
a Mohamedán směje se.
Bílý muž však nepromíjí,
tak je tu další agrese.

Mysleli si na západě:
Východu vládne úpadek.
Však zmýlili se nepochybně,
byť v mozku mají pořádek.

Chtěje nadobro už vyléčiti
rozbujelý světa bol,
na špici nosu nedohlédnou.
Zaplavil je methanol.

A jak je hlava bolí –
– bolí, bolí velice.
Tak žádoucí je rozsévati
nukleární hlavice.

Velký člověk západní je,
ať vědec nebo Mormon.
Leč je to pouze obezitou.
Inzulínu konal hormon.

A zhoubný vliv na reprodukci.
No, nejde to vůbec hladce.
Menses už má porouchaný
i vojín Manning – zrádce.

Tak vidíme tu situaci,
potíží celý arzenal,
právoplatně završenou,
že bílý muž zčernal.

To na sebe útočí,
tak nekonvenčně chemicky,
všehomíra velký vzor –
člověk strohý, vědecký!

Dlouho lidstvo vydrží?
Kdyby aspoň do ledna!
Když za vším vězí emulgátor
E-9-5-1 !

Jack the Ripper! Do the little bones!

(z Emanova archivu potřetí)

Vícejazyčná hříčka napsaná ke zprávě nalezení lidských kostí na dětském hřišti v Hazlově, která se přirozeně, ačkoli nelogicky, smísila se zprávou hypotézy o lebce Jacka Rozparovače (obě zprávy na podzim 2012)

Na dětském hřišti na sídlišti
při sotva hře uřvaní svišti
vyorali lopatičkou
kosti lidské, co se jen blyští.

Mord parta již k místu činu spěchá,
ač nyní pozdě již je ‚dohoniti bycha‘.
Mrtvý počká – neuteče.
Jen více klidu! A úcty aspoň trocha!

Dokonali inspektoři, co dětský elán stih.
Pro kostí lesk, co v písku jen se mih
a bludný duch jak vyrušen,
zrozen je zas‘ dědičný další hřích.

By nevadilo, že lebka opustila zem,
však znak hrůzný vypálen je v čele zlém
strachu, smutku kurtizán všech světa.
V očnicích náhle tvoří se rudý šlem.

Skelet ožívá a je to vskutku hnus.
Zaplatí teď děcka. Scheiße! Gott mit uns!
V ducha sluchu imperativ zní:
Jack the Ripper! Do the little bones!

Doba temna přichází

(z Emanova archivu podruhé)

Napsáno po velmi zběžném prohlédnutí prvního čísla časopisu KRAUS

Když onehdá zavřeli Ratha,
přišel Honza Fišer natotata.

Dej mi, Honzo, dej mi buchtu.

Dám ti buchtu, nejdřív šichtu!

Nehci šichtu, dej mi buchtu!

Tak místo buchty dám ti šlichtu.

Tak jdu, Honzo, na tu šichtu.

Není šichta, není šlichta,
sněd‘ jsem šichtu a i tu šlichtu!

Tohle, Honzo, není plichta!

Sněd jsem šichtu, sněd jsem šlichtu,
nevím vůbec, co je plichta.
Teďkonc‘ sním kus z nebe lichta.
Bude tma jak v prdeli!
To jste přece věděli?