Čas víry

Redakčně neupravená druhá část textu uveřejněného v Evangelickém kalendáři na rok 2014, vydaného nakladatelstvím Kalich. První část k přečtení zde

Když maminka přijela do Prahy naposledy před napsáním tohoto textu, několik týdnů po úrazu, již v podstatě uzdravená, byť vyzbrojena jednou francouzskou holí, ale to hlavně kvůli jistotě, vše již proběhlo zase asi tak, jak má být, aby to bylo v normě. Vlak odjel ze správného nástupiště a jako první ze dvou vlaků zahájil cestu mojí maminky až domů do Jeseníku. Když jsem po odchodu z perónu, kde stál vlak s mojí maminkou, procházel pod informačními tabulemi, jež nás, podle našeho dojmu, posledně tak zradily, uvědomil jsem si, kolik lidí v podstatě nehybně stojí a hledí na čísla a písmena na nich. Tím davem pod tabulemi jsem procházel již mnohokrát a mnohokrát se dívám na ty lidi, dívám se jim do tváří, někdy se i pohled můj a pohled někoho z davu setkají, výjimečně. Ale teprve teď si uvědomuji, a přiznávám se že je to i proto, že mi v hlavě právě běží myšlenky k tématu tohoto kalendáře, že každý člověkna tomhle místě, bez výjimky, čeká na svůj čas, na pokyn, kdy se dá do pohybu. A věří, že ten správný pokyn mu dá informační tabule. Těch vlaků není tolik, rozhodně ne tolik, jako těch lidí, kteří čekají, ale to je dáno startovací pozicí. Jde o Prahu. Koleje z ní vedou pouze do několika stran. Ale když se těmi stranami vydáte do různých vzdáleností, aby jste se dostali k cíli, každý tento cíl je jedinečný. A i když můžou ty vzdálenosti být různé, přesto k nim budete potřebovat stejný čas. Nebo i když máte k dispozici stejný čas, můžete během něho urazit kratší nebo delší vzdálenost. Vlaková nádraží, odjezdy a příjezdy vlaků, železniční síť, cestující, to jsou všechno prvky funkčního modelu.

Takzvaně nevěřící lidé, když pominu ty, kteří si víru, díky neznalosti buď z nezájmu, nebo kvůli špatným možnostem, identifikují jako církevní instituci, odmítají uvěřit především proto, že vidí na světě málo dobra a spravedlnosti. Vždycky přece říkají: „Jak by toto Bůh mohl dopustit? Ne, je buď mrtev, nebo nikdy neexistoval!“ Naopak věřící lidé přesto často pochybují o své víře ze stejných důvodů. Důvody nevíry nebo pochyby o ní jsou tedy způsobeny hlavně díky přílišným osobním očekáváním. Lidé si všeobecně myslí, že uvěří-li, budou za to nějak odměněni, a pokud neuvěří, tak jim nic nehrozí, protože nebudou zklamáni. Pravda je ale taková, že ti co věří, mohou být pronásledování, jako Job a ti co nevěří, a chovají se někdy přímo v rozporu s desaterem a obecně s křesťanskou etikou, bývají zasypávání návaly dobra, takřka Boží milostí. Často se stane, že ti takzvaně zlí, mají i krásný konec, třeba umírají ve spánku s úsměvem na rtech, nebo náhle v náruči svých milovaných blízkých. Jak je to možné? Odpověď je jasná: prostě to tak je! Bůh to takhle chce!

Je železnice, jako ten funkční model ve své podstatě dobrá nebo zlá? Ano, je to hloupá otázka. Vždy ovšem platí, že když nasedneme do vlaku, vždycky nás někam doveze, třeba i tam, kam vlastně nechceme, nebo v jiný čas, než si myslíme, že potřebujeme.

Když jsem uzavřel etapu divokého mládí, prožíval jsem několik let velkého štěstí. Na začátku jsem se oženil. Manželka mě přivedla k víře a já se nechal pokřtít. Boží prozřetelnost mi byla nakloněna, a to ještě dlouho po křtu. Najednou to ale skončilo a několik posledních let se můj život podobá spíš utrpení, především kvůli událostem, které se mě zblízka dotýkají. Kdyby si ale někdo myslel, že mě ďábel trestá za to, že nejdu po jeho vyšlapané cestě, musím se tomu smát. V ďábluvu existenci totiž nevěřím. Podle mě nic není tak zlé, aby to nemohlo přijít přímo od Boha. A proto od doby, kdy jsem si veškerou svoji víru, vtělil do Božího jména, o ní nemám žádné pochybnosti. Neboť Boží jméno zná jen On sám a má to tak i nadále zůstat. Proto si nelámu hlavu, zda je něco zlé, nebo něco dobré. Spravedlivé, či nespravedlivé. Jednoduše si říkám, že to tak má prostě být. A jestliže mám být dokonalý, jako je dokonalý náš nebeský Otec, jak nás všechny vyzývá Ježíš prostřednictvím evangelia, snažím se milovat i ty, kteří nemůžou přijít na jméno mně. Kvůli vrozenému temperamentu se mi to ale ne vždy daří, často se totiž ve mně vzedme pýcha. Ale zatím se to postupně lepší. Protože si to alespoň někdy uvědomím. Pomáhá motlitba, jak ji učí Ježíš. Vejdu do koupelny, potřu svoji hlavu olivovým olejem a modlím se ke svému Otci, který zůstává tichý, stejně tak i má motlitba je tichá. Snad je plná důvěry a odpuštění. Dělám to tak skoro každý den. Přiznávám: někdy vynechám. A vynechávám, ať se na mě editorka kalendáře nezlobí, i kvůli tomuhle psaní. Ale vím, že každým vynecháním přicházím o svůj čas. Nesmím vynechávat, abych nesešel z kolejí… protože to jsou koleje, ze kterých nesmím sejít. To není dovoleno.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *