Pohádka o princezně, co byla zakletá do kozičky

Těžko říct, zdali se jednalo o království, anebo to byla jedna z mnoha forem vlády lidu. Přesto lid neznal skutečný význam slova lid. Pak tady samozřejmě ještě byla zvířátka a rostliny. A mezi nimi taky kozy. Ty naštěstí nebyly lidem, tak si mohly dělat, co chtěly. I když svobodně si to mohly jen myslet. Lid ten už nesměl ani myslet, tedy alespoň si to myslel. A jedna ze skvělých příslušnic kozího národa – kozí fronty – koza Kateřina je i hlavní hrdinkou tohoto pohádkového příběhu.

Kateřina se pásla na krásné pastvině. Bylo tam tolik lučních květin a opodál mez, v níž mohla bez stavění se na zadní anebo šplhání vzít do tlamičky chutné větvoví tak šťavnaté, až jí lýková šťáva stékala po vousech na bradě. Měla pramalý důvod si stěžovat. Taková možnost volby se hned každému nenaskytne natož kozám za toho režimu. Přesto si stýskala po něčem větším, co žádná koza nemá. Někdy něco vzala do huby, aby to začala drtit mezi zuby a dásněmi, dokonce se zdálo, že už je slyšet chroupání, ale najednou to vyplivla a hodila hlavu znuděně na stranu. A tak pořád dokola.

Svízel byla v tom, že Kateřina trpěla utkvělou představou, že je princeznou, kterou zakleli do kozy. Kdo ji zaklel a proč, to nevěděla. Věděla jen jistě, že to byla obrovská nespravedlnost. Její přesvědčení o příslušnosti k oné vyšší formě bytí, tedy bytí člověkem, byla obrovská. Velmi se ovšem mýlila. Každý, kdo trochu kozy zná, ví, že kozy nad lidmi skvěle vynikají. Kozy dokáží být kruté, ale jejich krutost je tak přirozená a vlastně milá, sympatická. Člověk je však krutý nepřirozeně. Člověku není krutost vlastní, přesto krutý je. Přitom pořád jen mluví o tom jak jeho předobrazem je Bůh, a že Bůh je láska a milosrdný a jenom Bůh ví, co o něm ještě člověk napovídá. Jenom dobré a ty nejskvělejší vlastnosti přisuzuje člověk Bohu. Ale což krutost je dobrá vlastnost? Děti, znáte Boha? Ne, nic neříkejte, pohádka hned pokračuje.

Dny a týdny míjely. Kateřina se dál pásla, dál pohazovala hlavou, dál mávala rychle ušima jako vrtulník, to aby odehnala mouchy a vnitřek své hlavy měla stále v oblacích. A protože byla řeč o lidech, i člověk je v tomto příběhu nablízku. Kateřina byla totiž koza domácí. A doma je doma. Doma není místo pro to být svobodný.

Děti, víte, co je to kozí demokracie*? No, to je když má člověk doma kozu, udělá jí ohrádku, aby se mu necourala bůhvíkde. Nechává ji pást, což znamená, že si kozička může sníst trávu a sem tam i nějakou tu větvičku z trnky, lísky, otrněné šípkové růže a nakonec třeba i plané jabloně. Na zimu jí nasuší seno a na políčku vypěstuje řepu, a když mu zbývají třeba nějaká jablka, tak ji i těmi v zimě přikrmuje. Může ji mít v chlívku u domu nebo i venku tam, kde se pase, když zima není, pokud se má kam schovat před plískanicemi. Koza je mlsná a vždycky je hned jasné, co jí chutná nejvíc a čím vlastně opovrhuje. Její gesta jsou totiž velmi výmluvná, samozřejmě, že pokud je její pozorovatel alespoň trochu vnímavý. A proč to člověk dělá? Protože je lidumil? Tedy spíš kozomil? Ne, proto ne. Něco za to chce. Člověk totiž od kozy chce mléko a maso. Tak to je, děti, demokracie. Něco za něco. Koza si samozřejmě myslí, že má všechno pod kontrolou. Ale nemá a to je na kozí demokracii* smutné.

Koza Kačenka byla taky zavřená v ohrádce a taky by to jinak nešlo, protože byla taky kozou domácí. Hospodář, který s ní uzavřel smlouvu, aniž by to věděla, však byl mnohem méně krutý, než hospodáři obvykle v království bývali. Z ohrádky ji často pouštěl a ona ráda a šťastně vždy běžela k vrátkům, ale s důvěrou se vždy zase vracela zpět, když se za jejími hranicemi do sytosti vydováděla mezi rostlinami, které s krutostí sobě vlastní přežvykovala. Kateřina měla hospodáře ráda a on měl rád ji. Kačka si proto myslela, že jednou bude všechno jinak. Že se promění v princeznu, až ji hospodář políbí. Často k němu natahovala hlavu a přitom vysunovala jazyk. Hospodář ovšem vždy raději uhnul. Cítil, že když se dotkne svými rty jejích pysků, něco se stane a že to možná nebude úplně dobře.

Hospodář byl sám. Bydlel v malém domku hned vedle ohrádky. Vždy ráno když vstal, vyšel ze dveří ven a pozoroval jiskrným pohledem přírodní krásu všude okolo. Každé ráno po mnoho let ho ten opakovaně zažívaný pocit naplňoval stejně. Pořád, a bylo jedno, zda pršelo, sněžilo, svítilo slunce, foukal silný vítr nebo bylo pošmourno, pořád ho ten pocit dokázal udržovat v bdělosti a radosti. Pokud šlo ale o Kateřinu, měl strach.

Kateřina jako hospodář ale sama nebyla. V ohradě s ní bylo ještě několik dalších koz, které byly starší. Hospodář je dojil, aby měl mléko.

Děti, víte jak se dojí? Je to úplně jednoduché. Představte si, že máte nepromokavý pytlík, do kterého nalijete vodu a zavážete, aby voda nevytekla zpět. Pytlík má dole dva cípy a v každém je dírka. Dírky jsou ale tak malé, že jimi voda neprotéká. Aby jste mohly vodu z pytlíku dostat ven těmi malými dírkami, musíte každý cíp pytlíku stlačit. Potom voda z pytlíku stříká, ale jenom když cípy stlačujete. Voda je samozřejmě nepoddajná, celý pytlík je velký a ruce jsou oproti němu malé. Ale každá ruka může pohodlně chytit jeden cíp. Cíp je potřeba chytit tak, aby voda při zmáčknutí stříkala dírkou dolů a nevracela se zpět nahoru do pytlíku mimo jeho cíp. To se udělá takto: cíp vezmeme do dlaně a obejmeme prsty, nahoře je spojený palec a ukazovák a jimi nejdřív cíp zaškrtíme, tím vlastně vytvoříme mnohem menší uzavřený pytlík, který už snadno ostatními prsty, tedy prostředníkem, prsteníkem a malíkem stlačením k dlani vyprázdníme. Dírkou na konci cípu už stříká voda. Potom zase zaškrcení palce a ukazováku uvolníme, aby mohla do cípu voda natéct a celý postup opakujeme, dokud není celý pytlík prázdný. A takhle se děti dojí. Jenom voda je při dojení mléko, pytlík je vemínko, dva cípy jsou dva cecíky a vemínko se napouští mlékem zevnitř kozy, proto se o ni musíme dobře starat, aby se napouštělo hodně a my měli hodně mléka. Ale i když se staráme dobře, koza při dojení i tak zlobí, narozdíl od pytlíku. Takže kdyby jste to zkoušely, tak pozor, ať vás zadníma nohama nekopne.

Kateřina měla vemínko malé, protože i ona sama byla ještě malá. Ostatní kozy s velkými vemeny si na ni proto dovolovaly a odháněly ji, když se jim připletla do cesty. Ona si z toho ale nic nedělala. Kozy si to totiž tak neberou. Ale ta velká vemena jim záviděla. Taky by takové vemeno chtěla a i tomu tak trochu přisuzovala příčinu, proč se od ní hospodář odtahuje. Kačka totiž nevěděla, že k tomu, aby se vemínko nalévalo mlékem, je potřeba být alespoň jednou březí. A toho se dá dosáhnout jen za pomoci kozlíka, tedy samečka od kozy. Nebudeme se, děti, zdržovat tím, jak se to udělá. Když tak se zeptejte doma, maminka s tatínkem to určitě vědí.

Ostatní kozy už březí byly, a proto je hospodář mohl dojit. Než je ale začal dojit, musely nejdřív z cecíků pít malá kůzlátka, která se z březosti koz narodila. Každá koza porodila vždycky dvě a byly to buď kozí holky nebo kozí kluci. Každé kůzle mělo vždycky jeden cecík jenom pro sebe. Kůzlátka si spolu hrála, honila se, skákala do vzduchu a přitom dělala radostné přemety, měla se opravdu krásně.

I Kačka byla a ne tak dávno takovým kůzletem a dováděla s kozlíkem, kterému říkala Bobeš. Byl to její brácha. Jednou, když byly trochu větší hospodář Bobeše někam odvedl, a když se vrátil, Bobeš už s ním nebyl. Kateřina nevěděla, co se s Bobešem stalo. Ale smutno jí nebylo. Kozy si vůbec nic moc neberou, tedy až na věci, které se nějak dotýkají jídla. Nakonec si vzpomínala, že v posledním období, než Bobeš odešel, si stejně ve hře příliš nerozuměli. Bobeš chtěl vždycky hrát úplně jiné hry než ona a byly tak trochu divné. Ale dál se trápila tím, že je ve skutečnosti zakletou princeznou a že se hospodář od ní odtahuje. To se ale mělo brzy změnit.

Byl podzim a byl takový, že se mu mohlo ještě říkat babí léto. Hospodář trhal dozrávající jablka. Letos byla velmi chutná, protože se do nich uložilo hodně slunečních paprsků a zdravé vláhy uplynulého jara a léta. Hospodář byl spokojený a přemítal, zda už nechá Kačku zabřeznout nebo až napřesrok. Myslel na její malé vemínko, smutný pohled se vzhlížející hlavou s vysunutým jazykem a velmi váhal. Snědl při tom mnoho jablek a stále se jeho jasné rozhodnutí nerýsovalo. Jablka mu v žaludku už začala kvasit a asi proto, že toho kvasu bylo tak velké množství, měl hospodář náhle poťouchlou náladu. Slezl ze žebříku a šel k ohradě u níž se zastavil. Kateřina se k ohradě vydala už když začal slézat ze žebříku. Kozy totiž snadno uhádnou pohyb člověka. Stál u ohrady, díval se na Kateřinu a ta jako obvykle, když byl tak blízko k němu natahovala hlavu a vysunovala jazyk. Toho dne ale rozverný hospodář hlavu neodtáhl. „Ať se stane, co se má stát,“ problesklo mu hlavou a svými rty, i když tak trochu se znechucením v tváři, se jí dotknul. Nestalo se nic. Byli překvapení oba. Hospodář s usměvem, jak byl bláhový, odcházel od ohrady a rozhodnutí, že ji nechá zabřeznout až napřesrok se mu vyjevilo náhle velmi jasně. Kačka zklamaná, že není princeznou, se ovšem velmi brzy zase pustila do škubání a žvýkání čehokoliv, co jí v tom okamžiku připadalo dobré škubat a žvýkat. Čím to, že se kozy tak snadno takřka se vším vyrovnají?

Ale zázraky se, děti, nedějí vždy tak jasně a ihned. Následovala zima, byla mírná, nebyl skoro vůbec sníh a kozičky se mohly dál pást. I na vypasené pastvině se vždycky nakonec něco našlo a tak zima uplynula v klidu, vcelku v souladu s rytmem přírody. Kateřina nezapomněla, že chce být princeznou a stále zaměstnávala svoji hlavu, jak toho dosáhnout jinak než polibkem. A samozřejmě vždy, když zavrhovala další a další nápad, vyplivla hlučně sousto a hodila hlavu na stranu. Přesto byla stále mlsná, jak se říká ‚při chuti‘ a rostla nejen do výšky, ale i do šířky. Na sklonku zimy, když už bylo jasné, že paprsky vycházejícího slunce přinášejí stále víc a víc jara, se Kateřině náhle nalilo její malé vemínko mlékem. A když po několika dalších dnech porodila kůzlata, bylo jasné, že její růst do šířky nesouvisel pouze s bohatou stravou. Kateřina to přijala zcela bezelstně jako naprosto přirozené. Hospodář se však velmi divil. Několik dní chodil okolo ohrady a hledal díru, kudy se „ten kozel“, kterého si vůbec nevšiml, do ohrádky dostal. Ale když díru nenašel, nakonec to pustil z hlavy. Vždyť mohl být velmi spokojený. Narodily se totiž jen kozí holky a tak věděl, že mu tentokrát odpadla velmi nepříjemná povinnost někam pryč odvést dospívajícího kozlíka. A ty kozí holky se narodily tři. A teď se, děti, podržte! Každá z nich měla na vemínku hned tři cecíky. Kateřina měla sice cecíky jen dva, takže proto aby se mohly malé kozičky napít, musely se na těch dvou cecících vystřídat, ale nakonec to docela šlo. A pokud jednou v tom smutném království vyrostly, měli určitě zase každá tři kůzlátka. Ta se už o cecíky dělit nemusela.

Hospodář byl, i když bezděčně, dvojnásobně spokojený, protože tento zázrak ho především ochránil před tím, že by měl v domku opravdovou lidskou princeznu. Co by si s ní asi počal? A Kačka? Ta je nespokojená dál, ale to je v pořádku, kozy nemohou být nikdy spokojené. Ale my víme, děti, že se princeznou stala a to, že to ona sama neví, je dobře. Tomu, děti, věřte!

A to je konec pohádky. Teď už, děti, spát! Hezky se uvolněte, zvolna dýchejte do bříšek a schovejte si nohy pod peřinu, ať v noci nenastydnete. A ať se vám něco hezkého zdá. A i když některá z vás budou vědět, že jsou to jenom krásné sny, až se probudíte, snažte se je opravdově žít. Jedině tak může být království, ve kterém žijete vy, veselé a šťastné. Dobrou noc.

* demokracie = vláda lidu; v tomto případě vláda kozího lidu, protože je však slovo lid spojeno především s člověkem nebo s tvorem jemu nějak podobným, je možné i použít termín jiný a místo δημος dosadit κατσίκες; v textu je použito pro lepší srozumitelnost.

2 thoughts on “Pohádka o princezně, co byla zakletá do kozičky

  1. Didaktická část o správném dojení mi velmi pomohla při praktickém výcviku. Taky jsem měla velké štěstí na extrémně klidný vzorek kozí populace a dle rady ho pravidelně uplácela. Tak ti díky, Paldo 🙂

    1. Děkuji! 🙂 Ale jakmile jednou začneš uplácet… Mě už teď ožírají i prsty. „Podáš prst…“ 😉 To bychom se z toho taky mohli zbláznit. Ale doktor Chocholoušek bude alespoň dobře zásoben, a motor ekonomiky proto dobře pošlape 🙂

Napsat komentář: Jan Paloncý Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *