Jiný čas

Redakčně neupravená první část textu uveřejněného v Evangelickém kalendáři na rok 2014, vydaného nakladatelstvím Kalich. Dokončení k přečtení zde

Moje maminka občas přijede do Prahy, aby se buď podrobila léčbě ve formě infúzí, to s půlroční periodou, nebo na kontrolu ke svému ortopedovi, a to se stává tak jednou za dva měsíce. Léčí se z revmatoidní artritidy. Naštěstí se léčba (je zařazena do experimentálního výzkumu) docela dobře daří, a proto ji můžu po společném obědě v restauraci posadit na vlak a ona sama v pohodě odcestuje až do dalekého Jeseníku, s dvěma až třemi přestupy. Při předposlední návštěvě se při jejím odjezdu ale stalo stalo něco divného. Čekali jsme u informační tabule s odjezdy vlaků, abychom se dozvěděli číslo a stranu nástupiště, ze kterého jede její rychlík. A když se tento údaj ukázal, myslím, že to bylo „2S“, odešli jsme k němu. Tam ale žádný vlak nebyl, ani dlouho po jeho údajném pravidelném odjezdu nepřijel, a ani jsme neslyšeli žádné nádražní hlášení o jeho odjezdu. Vrátili jsme se do haly, ale tam už o vlaku nebylo ani zmínky. Číslo nástupiště jsme viděli oba a oba jsme se shodli, že jsme se přece nespletli, ale asi jsme se přece jenom spletli. Maminka odjela jiným následujícím vlakem, což ji trochu zkomplikovalo cestu kvůli jiným přípojům. Při posledním přestupu trochu zazmatkovala a dopadlo to ještě víc smolně. Když měla přesedat v Bludově u Šumperka do jiného vlaku, běžela ve zmatku ke dveřím už v Postřelmově (to je jedna stanice před Bludovem). Všechno z nejistoty, že neví, kde je. Byla totiž mlha a nebylo vidět ani na krok, natož označení nádraží. Na namrzlých schůdcích jí uklouzla noha a ona doslova vyletěla z vlaku na perón, kde zůstala ležet se zlámanou stehenní kostí. Její kabelka se však zachytila za madlo u vlakových dveří a zůstala na něm viset. Vlak se velmi záhy rozjel, a to ještě když se kabelka na madle vlivem pádu mé maminky houpala. Maminka zůstala ležet na nástupišti v mlze, v mrazu, nikde ani noha, bez dokladů, ale naštěstí při vědomí. Kabelka odjela v otevřených vlakových dveřích do Šumperka. Zatímco se maminka snažila volat o pomoc, protože brzy zjistila, že se nemůže postavit na nohy, a na její volání nikdo nereagoval, našel v otevřených vlakových dveřích kabelku průvodčí vlaku a v ní kromě jiného její mobilní telefon. Vytočil poslední volané číslo – moje číslo. Když se představil a pouze řekl, že našel matčinu tašku, nejdříve jsem usoudil, že ji zapomněla ve vlaku. Nic jiného totiž neříkal, tedy to, co je popsáno výše.

„Vystupovala v Bludově a asi ji zapomněla ve vlaku,“ řekl jsem ještě klidný.

„Ne, ne, v Bludově nikdo na sto procent nevystupoval. Něco se tady muselo stát. Musím hned volat policii,“ řekl rozhodný průvodčí a aniž jsem se na cokoli dalšího mohl zeptat, zavěsil. Předtím ještě ovšem stačil slíbit, že hned, jak se něco dozví, zavolá.

Ačkoli jsem si při rozhovoru s ním představoval někoho podobného komiksovému hrdinovi Aloisi Nebelovi*, můj klid byl tentam. Začal jsem interpolovat vývoj událostí až k těm nejhrůznějším koncům mé matky, které často končily její smrtí, ať už násilnou, nebo z neštastné náhody. Byl jsem v koncích. A trvalo více než půl hodiny, což při relativitě času v takové situaci trvá celou věčnost, než se průvodčí znovu ozval z maminčina mobilního telefonu a oznámil mi, že maminka měla úraz, že neví, jak se to stalo, že neví, co jí je, jak je to vážné, ale že je v Postřelmově, a že pro ni jede záchranka. Víc informací jsem z něj znovu nedostal, nevěděl je. Už jsme se jen domluvili, že kabelku nechá v kanceláři na nádraží v Šumperku, kde si ji můžu vyzvednout.

Nejdříve jsem se snažil najít číslo na nádraží v Postřelmově, abych zjistil jak těžký úraz se mamince stal. České dráhy však nejsou příliš přívětivé v otevřenosti – komunikaci. Na internetu jsem nic nenašel a na informacích o telefonních číslech mi potvrdili, že zveřejněná je jen zákaznická linka. Nedalo se nic dělat, musel jsem se nechat přepojit na ni a přes automatické hlásky se prodral až k snad živému operátorovi, který mě po opět nekonečném, sic reálně krátkém, čase přepojil na postřelmovské nádraží. Tam to ale nikdo nebral… Vzpomněl jsem si na průvodčího vlaku „Aloise Nebela“, ten mně ale volal z telefonu maminky, takže bych se asi dovolal pouze do kanceláře v Šumperku. Kéž by ty mobily neexistovaly, člověk by všechno stihnul, protože by nezdržovaly, a co by nestihnul, o tom by se nedozvěděl – byl by šťastný… Navázání kontaktu s Českými drahami jsem vzdal.

Dvě moje neteře, maminčiny vnučky žijí v Šumperku, ihned jsem volal jedné z nich, abych ji poprosil o vyzvednutí kabelky a také ji samozřejmě informoval, co se stalo. Mnou podané informace ji však, jak jsem se později dozvěděl, samotnou donutily, aby se také pídila, co že se to babičce vlastně stalo. Jak jsem domluvil s ní, volal jsem na záchranku. Na dispečinku mi řekli, že teprve jedou na místo, nebo že už jsou na místě, ale že zatím nic neví, jen že se s největší pravděpodobností jedná o zlomeninu a povezou ji tedy do šumperské nemocnice na ortopedickou úrazovou ambulanci. Později volala sama neteř a ještě mi jednou řekla totéž. Pak už se informace postupně začaly doplňovat. To už jsem volal přímo do nemocnice. Jednalo se skutečně pouze o zlomeninu stehenní kosti, a bylo mi řečeno, že se zdá, že žádné jiné zranění maminka nemá. Zatím jsem ale stále nevěděl, proč se to stalo. Hlavně mi opravdu nebylo jasné, proč v Postřelmově? Moje hodná a starostlivá neteř mezitím volala na nádraží v Šumperku kvůli kabelce, aby si sjednala termín vyzvednutí a potom se rychle sama dostavila na úrazovou ambulanci, kde už mojí mamince rovnali vyvrácené, na dvakrát zlomené stehno. Pak znovu volala i mně. Jak bezmocný jsem se cítil v té velké vzdálenosti, ale protože jsem kvůli této krizové situaci pochopil, že se můžu s jistotou spolehnou na neteř, která opravdu velmi rychle začala jednat, a to i když předtím ještě musela řešit problém, kdo pohlídá její malou dceru, protože s ní byla doma sama, tak se mě vlastně fyzicky incident týkal pouze jako telefoní spojku.

Díky fyzice je možné pochopit, že existují veličiny jako je čas a vzdálenost mezi dvěma místy, a že čas i když je naměřený stejný, není stejný, když jsme někde jinde, než bychom si představovali, že máme být.

Celá příhoda, ač na jejím počátku bylo neštěstí, byla již jen tvořena šťastnými okolnostmi. Tak například zlomenina. Mamince bylo sedmdesát let a lidé v jejím věku si lámou krčky a protože se jim to už nezahojí umírají na následky v „eldéenkách“. Maminka si ale nezlomila krček, ale tlustou stehenní kost. Sice nadvakrát, ale její zlomeninu bylo snadné vyřešit stálou titanovou dlahou. Tu jí voperovali na šumperské ortopedii, která je známá svojí vysokou odborností až za hranice kraje. Nemohla si tedy na trase Praha – Jeseník zlomit nohu na lepším místě. Dále v Šumperku žije její hodná vnučka, která se o ni mohla starat po dobu jejího pobytu v šumperské nemocnici. Mimochodem byla tak hodná, že se o ni postarala, i když ji po nějaké době převezli do nemocnice jesenické, protože já bych nemohl, sám jsem měl zrovna v té době doma „Lazara“ – manželku v rekonvalescenci po endoprotéze kyčelní kosti. Štestí bylo i v tom, že v šumperské nemocnici pracuje moje spolužačka a vynikající přítelkyně jako lékařka a v jesenické nemocnici zase její maminka jako zdravotní sestra, takže jsem měl jistotu, že je v těch nejlepších rukou. A nakonec je takřka zázrak, že po zlomené noze moje maminka už dva měsíce po tom lednovém večeru už zase chodila a je znovu soběstačná. Už v březnu odhazovala sníh před naším jesenickým domem a tam je nějakého sněhu. K tomu ji ale nepomohlo pouze štěstí, ale i její silná vůle a odhodlanost uzdravit se.

Teprve od maminky jsem se dozvěděl detailněji to, co bylo řečeno již na začátku. Když ležela na postřelmovském nástupišti v obavě, že tam asi zmrzne, volala o pomoc, zatímco bolest zlomené nohy se umocňovala, její volání asi po dvaceti minutách uslyšel jeden z místních „domorodců“, zavolal záchranáře a s maminkou vyčkal jejich příjezdu. Moje maminka je poměrně reálně založená, protože kdyby to bylo jinak, určitě by vyprávěla, že se v mlze zjevil její Anděl strážný, zpod křídla vytáhl mobil a vytočil 155.

Když se dějí události s takovým šťastným koncem, máme dojem, že se jedná o dobrotivou Boží spravedlnost, a to se to pak věří v absolutní řád, v Boha, který je dobrý, všeobjímající a spravedlivý. Co by na to ale řekl Job?

*Měl jsem na mysli spíš podobu a typ herce a režiséra Miroslava Krobota, než samotnou postavu, komiks neznám a film jsem neviděl. J. P.

One thought on “Jiný čas

  1. Navic se ukazuje, ze se tato hodnota muze lisit jak v prostoru, tak i v case. Einsteinuv princip ekvivalence a vlastne cely zbytek fyziky tedy zrejme neplati pro cely vesmir a vsechen cas. I kdyz je hodnota teto odchylky velmi mala, nelze vyloucit, ze existuji oblasti vesmiru, ktere maji uplne jinou fyziku nez ji zname my.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *