Čas víry

Redakčně neupravená druhá část textu uveřejněného v Evangelickém kalendáři na rok 2014, vydaného nakladatelstvím Kalich. První část k přečtení zde

Když maminka přijela do Prahy naposledy před napsáním tohoto textu, několik týdnů po úrazu, již v podstatě uzdravená, byť vyzbrojena jednou francouzskou holí, ale to hlavně kvůli jistotě, vše již proběhlo zase asi tak, jak má být, aby to bylo v normě. Vlak odjel ze správného nástupiště a jako první ze dvou vlaků zahájil cestu mojí maminky až domů do Jeseníku. Když jsem po odchodu z perónu, kde stál vlak s mojí maminkou, procházel pod informačními tabulemi, jež nás, podle našeho dojmu, posledně tak zradily, uvědomil jsem si, kolik lidí v podstatě nehybně stojí a hledí na čísla a písmena na nich. Tím davem pod tabulemi jsem procházel již mnohokrát a mnohokrát se dívám na ty lidi, dívám se jim do tváří, někdy se i pohled můj a pohled někoho z davu setkají, výjimečně. Ale teprve teď si uvědomuji, a přiznávám se že je to i proto, že mi v hlavě právě běží myšlenky k tématu tohoto kalendáře, že každý člověkna tomhle místě, bez výjimky, čeká na svůj čas, na pokyn, kdy se dá do pohybu. A věří, že ten správný pokyn mu dá informační tabule. Těch vlaků není tolik, rozhodně ne tolik, jako těch lidí, kteří čekají, ale to je dáno startovací pozicí. Jde o Prahu. Koleje z ní vedou pouze do několika stran. Ale když se těmi stranami vydáte do různých vzdáleností, aby jste se dostali k cíli, každý tento cíl je jedinečný. A i když můžou ty vzdálenosti být různé, přesto k nim budete potřebovat stejný čas. Nebo i když máte k dispozici stejný čas, můžete během něho urazit kratší nebo delší vzdálenost. Vlaková nádraží, odjezdy a příjezdy vlaků, železniční síť, cestující, to jsou všechno prvky funkčního modelu.

Takzvaně nevěřící lidé, když pominu ty, kteří si víru, díky neznalosti buď z nezájmu, nebo kvůli špatným možnostem, identifikují jako církevní instituci, odmítají uvěřit především proto, že vidí na světě málo dobra a spravedlnosti. Vždycky přece říkají: „Jak by toto Bůh mohl dopustit? Ne, je buď mrtev, nebo nikdy neexistoval!“ Naopak věřící lidé přesto často pochybují o své víře ze stejných důvodů. Důvody nevíry nebo pochyby o ní jsou tedy způsobeny hlavně díky přílišným osobním očekáváním. Lidé si všeobecně myslí, že uvěří-li, budou za to nějak odměněni, a pokud neuvěří, tak jim nic nehrozí, protože nebudou zklamáni. Pravda je ale taková, že ti co věří, mohou být pronásledování, jako Job a ti co nevěří, a chovají se někdy přímo v rozporu s desaterem a obecně s křesťanskou etikou, bývají zasypávání návaly dobra, takřka Boží milostí. Často se stane, že ti takzvaně zlí, mají i krásný konec, třeba umírají ve spánku s úsměvem na rtech, nebo náhle v náruči svých milovaných blízkých. Jak je to možné? Odpověď je jasná: prostě to tak je! Bůh to takhle chce!

Je železnice, jako ten funkční model ve své podstatě dobrá nebo zlá? Ano, je to hloupá otázka. Vždy ovšem platí, že když nasedneme do vlaku, vždycky nás někam doveze, třeba i tam, kam vlastně nechceme, nebo v jiný čas, než si myslíme, že potřebujeme.

Když jsem uzavřel etapu divokého mládí, prožíval jsem několik let velkého štěstí. Na začátku jsem se oženil. Manželka mě přivedla k víře a já se nechal pokřtít. Boží prozřetelnost mi byla nakloněna, a to ještě dlouho po křtu. Najednou to ale skončilo a několik posledních let se můj život podobá spíš utrpení, především kvůli událostem, které se mě zblízka dotýkají. Kdyby si ale někdo myslel, že mě ďábel trestá za to, že nejdu po jeho vyšlapané cestě, musím se tomu smát. V ďábluvu existenci totiž nevěřím. Podle mě nic není tak zlé, aby to nemohlo přijít přímo od Boha. A proto od doby, kdy jsem si veškerou svoji víru, vtělil do Božího jména, o ní nemám žádné pochybnosti. Neboť Boží jméno zná jen On sám a má to tak i nadále zůstat. Proto si nelámu hlavu, zda je něco zlé, nebo něco dobré. Spravedlivé, či nespravedlivé. Jednoduše si říkám, že to tak má prostě být. A jestliže mám být dokonalý, jako je dokonalý náš nebeský Otec, jak nás všechny vyzývá Ježíš prostřednictvím evangelia, snažím se milovat i ty, kteří nemůžou přijít na jméno mně. Kvůli vrozenému temperamentu se mi to ale ne vždy daří, často se totiž ve mně vzedme pýcha. Ale zatím se to postupně lepší. Protože si to alespoň někdy uvědomím. Pomáhá motlitba, jak ji učí Ježíš. Vejdu do koupelny, potřu svoji hlavu olivovým olejem a modlím se ke svému Otci, který zůstává tichý, stejně tak i má motlitba je tichá. Snad je plná důvěry a odpuštění. Dělám to tak skoro každý den. Přiznávám: někdy vynechám. A vynechávám, ať se na mě editorka kalendáře nezlobí, i kvůli tomuhle psaní. Ale vím, že každým vynecháním přicházím o svůj čas. Nesmím vynechávat, abych nesešel z kolejí… protože to jsou koleje, ze kterých nesmím sejít. To není dovoleno.

Jiný čas

Redakčně neupravená první část textu uveřejněného v Evangelickém kalendáři na rok 2014, vydaného nakladatelstvím Kalich. Dokončení k přečtení zde

Moje maminka občas přijede do Prahy, aby se buď podrobila léčbě ve formě infúzí, to s půlroční periodou, nebo na kontrolu ke svému ortopedovi, a to se stává tak jednou za dva měsíce. Léčí se z revmatoidní artritidy. Naštěstí se léčba (je zařazena do experimentálního výzkumu) docela dobře daří, a proto ji můžu po společném obědě v restauraci posadit na vlak a ona sama v pohodě odcestuje až do dalekého Jeseníku, s dvěma až třemi přestupy. Při předposlední návštěvě se při jejím odjezdu ale stalo stalo něco divného. Čekali jsme u informační tabule s odjezdy vlaků, abychom se dozvěděli číslo a stranu nástupiště, ze kterého jede její rychlík. A když se tento údaj ukázal, myslím, že to bylo „2S“, odešli jsme k němu. Tam ale žádný vlak nebyl, ani dlouho po jeho údajném pravidelném odjezdu nepřijel, a ani jsme neslyšeli žádné nádražní hlášení o jeho odjezdu. Vrátili jsme se do haly, ale tam už o vlaku nebylo ani zmínky. Číslo nástupiště jsme viděli oba a oba jsme se shodli, že jsme se přece nespletli, ale asi jsme se přece jenom spletli. Maminka odjela jiným následujícím vlakem, což ji trochu zkomplikovalo cestu kvůli jiným přípojům. Při posledním přestupu trochu zazmatkovala a dopadlo to ještě víc smolně. Když měla přesedat v Bludově u Šumperka do jiného vlaku, běžela ve zmatku ke dveřím už v Postřelmově (to je jedna stanice před Bludovem). Všechno z nejistoty, že neví, kde je. Byla totiž mlha a nebylo vidět ani na krok, natož označení nádraží. Na namrzlých schůdcích jí uklouzla noha a ona doslova vyletěla z vlaku na perón, kde zůstala ležet se zlámanou stehenní kostí. Její kabelka se však zachytila za madlo u vlakových dveří a zůstala na něm viset. Vlak se velmi záhy rozjel, a to ještě když se kabelka na madle vlivem pádu mé maminky houpala. Maminka zůstala ležet na nástupišti v mlze, v mrazu, nikde ani noha, bez dokladů, ale naštěstí při vědomí. Kabelka odjela v otevřených vlakových dveřích do Šumperka. Zatímco se maminka snažila volat o pomoc, protože brzy zjistila, že se nemůže postavit na nohy, a na její volání nikdo nereagoval, našel v otevřených vlakových dveřích kabelku průvodčí vlaku a v ní kromě jiného její mobilní telefon. Vytočil poslední volané číslo – moje číslo. Když se představil a pouze řekl, že našel matčinu tašku, nejdříve jsem usoudil, že ji zapomněla ve vlaku. Nic jiného totiž neříkal, tedy to, co je popsáno výše.

„Vystupovala v Bludově a asi ji zapomněla ve vlaku,“ řekl jsem ještě klidný.

„Ne, ne, v Bludově nikdo na sto procent nevystupoval. Něco se tady muselo stát. Musím hned volat policii,“ řekl rozhodný průvodčí a aniž jsem se na cokoli dalšího mohl zeptat, zavěsil. Předtím ještě ovšem stačil slíbit, že hned, jak se něco dozví, zavolá.

Ačkoli jsem si při rozhovoru s ním představoval někoho podobného komiksovému hrdinovi Aloisi Nebelovi*, můj klid byl tentam. Začal jsem interpolovat vývoj událostí až k těm nejhrůznějším koncům mé matky, které často končily její smrtí, ať už násilnou, nebo z neštastné náhody. Byl jsem v koncích. A trvalo více než půl hodiny, což při relativitě času v takové situaci trvá celou věčnost, než se průvodčí znovu ozval z maminčina mobilního telefonu a oznámil mi, že maminka měla úraz, že neví, jak se to stalo, že neví, co jí je, jak je to vážné, ale že je v Postřelmově, a že pro ni jede záchranka. Víc informací jsem z něj znovu nedostal, nevěděl je. Už jsme se jen domluvili, že kabelku nechá v kanceláři na nádraží v Šumperku, kde si ji můžu vyzvednout.

Nejdříve jsem se snažil najít číslo na nádraží v Postřelmově, abych zjistil jak těžký úraz se mamince stal. České dráhy však nejsou příliš přívětivé v otevřenosti – komunikaci. Na internetu jsem nic nenašel a na informacích o telefonních číslech mi potvrdili, že zveřejněná je jen zákaznická linka. Nedalo se nic dělat, musel jsem se nechat přepojit na ni a přes automatické hlásky se prodral až k snad živému operátorovi, který mě po opět nekonečném, sic reálně krátkém, čase přepojil na postřelmovské nádraží. Tam to ale nikdo nebral… Vzpomněl jsem si na průvodčího vlaku „Aloise Nebela“, ten mně ale volal z telefonu maminky, takže bych se asi dovolal pouze do kanceláře v Šumperku. Kéž by ty mobily neexistovaly, člověk by všechno stihnul, protože by nezdržovaly, a co by nestihnul, o tom by se nedozvěděl – byl by šťastný… Navázání kontaktu s Českými drahami jsem vzdal.

Dvě moje neteře, maminčiny vnučky žijí v Šumperku, ihned jsem volal jedné z nich, abych ji poprosil o vyzvednutí kabelky a také ji samozřejmě informoval, co se stalo. Mnou podané informace ji však, jak jsem se později dozvěděl, samotnou donutily, aby se také pídila, co že se to babičce vlastně stalo. Jak jsem domluvil s ní, volal jsem na záchranku. Na dispečinku mi řekli, že teprve jedou na místo, nebo že už jsou na místě, ale že zatím nic neví, jen že se s největší pravděpodobností jedná o zlomeninu a povezou ji tedy do šumperské nemocnice na ortopedickou úrazovou ambulanci. Později volala sama neteř a ještě mi jednou řekla totéž. Pak už se informace postupně začaly doplňovat. To už jsem volal přímo do nemocnice. Jednalo se skutečně pouze o zlomeninu stehenní kosti, a bylo mi řečeno, že se zdá, že žádné jiné zranění maminka nemá. Zatím jsem ale stále nevěděl, proč se to stalo. Hlavně mi opravdu nebylo jasné, proč v Postřelmově? Moje hodná a starostlivá neteř mezitím volala na nádraží v Šumperku kvůli kabelce, aby si sjednala termín vyzvednutí a potom se rychle sama dostavila na úrazovou ambulanci, kde už mojí mamince rovnali vyvrácené, na dvakrát zlomené stehno. Pak znovu volala i mně. Jak bezmocný jsem se cítil v té velké vzdálenosti, ale protože jsem kvůli této krizové situaci pochopil, že se můžu s jistotou spolehnou na neteř, která opravdu velmi rychle začala jednat, a to i když předtím ještě musela řešit problém, kdo pohlídá její malou dceru, protože s ní byla doma sama, tak se mě vlastně fyzicky incident týkal pouze jako telefoní spojku.

Díky fyzice je možné pochopit, že existují veličiny jako je čas a vzdálenost mezi dvěma místy, a že čas i když je naměřený stejný, není stejný, když jsme někde jinde, než bychom si představovali, že máme být.

Celá příhoda, ač na jejím počátku bylo neštěstí, byla již jen tvořena šťastnými okolnostmi. Tak například zlomenina. Mamince bylo sedmdesát let a lidé v jejím věku si lámou krčky a protože se jim to už nezahojí umírají na následky v „eldéenkách“. Maminka si ale nezlomila krček, ale tlustou stehenní kost. Sice nadvakrát, ale její zlomeninu bylo snadné vyřešit stálou titanovou dlahou. Tu jí voperovali na šumperské ortopedii, která je známá svojí vysokou odborností až za hranice kraje. Nemohla si tedy na trase Praha – Jeseník zlomit nohu na lepším místě. Dále v Šumperku žije její hodná vnučka, která se o ni mohla starat po dobu jejího pobytu v šumperské nemocnici. Mimochodem byla tak hodná, že se o ni postarala, i když ji po nějaké době převezli do nemocnice jesenické, protože já bych nemohl, sám jsem měl zrovna v té době doma „Lazara“ – manželku v rekonvalescenci po endoprotéze kyčelní kosti. Štestí bylo i v tom, že v šumperské nemocnici pracuje moje spolužačka a vynikající přítelkyně jako lékařka a v jesenické nemocnici zase její maminka jako zdravotní sestra, takže jsem měl jistotu, že je v těch nejlepších rukou. A nakonec je takřka zázrak, že po zlomené noze moje maminka už dva měsíce po tom lednovém večeru už zase chodila a je znovu soběstačná. Už v březnu odhazovala sníh před naším jesenickým domem a tam je nějakého sněhu. K tomu ji ale nepomohlo pouze štěstí, ale i její silná vůle a odhodlanost uzdravit se.

Teprve od maminky jsem se dozvěděl detailněji to, co bylo řečeno již na začátku. Když ležela na postřelmovském nástupišti v obavě, že tam asi zmrzne, volala o pomoc, zatímco bolest zlomené nohy se umocňovala, její volání asi po dvaceti minutách uslyšel jeden z místních „domorodců“, zavolal záchranáře a s maminkou vyčkal jejich příjezdu. Moje maminka je poměrně reálně založená, protože kdyby to bylo jinak, určitě by vyprávěla, že se v mlze zjevil její Anděl strážný, zpod křídla vytáhl mobil a vytočil 155.

Když se dějí události s takovým šťastným koncem, máme dojem, že se jedná o dobrotivou Boží spravedlnost, a to se to pak věří v absolutní řád, v Boha, který je dobrý, všeobjímající a spravedlivý. Co by na to ale řekl Job?

*Měl jsem na mysli spíš podobu a typ herce a režiséra Miroslava Krobota, než samotnou postavu, komiks neznám a film jsem neviděl. J. P.

Příběh o vánočním rabování

Při vánočním shonu roku 2012 jsem zažil docela pěknou příhodu při honbě za vánočním stromkem, která nese jisté známky dozvuků Apokalypsy. Bylo to totiž 23. prosince, dva dny po onom nebezpečném zimním slunovratu, kdy se mělo odehrát cosi jako konec světa. Pokusím se ho vypovědět. Podle mě je vhodný ke sdílení.
Už jsem měl naštěstí všechno nakoupeno dřív, kapra jsem měl mraženého (moje manželka – ochránkyně vánočních kaprů – ho nejí), takže se to dalo zajistit již několik dní předem. Jediné, co chybělo byl stromek. Jsme zvyklí, takřka celé manželství, kupovat živý strom v kontejneru a pak ho zasadit na zahradě. Je ovšem pravda, že v posledních letech vždycky „chcípne“. Protože jsem všechno ostatní měl, mohl jsem si dovolit jezdit po celé Praze, po různých místech, kde by toto zboží, mimochodem jak uváděly cedule „nevhodné pro další pěstování“, měli na skladě. Všude byly už právě jen tyto cedule a prodavači se na mě obvykle dívali jako na blázna, protože pravděpodobně tento artikl nebyl k mání již déle. V podstatě jsem se dozvěděl vždy totéž, a to že nejsou a už nebudou.
Výjimkou byl jen prodavač u Hornbachu na Černém mostě, který v okamžiku mé otázky zrovna křečovitě svíral stromek řezaný, aby ho narval do toho zařízení na jeho zabalení a pak jej bylo možno dále transportovat. V prvním okamžiku, když jsem viděl jeho chápavý, takřka absolutně empatický pohled, mi svitla naděje. Jakmile ale otevřel ústa, z nichž vyšlo pouze cosi nelidského připomínajícího přirozený zvuk komunikace u lachtanů, mi bylo jasné, že jsem si dělal plané naděje. A byl to lachtan, protože jak skončil svoji absolutní řeč, uvědomil si, že jako lachtan nemá nohy a natáhl se na stromek, který držel a jal se ho objímat. Byl úplně opilý. Mezi korunami opodál stojících již ke smrti odsouzených smrků a jedlí jsem zaslechl smích jiných zákazníků. Težko říct, komu se smáli…
No, nechal jsem tam lachtana ležet a zeptal se ještě prodavače jiného, který nicméně na první pohled nepatřil do ohrádky se stromky, byť v ní byl a o stromek se také opíral. Zabloudil s největší pravděpodobností od káďě s kapry, protože smrděl rybinou a měl na sobě neoprénovou zástěru. Ale byl střízlivější. Takže jsem vyrozuměl, že pokud nejsou za ohrádkou, tak nejsou. Za ohrádkou byla zase již jen cedule „Nevhodné pro další pěstování.“
Jel jsem z Černého mostu rozhodnutý, že na naše náročné požadavky rezignuji, a že někdě poblíž domova koupím stromek řezaný. V klesání k Hloubětínu jsem však ještě u Lidlu zahlédl reklamu na prodej stromků. „Tak to ještě jednou zkusím,“ pomyslel jsem si a s asi už poslední nadějí zastavil.
A, světe, div se!: v ohrádce byly ještě tři kontejnerované stromky. Ale vrátka do ohrádky byla zavřená a zajištěná na několika místech mnohokrát ovinutým řetězem s visacími zámky. Uvnitř ohrady byla ještě kromě stromků polorozbořená budka pro prodavače, prodavač však nikde. Ani „zbořený“.
Na plotě byla cedulka, že mají mít otevřeno do osmi a bylo něco málo po čtvrté, teprve se začínalo stmívat. Zašel jsem tedy do Lidlu, abych se zeptal, zda to náhodou není jejich prodejní aktivita, či zda neví, bude-li ještě někdo dnes tyto stromky prodávat. Supermarket byl skoro prázdný, což den před Vánocemi a navíc v Lidlu, který patří k těm levnějším, protože prodává takřka výhradně veterinární zboží pro české psy, tak trochu předznamenávalo nedobré zakončení dne, ne-li samotného svátku vánočního. Zdravě vypadající manažerka obchodu evidentně se nestravující potravinami z obchodu a možná i nabádající všechny ostatní, aby to nekupovali, kterou jsem zastihl mezi dvěma regály samotnou, mi sdělila, že to s nimi nemá nic společného, že už se více lidí ptalo. Pomyslel jsem si, že „u pramene jsem a žízní hynu“ a takto částečně stylizován tu do citovaného básníka, tu do Joba, jsem se vrátil k ohrádce.
Na cedulce s otevírací dobou bylo ale ještě telefonní číslo, tak jsem ho vytočil, vlastně již smířený s tím, že se mi ozve nějaký jiný lachtan. Ale neozval. Mužský hlas na druhém konci „bezdrátu“ artikuloval jistě a podle všeho opilý nebyl, snad ani vánoční Rajskou atmosférou. Z rozhovoru ale vyplynulo, že on není tím prodavačem, nybrž provozovatelem, ovšem prodavač již je na cestě a bude na místě do pěti minut. S uspokojením jsem rozhovor ukončil, a řekl si, že bych přece jen mohl mít štěstí.
Když jsem se zaobíral těmito nadějeplnými myšlenkami, přitočil se ke mě štíhlý muž v kšiltovce a bez pozdravu se zeptal, ukazuje na kontaktní údaje na ohradě: „Volal jste tam?“
Vypadal tak trochu jako Kluk z plakátu z animovaného Večerníčku, ale spíš jako jeho zlé alter ego. Odpověděl jsem, že ano.
„A co vám řekl?“
Popsal jsem mu obsah rozhovoru.
Zašklebil se víc, než svojí přirozenou šklebivostí a zvýšeným hlasem reagoval: „To stejný řekl i mně!“ A po kratší dramatické pauze pokračoval: „Jenomže to bylo asi už před třičtvrtěhodinou.“
Moje naděje tedy dostala povážlivé trhliny a k tomu se rozpršelo.
Rozešli jsme se do svých aut, že budeme čekat dál.
Pršelo velmi nepříjemně. Z auta jsem ale viděl, že okolo ohrady se poněkud zintenzivňuje pohyb případných zákazníků, a protože jsem měl obavu, že mi nakonec ještě stromek v květináči vyfoukne někdo jiný, občas jsem vystoupil, rozdával dalším lidem informace a současně se informoval i já, zda se jejich požadavky nekryjí s mými. Naštěstí nekryly, proto jsem se vždy znovu vracel ohřát do vozu, znovu namoklejší a namoklejší, ale klidnější. Oni to vždy vzdali. Jak by taky ne, chtěli stromek řezaný a ten mohli koupit jinde.
Asi po třiceti pěti minutách vedle ohrady zastavilo auto. Zaradoval jsem se. Předpokládal jsem, že je to onen vysněný prodavač. Z auta ale dlouho nikdo nevystupoval. Znovu jsem vystoupil já, zlý Kluk z plakátu jen otevřel dveře. Když jsem došel k autu, jehož okna byla zamlžená, takže nebylo vidět dovnitř, řidič stáhnul okénko a na mě se vyvalil dým, který jsem ihned identifikoval jako ten, který se uvolňuje při spalování tabáku obohaceného marihuanou. Pokud je to prodavač, je zřejmé proč tu tak dlouho nebyl. Inu, každý si udělá Vánoce, jak umí. A někdo má zkrátka dobrou náladu pořád, zvlášť, když se tomu dá pomoci.
Zhulený muž byl v autě sám a při rozvlněném vystupování z auta mi na mou základní, takřka již filosoficky podstatnou otázku, sdělil: „Nejsem prodavač.“
Bůh tedy neexistuje, chtělo se mi pomyslet si. Nicméně jsem se ptal dál, jako už několikrát ten den a na tomto místě předtím po sortimentu, který žádá.
„Chci ten nejlevnější,“ odpověděl velmi uvolněně.
Šoural jsem se zpět k řetězy zavřenému vstupu do ohrady s uvězněnými stromky následován Zhulencem, u níž již čekal Kluk z plakátu. Tomu jsem řekl jen, že opět vše marno.
„Máte kleště?“ Tak se zeptal Kluk z plakátu, opět bez pozdravu Zhulence, když se k němu přiblížil.
„Asi bych v autě nějaký našel,“ odpověděl, čímž jsme se všichni trochu víc přiblížili k rabování symbolu Vánoc.
Vyměnili jsme si všechny podstatné informace.
„Tak mu taky zavolejte,“ vyzval Kluk Zhulence a ten tak učinil. Dozvěděl se opět totéž: do pěti minut tam prodavač bude, už je na Vysočanské.
K ohradě se přitom blížila mladší žena. Již velmi pobaven absurdností celé této situace jsem se s ní začal bavit a opět ji, jako jiné před ní, informovat, co a jak. Naopak od ní jsem se dozvěděl, že již půl dne shání stromek sice řezaný, ale nějaký menší.
„Tady ten by byl dobrej,“ a ukázala na smrček za uzlíkovým pletivem, a tím se znovu potvrdilo, že tady je to jediné pražské místo, kde jsou sny splněny, ten Eden pro neuspokojené zákazníky lačnící po speciálních vánočních stromcích, a pro každého – ani jeden navíc. Jen se nám svatý Petr někam zatoulal s klíči. Drkotaje zuby jsem jí řekl, že ten stromek tady mají právě proto, že si ho už asi hezky dlouho nemohl nikdo koupit, ale že doufám, že my toto jeho prokletí snad už zlomíme.
Mezitím se zlý Kluk z plakátu pustil znovu do telefonování. Mluvil dlouho, ale kupodivu nevypadal rozčileně. Asi, jak se o něco později ukázalo, sbíral sílu ku sportovnímu výkonu.
Když domluvil, pouze klidně, ale s jakousi radostí a jistotou, že to tak bude, opakoval mantru tohoto pozdního odpoledne: „Do pěti minut!“ Ale jakmile to dořekl, začal se sápat po plotě, snaže se na něj vylézt.
Bylo to dost komplikované, protože ohrada byla značně vratká. Když byl nahoře a my všichni ostatní jsme viděli, že má na nohách pouze jakési „křusky“ – asi si opravdu jen na chvíli odběhl od plotny s čadící purpurou, ačkoli od jeho příjezdu na toto nešťastné místo už musely uběhnout přinejmenším dvě hodiny – seskočil dolů a při dopadu jeho papučky zmizely v kaluži, která mohla mít do hloubky klidně tak deset centimetrů. Tragický osud Kluka z plakátu byl zpečetěn. On však vůbec tuto nehodu nevnímal, jen znovu zopakoval: „Do pěti minut,“ a došel ke stromkům, z nichž jeden vzal a energicky přehodil přes plot. Stejně tak energicky se dostal i on zpět a k již několikrát pronesené mantře jen zoufale připojil: „Já už tomu nevěřím!“ Poté i se svým lupem zmizel v autě a odjel.
Musím přiznat, že já a naposledy přibyvší žena jsme jen zírali, zatímco rozvolněný Zhulenec již také zdolával plot. Zvolil ale úplně jiný způsob. Vysunul nahoru řetězy brány, která neměla panty, otevřel ji jako kredenc a podlezl. Zvláštní bylo, že i ukořistěný stromek nechal stejnou cestou podlézt a stejně tak se vrátil zpět i on. Byl velmi klidný, až vláčný a ze zřejmého důvodu se stále usmíval. Jaká to už nyní galerie povah, temperamentů. I on, ale beze slova a hlavně se suchými nohami, naložil jehličnan a zmizel bůhvíkam.
Já jsem se již také zaobíral myšlenkou, jak zpoza ohrady dostanu svůj smrk, ale najednou mi došlo, že všichni jsme telefonovali provozovateli, a že má tedy naše telefonní čísla, tedy něco jako otisky prstů nebo vzorek DNA zanechaný na místě činu. Oznámil jsem to ženě, která stála stále poblíž. Evidentně jí běžely hlavou stejné myšlenky na porušení zákona.
„Já už ale nebudu dál čekat, vezmu si stromek a pak tam znovu zavolám, aby mi dal své číslo účtu, že mu peníze pošlu,“ jsem jí řekl už značně navlhlý a prozmrzlý.
„To by šlo,“ souhlasila.
Tu vidím, že okolo ohrádky chodí mladý muž s mobilem u ucha a něco říká. Napadlo mě, že je to další zoufalec, který domů oznamuje, že tady mají to, co nikde jinde nemají. Když se ale přiblížil, zaslechl jsem útržek závěru jeho rozhovoru: „… jo, jo, jsou všechny …tak zatím,“ a ruka s mobilem mu klesla od ucha k náprsní kapse.
„Vy jste prodavač,“ pronesl jsem k němu s určitou zoufalostí v hlase.
„Ano! Já jsem se musel jet domů převlíct, protože mi zateklo do budky a navíc v ní přestalo fungovat topení,“ odvětil velmi jemně a s velikou slušností v hlase. Také bylo jasně znát, že je střízlivý.
Mladá žena čekající na malý stromek se hned připojila: „Už vám tady nějaký vodvezli,“ mu trochu zbytečně oznámila.
„No, došlo tady k takovému malému rabování, ale jen dva řezaný,“ zpřesnil jsem její tvrzení.
„Tak to musím zavolat policii,“ takřka vyděšeně pravil.
„Ne,“ pronesl jsem rázně, „vy mi nejdříve prodáte tady ten stříbrnej smrk v květináči a teprve potom si volejte, koho chcete!“
Neprotestoval a ihned úslužně zajistil tento obchod.
Co se stalo s mladou ženou už ani nevím. Zmizel jsem se smrkem jako namydlený blesk v autě, v němž už za chvíli naplno žhnula sedačka.
A to je celé. I když jsem čekal, že mi kvůli tomuto incidentu, ještě jako potenciálnímu zloději bude někdo volat, zatím tak nikdo neučinil. Že by zvítězil duch, či kouzlo Vánoc? Kéž by!

Věnováno mé milé tetě Vítězslavě.