Bellevue I.

Když je nebe modré a člověk se podívá nahoru nebo jen nad obzor, vidí stejnou temnotu jako v noci. Absolutno je stále na stejném místě. Ačkoli se mu líbí, je též tím, co nenávidí. Může se přibližovat, či vzdalovat, ten hlupák ho vidí stále stejně.
Rudý obzor však může připomínat i krev. Tabu, kterého se musí zbavit za každou cenu. Avšak stále stejná temnota. Veselá, smutná, bílá, černá, modrá, červená a z vody zelená. Živá a mrtvá. Živoucí a umírající, neměnná, pomalá, proměnlivá a kurva rychlá.
„Potřeboval bych od tebe pomoc,“ říká právě v tomto okamžiku Ignác.
„Nemohu ti pomoci,“ kontruje Boleslav a usmívá se.
Situace je mírně řečeno nahořklá. Ignác se svěřil Boleslavovi se svým zlým úmyslem odchodu kamsi za obzor. Ve skutečnosti nechce nikam odejít. Jen chce opustit svůj, dle sebe, nikam nevedoucí náhled na život.
Boleslav nakonec po krátké chvíli řekne: „Vždyť to přece víš, mnohokrát jsme o tom spolu hovořili. Nemá to smysl. Ani to nikdy žádný smysl nemělo. Musíme trpět od okamžiku, kdy se narodíme až do okamžiju své smrti!“
„Nevěřím tomu,“ Ignác vede svou, „přece musí existovat způsob, jak se z toho vymanit a žít normální život jako všichni ostatní.“
„Všichni ostatní touží po tvém životě,“ z úsměvem a chvatně skáče Ignácovi do řeči Boleslav.
Tito bratři, lépe řečeno milosrdní bratři, i když milosrdenství nebylo jejich hlavní činností se spolu seznámili asi před 4 lety a 4 měsíci. Nebylo to hned při nástupu do semináře, který je měl poučit před cestou, kterou zasvětili Bohu. Nakonec Ignác měl na této cestě trochu zpoždění, což ho však nečiní neodpovědným, a tak setkání, kterému předcházelo ono hluboké porozumění mezi muži, které se pozvolna mění v ještě zarytější individualismus, přišlo zhruba asi po 12 – 15 mších, jichž se oba účastnili.
„To ti opravdu závidím, že se tak snadno dokážeš vypořádat s otázkami života a smrti.“
„No, to mi nemusíš závidět, kdoví, zda tím netrpím mnohem víc, než ty svojí nudou,“ a Boleslav se stále usmívá.
Boleslav patří k těm lidem, kteří příliš často nepodléhají rozmarům počasí. Proto je velmi divné, že právě dnes tak oplývá dobrou náladou. Je to však spíš důsledek dlouhé série dnů se špatným počasím a tak nutně muselo dojít k přetlaku nálady jiné.
Oba si byli navzájem přáteli ve své úpřímnosti, nikoli však už činy. Boleslav svého druha neomluvitelně zanedbával. Vždy, když ho Ignác žádal o jeho výklad Písma, vymlouval se, že ještě k této části nedošel, nebo že jí vůbec neporozuměl, přitom však již dlouho vnitřně zápasil s tím, zda se jí má řídit či ne. Svému druhovi se však nesvěřil, a tak se Ignácovo mentální zpoždění prohlubovalo. Jednou dokonce došlo i k poměrně vyostřené situaci. Ignác podrážděný Boleslavovým nezájmem, požadoval sobě srozumitelnou odpověď. Absolutno bylo toho dne nakloněno úplně jinému klášteru, proto mohlo dojít k tomu, že Boleslav nebyl tak pevný ve své obvyklé jistotě a nevydržel Ignácovo naléhání.
„Proč mě mučíš,“ vykřikl tehdy. A sám Ignác se zastyděl natolik, že se začal stydět i za svoji pravou prapodstatu. Začal v sobě cítit emocionální katastrofu, spousta nekontrolovaných emocí se hrnula ven, jedna přes druhou, a v těch zlomcích vteřin trvala velmi dlouho a vypalovala do mysli nevratná znamení.
„Ubližuješ mi, to je ten důvod,“ a vrhnul se na Boleslava, ale oba jen upadli na zem a oba se velmi divili svému pádu, oba mu však jen nečinně přihlíželi. Pád to byl krásný. Kdyby ho někdo zaznamenal kamerou a potom zpomalený promítal, možná by změnil tok historie.
Když dopadli tak leželi jen chvíli. Boleslav ležel déle, ovšem Ignác na svůj vztyk spotřeboval celou svou sílu a ještě mu trochu chybělo, neboť po svém neobyčejně krátkém bezděčném parodování stability narazil ramenem na blízkou zeď a nárazem si způsobil hematom s dobou vstřebávání circa 6 dní.
Nezainteresovanému pozorovateli by se mohlo zdát, že reakce obou přátel jsou více než přehnané. Uvážíme-li však, že Ignác s Boleslavem již drahnou dobu tleli v izolaci klášterního společenství a navíc si byli přes rozdílnost svých povah nejbližší, nelze se divit této malé potyčce, byť byla úplně první. Nelze v ní ani spatřovat první bitvu ve válce, kterou začínají oba bojovat. Hodilo by se spíš označit ji za kapitulaci. Všechny ostatní podobné excesy, jež se mohly v budoucnu mezi nimi odehrát, by pouze tuto kapitulaci potvrzovaly.
Skutečná válka, taková, kterou vedou mezi sebou mocnosti, zuřila všude okolo nich. Oni byli její součástí, nikoli však její paralelou.
Boleslav vstávaje z prašného povrchu cesty mezi klášterními kobkami a vyhlídkou určenou k rozjímání především nad malostí člověka, mnicha, a oprašujíc onen prach, v něhož se nakonec všichni obrátíme, poznává, že narozdíl od Ignáce prožil příhodu bez úhony.
„Možná, že ti ubližuji, ale není to mým přáním, možná se tím ale snažím dospět ke svému cíli,“ pronese překvapivě klidně Boleslav. Následuje dlouhá pomlka, ale lze očekávat, že Boleslav se svým proslovem ještě neskončil. Je příliš vidět jeho potřeba v hovoru pokračovat. Jednu ruku má zaťatou v pěst a několikrát se již rychle nadechl, ale zatím nemůže najít slova. Jeho plíce již zvětšili svůj objem natolik, že by se hodil nějaký přetlakový ventil, který by zabránil zavzdušnění. Toho však není a tak se Boleslav, přeplněný okolním prašným vzduchem, znovu kácí k zemi. Takřka na totéž místo, z kterého se před malou chvílí zvedl.
S Ignácem to však ani trochu nepohlo.
Musíme čekat dlouhou dobu než na vyhlídce na hornaté hřebeny lemujících klášter dojde k jinému než zdánlivě zanedbatelnému pohybu. Využijme ji tedy k detailnějšímu popisu této vyhlídky a také k malému exkursu do historie.
Začněme od ohniska. Nejblíž se rozkládá skromný klášter, který je ve zcela stejné výškové úrovni jako vyhlídka samotná. Asi před 15 lety ho založil muž, který si v mnohém nezadá s našimi hrdiny. Osud však chtěl, aby byl prvním na tomto vrcholku a tak si vydobyl své čestné místo mezi těmito slovy. Bezvýslednost jeho hledání ve světě tam dole nakonec způsobila, že se rozhodl to hledat tady nahoře. Navíc k tomuto výškově orientovanému hledání dokázal nadchnout i několik jiných tápajících jedinců, kteří mu pomohli klášter vystavět. Nakonec mluvíme o skupině, jež se stále nachází poblíž Boleslava a Ignáce a přístí kapitoly se budou věnovat jejich důkladnější charakteristice.
Hřebeny okolního horského masivu se tyčily do výšky zhruba půl druhého tisíce metrů na hladinou mořskou. To stačilo, aby rostlinná vegetace, která je tu a tam obývala, byla do značné míry zocelena již ne příliš přívětivými podmínkami pro růst. A tak se v létě, jenž bylo právě v plném proudu, ve vzduchu zmítalo více částeček prachu zemského, než pylového prášku. Co však na tom: když ten či onen vstoupí do nozder zvířete, následuje kýchnutí.
Stíny vrhané horskými reliéfy se spravedlivě přesunovaly postupně z místa na místo tak, jak slunce poctivě řídilo své kroky na obloze. A když pršelo, což nebylo v tomto ročním období právě často, se zákoutí na viditelných svazích proměňovala na místa odpočinku pro intensivnější vlhko, které se tam vždy zdržovalo o trochu déle než stín.
Jestliže se měla v tomto prostředí udržet naživu vyšší rostlina, musela se často sklánět před vrtochy inteligence řídící počasí. Když se nesklonila, znamenalo to, že její směřování k výšinám bude opět započato z hloubi země. Samotní mniši obývající klášter, a pro než tento vrtoch byl spíše proto požehnáním, proces znovuzrození rostliny urychlovali. Sbírali větrem, mrazem aj jinou zátěží padlé stromy a ztápěli je pro tu trochu tepla potřebnou kvůli přežití toho choulostivého tvora, jakým je člověk, a jímž sami byli.
Krajinou se rozezněl výstřel. A jediné viditelné Boleslavovo oko, neboť po pádu skončil podivně na boku, sebou znatelně škubnulo. Škubnutí oka si povšiml i Ignác, byť sám sebou škubnul leknutím celý a tím si znovu rozjitřil již trochu uklidněnou bolest ramene. Možná, že právě bolest zbůsobila jeho dlouhé strnutí po upadnutí Boleslava do mdlob.
Co způsobilo nevyhnutelné hnutí v ději tohoto příběhu? Oba hrdinové zatím netuší. My však víme, že po svahu směřujícímu od Boleslava a Ignáce dolů se nahoru svižně dere postava ženy svírající v obou rukou pevně pušku, jež způsobila před chvílí hluk, následována spouští padajícího kamení a jiných drobností, co se dávají po impulsu do pohybu, naopak její předzvěstí jsou výpary česneku nemilosrdně mizejícího v palčivých štávách jejích útrob. Puška která mířila na cosi třepetajícího se ve vzduchu, se kymácí úměrně k složitosti terénu a do jejího mechanismu je znovu a znovu vnášeno lidství, které představuje prach svahu. Proto se také zbraň nikdy nemůže zadřít. A už je vidět její hlava a mocný dech, jenž zapůsobil i na ležícího a stojícího.
Nechť čtenář promine, ale autor si nemůže odpustit tuto otázku: Vstane ležící anebo si stojící lehne?
Napětí netrvá příliš dlouho. Boleslav hbitě vstane a Ignáce napadne, že svoji mdlobu pouze předstíral, aby přidal na své impozantnosti. V tuto chvíli je však jasné, že to nebyl dobrý nápad, a to hlavně Boleslavovi.
„Dobrý den,“ řekne velmi rychle Boleslav, aby tím umocnil svůj spěch. Odér česneku je zatím stále upozaděn, především je za tím pevnost a z toho vyplývající krása mladého ženina těla. Nakonec i ten česnek se v tomto těle rozkládá tak sympaticky.
Boleslav však zarytě mlčí. A mlčí, i když se se přes vrstevnici vyhlídky v běhu přehoupne ženin věrný služebník pes, tak stále lačný po kořisti. Ta se stále třepetá ve vzduchu a jemu je jasné, že další lidé spíše jeho choutkám zabrání, než, že by jeho zájem podpořili. I on vidí, že lačnou kořistí je v tuto chvíli jeho paní.
„Dobrý den,“ řekne konečně i Ignác, řekne to ale tak nejistým hlasem, že pejsek k němu rychle běží vyprosit si mazlení, protože ho správně pokládá za nejslabší článek v tomto lidském řetězci. Ignác stojí napřímeně jako strom vzhlížející ke světlu na špičkách svých chodidel, které se však nemohou hnout, protože jsou vrostlé do země. Je za tím strach ze šelmy psovité
Ach ty ženy, co všechno mohou zvrátit, zákony fyziky však naštěstí budou stále pevné.
„Ke mně Jene,“ volá žena na psa, ten se ohlédne a radostně běží k ženě a tak ho polaská po hlavě. Boleslav se zamyslí: jaká to dobrá bytost. Oproti tomu Jan tuto dobrotu pocítí na vlastní srstí porostlé kůži
„Omlouvám se za vyrušení střelbou, v přírodě se však žádná věc neopakuje dvakrát, a proto nelze otálet s jakýmkoli rozhodnutím.“
Boleslav v duchu přemítá, zda je to pravda a napadajího další a další příklady popření této teorie. Je však pravda, že žena vnímá jinak než muž, hlavně v interakci, takže čtenář nemůže brát toto popření na zřetel.
„Nic se nestalo,“ říká Ignác přece jen trochu jistěji než před chvílí, ale Jan zase zavrtí ocasem.
I jeho paní v něm spatřuje přece jen slabší článek potravního řetězce a hbitě – nakloněna k Ignáci – se zeptá:
„Vidím, že zde mám před sebou dva muže pravé víry. A ti mi také jistě uvěří, že ke střelbě, kterou právě zaslechli, došlo pro mou vlastní obranu a že jsem jí nesledovala nic dobyvačného, aggresivního.“
„Věříme vám!,“ vzápětí odpověděl Ignác a v okamžiku následujícímu po tomto zvolání, k němu doputoval sirný zápach česneku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *