Vize o třech malých lidech

Dva se drželi za ruce
a kráčeli po břehu velké řeky,
v jarní trávě zelené jako vybuchující hvězdy,
stébla se dotýkala jejich těl jako nože
a listy akátů – křídla obřích labutí
jim v letu čeřila vlásky na čelech.

Kráčeli jako poslové jasných vřídel světla v jiných skutečnostech.

Ten třetí seděl opřený o svodidla kus cesty od nich,
ukřižovaný proudem dehtového štěrku cestářů
a nehybný tiše snášel zvednutí nohy pouličního psa.

I den je tichý
a plný očekávání setkání těch tří dětí

Stopy III

Viděl jsem dívku,
která chodila po hladině.
Její cesta nebyla přímá,
bylo to jako tanec.

Teď už je pryč
a hladina je plná
otisků jejích chodidel.

V touze po svobodě
se snažím najít svoji cestu,
abych nekráčel v jejích stopách.

Stopy II

Z úzkosti uprostřed temnoty lesa
vyrostl na jelení stezce dřín.

Na podzim u plodů okolo stromu
se jelínci zastaví a hovoří o Zimě:
Bude první či poslední?

Kolem kmene v zemi
zůstanou vytlačené stopy.

Každá z nich na obloze
v noci odrazí hvězdu.

Zemřít už

Ano, také se bojím bolestí,
ale smrt, to je mé štěstí,
jediná znamená pro mě
užitek z úrodné země.

Chci stát se tou úrodnou zemí
a neříkat ‚ach‘, jak zle je mi.

Stopy

Když jedu nocí,
světlomety
rozpoznávám na asfaltu
ze sněhu stopy.

Jen asfalt suchý
a zmrzlé odlitky
malých kopyt.

Když jedu nocí,
zmatené stopy
jsou všude kolem.

Po stranách cesty
pootevřenými ústy
v temnotu lesa
vrhám úzkost.