Faust s Mefistem o zimním slunovratu

Doktor Faust:
Na oknech z krystalické krajky namaloval
přívětivý duch ze zrození v Betlémě lad,
já nemohu již k Edenu, nemohu již dál,
já vnutil sobě zpětnosti a pomalosti sklad.
Mefistofele, kde jsi? Přijď ke mně pohovořit
zda správně zvolil jsem, když zvolil jsem si tebe,
zda nenávistí lásku povalit.

Mefistofeles (najednou je tam!):
Proč lásku proti nenávisti stavíš,
což nevíš, že spolu kostky hrají, však jeden,
slovy jeden! hazard vyznávají a ty přece víš,
ten patří nám Mefistům,
(tiše k sobě)
Kéž bych nebyl pouze jeden.
(opět nahlas)
My z něj svá procenta máme, dohromady ke stu,
Jak láska, tak nenávist přispívají rovným dílem,
rovněž hněv, upřímné přátelství i skromnost lidská
jsou všechno položky, jež skrývá naše pokladnička.
Fauste! Což Vánoce, sníh za okny, jesličky v chlévech,
v tvé mysli zatemnily jasný úsudek vědecký,
vždyť, co víš ty sám a co po velkých alchymistech,
musí přijít na zmar jako vařečka za necky?
Není to sníh, ale je to v kamnech oheň, ten horký,
však víš, zlý pán, ale prý dobrý sluha.
Něco ti prozradím, oheň neslouží!
(vyplázne na Doktora Fausta jazyk a ušklíbne se.)

Doktor Faust (rozkazovačně):
Již dříve jsem ti říkal, že samota mě tíží a cos‘ udělal?
Teď jen lítost cítím, dřív miloval jsem, teď vše ztraceno.
Chci zapomenout! Musím zapomenout, abych se odpoutal
od všeho – od všeho a od ničeho.
(odmlčí se a přemýšlí, poté k sobě)
Musí to být nutně úplné?

Mefistofeles:
Tys‘ miloval, ano, ale jen obraz svůj v očích, v něž jsi hleděl,
Do očí každého je vypáleno milion takových obrazů,
No, jistě, milion to přesně není, spíše méně, (ušklíbne se) abys věděl,
Jen ze sta tisíc podobných tvému se člověk jistě vrhne ze srázu.
Buď ovšem klidný, teď o Vánocích se z očí všech jen kouří,
z těch rodinných srocení, prý lásky,
Satan je nabažen, vždyť oči ani nezamhouří.
Je to ovšem na závadu:
Z toho nejčistšího lidství jak je opilý, z té nekonečné idyly,
občas uzavírá koalice se samotným Bohem.
Jen počet duší je vždy přesně rozdělen, každý rok v měřítku stejném,
počítej, ten loňský počet (ukáže za sebe) najdeš ‚támhle‘ vzadu.

Doktor Faust:
Proč vadí ti, že o Vánocích chci zahrát lesním rohem
třeba zimní noční melodii, jako ten nejskrytější kontrapunkt.
Nemůžeš to splnit snad? Nač hraješ si tedy se mnou? S ostatními?
Máš moc alespoň nad sebou, když nade mnou ji předstíráš?
Chci jen, abys dodržel náš Codex! Tu smlouvu! Zapomněl jsi?
Nebo ten subjekt s nímž byl uzavřený, již zašel s hříchy svými?
Anebo snad přišel na hunt?

Mefistofeles:
Vždy splním, co chceš. Pak chceš zase víc. Však teď,
teď jsme již za mezí, kde již nesahá moc ani má, a ani mých nadřízených.
(k sobě)
Jak krásný a dokonalý je ten člověk,
na moji úroveň jak rychle dopracoval se s pomocí zvyklostí vánočních.
(najednou tam není)

Doktor Faust (za zmizelým Mefistofelem):
Ne, nejsem spokojen s tvými službami. Ačkoli …
Ano, dal jsi mi vědění. Já nyní vím to paměť jen.
Pamatuji, že světlem Měsíčním, co ve tmě vypadá jak ztuhlý prach,
tak kámen mudrců se nedá uchopit, já však chci to dokázat.
To tajemství, co každý vysvětluje zázraky je vědou přec.
Každému však dostává se největšímu zázraku, co vesmír zplodil,
i Noe dua druhů na archu Araratu tím cílem plný vlodil.
Jen spojením dvou částí máme onen taj hned vcelku
a z něj když v Luny jasu jsa proveden máme zase Luny jas.
Pamatuji, že spát či mrtvý být jest jedno a probudit se zrození zas značí.
Tak jest také k pláči snad vědomí, co ve mně pevně hřímá,
že všichni kolem krčí nosy nad tím co útroby každého vrhnou,
to impozantní, co nespravedlivě výkalem nebo hůře každý zove,
to přitom materia prima.
Nespravedlivě! (náhle se tváří pochybovačně, ale pokračuje)
Jsem rád, že vím, že pamatuji a vskutku nejsem vědy žádný snob.
Ale vím, zda mrtvý je, když člověk nesní v bdění?
To musel bych mít již vykopaný a zahrabaný hrob!
V něm ležel bych a nespal, nesnil? Hrozná představa!
Však zcela jistě lichá, teď to vím, mám pořád sny, pořád, i v době kuropění.
Jsou ale tak nízké!
To láska, ano, láska ze mě dělá zas jen člověka, tu bílou slizkou hnidu,
co každým rokem hnije, padá, dohnívá, jen zánik pořád dokola.
Kéž zabít ji by bylo možné, stačí že o ní vím.
Nepotřebuji cítit ji a prožívat, chci konečně už existovat v klidu.
Mefistofele! Takový je můj imperativ? Konej!

Mefistofeles (najednou je tam):
Ó, můj pane, tvůj rozkaz radost mi činí,
a splnit ho se vynasnažím. Však věz:
být svobodný bez lásky okovů je věčný boj,
a nic netrvá věčně, každý čas je přesně vyměřený.
Nám dvěma delší, než třeba člověku, co zhyne jako pes.
A láska nakonec, to lidské zlo, napíše dějiny.

Doktor Faust (nevrle do konce slov znovu zmizelého Mefista):
Tomu nevěřím. Jsi vskutku jenom pimprle!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *