Mrazení

Klid je klid
ptáci už dozobali
z dnešního života.
Proláklina ticha
jak hlučné vojsko
protáhla dušemi…
Markytánka noc
první zvedla láhev,
rozepla živůtek
a uložila nás do postelí…

Jak nabrousit
a nezranit přitom kosu…

Ostří je jako nebe,
anebo řeka.
Lidé mezi nimi

i stínání…

Ani pták
když usedá
neví, co je létat.
Jak tedy poznat,
když právě to
je tak samozřejmé.

Závaží jako olovo
mraku.
Příboj vedra
na vlnu deště.
Moře krajiny
a jejích očí.

Tíha racka
není zemí,
ale lehkostí ryby,
sevřené v jeho objetí.

Ticho jak v kostele
Prkna srovnaná křížem
a nos plný vzduchu
až po klenbu plno
prázdna pro Boha.

Nejvíc mlčí to
oč jsme proti sobě kratší

Ano že se měníme.
Kráčíme nám naproti
a vcházíme,
kde jsme už možná byli.
Kam ale odejít,
když doprava
nebo doleva
právě tady nic neznamená.

Za zdí
črtáme do písku
návrhy jak nebýt chvíli
nemilosrdní.
Jako bychom zapomněli,
že i písek
drží tvar jen dočasně.

V pohledu měla
dvě kašny žárem až převrhnuté.

Byla ranhojičova,
uměla pouštět žilou, krví
pak míchala, aby se nesrazila…
Pamatuju, že ani tenkrát,
když mráz bral
srnci už i srdce z těla
a rybám zbýval jenom kámen
nezapomínala se nejdříve
řádně přežehnat křížem.

V soumraku
už dopoledne křičely husy
i v množství samotné tak,
že neumějí zůstat.

Podzim
jako břitva.
Ostrý, rozblýskaný.

Nohy chodců sbírají
smítka včerejších dní…
Strom je už podzim,
barvy ještě léto,
doba je příslib,
protože víno
zatím hroznem.

Za okny svítilo mrazem.

Trhlinami v ledu
kapr lapal po dechu
a svým zlatým břichem
rozjasňoval vlastní smrt.
Mezi odrazy jak v zrcadlech
rámů z broušených krystalů
vylov si toho kapra
a škrtni sirkou.
I kdybys šlehl bičem
polární záře
nezískal bys více světla.

Střechy kostelů
těch staveb
těsně vedle věčnosti.

Modlíš se pro ni
a zatím ona
tiše letí kolem.

Cao Bang

Je kraj
co z kamene
jak z pramene
napitý je po okraj.

A lidé z toho kamení
v tom kraji pramení.

Stín lampy
jako černé slunce. Zatmění
i o půlnoci.

V noci až bezbřeze prázdné
ale plné touhou
obracíš každou vzpomínku
hned dvakrát.

Poprvé ještě ve snu
a pak když téměř matematicky
zdvojmocňuješ čtverec touhy
nad přeponou těla.

Těsně vedle
hned za rohem
ale i jinde
je dost místa
na zatracení.

Chčijem labutím do peří
a hledáme perlu ve Vltavě
my, skřípnutí do dveří,
já ve tvé,
ty v mé hlavě.

Hodiny na zápěstí žití
tikají ti do masa.
A obratlovec času
odkojen tvou vlastní mízou
už pomalu láme páteř
i tvému strážnému andělu.

Jak voní starý papír
ten mezi stránkou
a stránkou
čteš příběhy staré už v době
kdy Svatý Petr čural
ještě na zdi Říma.

Dělej
dělej rychle
a možná nahmátneš
i svou plnou žílu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *