Mrazení

Klid je klid

ptáci už dozobali

z dnešního života.

Proláklina ticha

jak hlučné vojsko

protáhla dušemi…

Markytánka noc

první zvedla láhev,

rozepla živůtek

a uložila nás do postelí…

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak nabrousit

a nezranit přitom kosu…

 

Ostří je jako nebe,

anebo řeka.

Lidé mezi nimi

 

i stínání…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ani pták

když usedá

neví, co je létat.

Jak tedy poznat,

když právě to

je tak samozřejmé.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Závaží jako olovo

mraku.

Příboj vedra

na vlnu deště.

Moře krajiny

a jejích očí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tíha racka

není zemí,

ale lehkostí ryby,

sevřené v jeho objetí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ticho jak v kostele

 

Prkna srovnaná křížem

a nos plný vzduchu

až po klenbu plno

prázdna pro Boha.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nejvíc mlčí to

oč jsme proti sobě kratší

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ano že se měníme.

Kráčíme nám naproti

a vcházíme,

kde jsme už možná byli.

Kam ale odejít,

když doprava

nebo doleva

právě tady nic neznamená.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Za zdí

črtáme do písku

návrhy jak nebýt chvíli

nemilosrdní.

Jako bychom zapomněli,

že i písek

drží tvar jen dočasně.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V pohledu měla

dvě kašny žárem až převrhnuté.

 

Byla ranhojičova,

uměla pouštět žilou, krví

pak míchala, aby se nesrazila…

Pamatuju, že ani tenkrát,

když mráz bral

srnci už i srdce z těla

a rybám zbýval jenom kámen

nezapomínala se nejdříve

řádně přežehnat křížem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V soumraku

už dopoledne křičely husy

i v množství samotné tak,

že neumějí zůstat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Podzim

jako břitva.

Ostrý, rozblýskaný.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nohy chodců sbírají

smítka včerejších dní…

Strom je už podzim,

barvy ještě léto,

doba je příslib,

protože víno

zatím hroznem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Za okny svítilo mrazem.

 

Trhlinami v ledu

kapr lapal po dechu

a svým zlatým břichem

rozjasňoval vlastní smrt.

Mezi odrazy jak v zrcadlech

rámů z broušených krystalů

vylov si toho kapra

a škrtni sirkou.

I kdybys šlehl bičem

polární záře

nezískal bys více světla.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Střechy kostelů

těch staveb

těsně vedle věčnosti.

 

Modlíš se pro ni

a zatím ona

tiše letí kolem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cao Bang

 

Je kraj

co z kamene

jak z pramene

napitý je po okraj.

 

A lidé z toho kamení

v tom kraji pramení.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Stín lampy

jako černé slunce. Zatmění

i o půlnoci.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V noci až bezbřeze prázdné

ale plné touhou

obracíš každou vzpomínku

hned dvakrát.

 

Poprvé ještě ve snu

a pak když téměř matematicky

zdvojmocňuješ čtverec touhy

nad přeponou těla.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Těsně vedle

hned za rohem

ale i jinde

je dost místa

na zatracení.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Chčijem labutím do peří

a hledáme perlu ve Vltavě

my, skřípnutí do dveří,

já ve tvé,

ty v mé hlavě.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Hodiny na zápěstí žití

tikají ti do masa.

A obratlovec času

odkojen tvou vlastní mízou

už pomalu láme páteř

i tvému strážnému andělu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jak voní starý papír

ten mezi stránkou

a stránkou

čteš příběhy staré už v době

kdy Svatý Petr čural

ještě na zdi Říma.

 

Dělej

dělej rychle

a možná nahmátneš

i svou plnou žílu.

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *