Příběh o vánočním rabování

Při vánočním shonu roku 2012 jsem zažil docela pěknou příhodu při honbě za vánočním stromkem, která nese jisté známky dozvuků Apokalypsy. Bylo to totiž 23. prosince, dva dny po onom nebezpečném zimním slunovratu, kdy se mělo odehrát cosi jako konec světa. Pokusím se ho vypovědět. Podle mě je vhodný ke sdílení.
Už jsem měl naštěstí všechno nakoupeno dřív, kapra jsem měl mraženého (moje manželka – ochránkyně vánočních kaprů – ho nejí), takže se to dalo zajistit již několik dní předem. Jediné, co chybělo byl stromek. Jsme zvyklí, takřka celé manželství, kupovat živý strom v kontejneru a pak ho zasadit na zahradě. Je ovšem pravda, že v posledních letech vždycky „chcípne“. Protože jsem všechno ostatní měl, mohl jsem si dovolit jezdit po celé Praze, po různých místech, kde by toto zboží, mimochodem jak uváděly cedule „nevhodné pro další pěstování“, měli na skladě. Všude byly už právě jen tyto cedule a prodavači se na mě obvykle dívali jako na blázna, protože pravděpodobně tento artikl nebyl k mání již déle. V podstatě jsem se dozvěděl vždy totéž, a to že nejsou a už nebudou.
Výjimkou byl jen prodavač u Hornbachu na Černém mostě, který v okamžiku mé otázky zrovna křečovitě svíral stromek řezaný, aby ho narval do toho zařízení na jeho zabalení a pak jej bylo možno dále transportovat. V prvním okamžiku, když jsem viděl jeho chápavý, takřka absolutně empatický pohled, mi svitla naděje. Jakmile ale otevřel ústa, z nichž vyšlo pouze cosi nelidského připomínajícího přirozený zvuk komunikace u lachtanů, mi bylo jasné, že jsem si dělal plané naděje. A byl to lachtan, protože jak skončil svoji absolutní řeč, uvědomil si, že jako lachtan nemá nohy a natáhl se na stromek, který držel a jal se ho objímat. Byl úplně opilý. Mezi korunami opodál stojících již ke smrti odsouzených smrků a jedlí jsem zaslechl smích jiných zákazníků. Težko říct, komu se smáli…
No, nechal jsem tam lachtana ležet a zeptal se ještě prodavače jiného, který nicméně na první pohled nepatřil do ohrádky se stromky, byť v ní byl a o stromek se také opíral. Zabloudil s největší pravděpodobností od káďě s kapry, protože smrděl rybinou a měl na sobě neoprénovou zástěru. Ale byl střízlivější. Takže jsem vyrozuměl, že pokud nejsou za ohrádkou, tak nejsou. Za ohrádkou byla zase již jen cedule „Nevhodné pro další pěstování.“
Jel jsem z Černého mostu rozhodnutý, že na naše náročné požadavky rezignuji, a že někdě poblíž domova koupím stromek řezaný. V klesání k Hloubětínu jsem však ještě u Lidlu zahlédl reklamu na prodej stromků. „Tak to ještě jednou zkusím,“ pomyslel jsem si a s asi už poslední nadějí zastavil.
A, světe, div se!: v ohrádce byly ještě tři kontejnerované stromky. Ale vrátka do ohrádky byla zavřená a zajištěná na několika místech mnohokrát ovinutým řetězem s visacími zámky. Uvnitř ohrady byla ještě kromě stromků polorozbořená budka pro prodavače, prodavač však nikde. Ani „zbořený“.
Na plotě byla cedulka, že mají mít otevřeno do osmi a bylo něco málo po čtvrté, teprve se začínalo stmívat. Zašel jsem tedy do Lidlu, abych se zeptal, zda to náhodou není jejich prodejní aktivita, či zda neví, bude-li ještě někdo dnes tyto stromky prodávat. Supermarket byl skoro prázdný, což den před Vánocemi a navíc v Lidlu, který patří k těm levnějším, protože prodává takřka výhradně veterinární zboží pro české psy, tak trochu předznamenávalo nedobré zakončení dne, ne-li samotného svátku vánočního. Zdravě vypadající manažerka obchodu evidentně se nestravující potravinami z obchodu a možná i nabádající všechny ostatní, aby to nekupovali, kterou jsem zastihl mezi dvěma regály samotnou, mi sdělila, že to s nimi nemá nic společného, že už se více lidí ptalo. Pomyslel jsem si, že „u pramene jsem a žízní hynu“ a takto částečně stylizován tu do citovaného básníka, tu do Joba, jsem se vrátil k ohrádce.
Na cedulce s otevírací dobou bylo ale ještě telefonní číslo, tak jsem ho vytočil, vlastně již smířený s tím, že se mi ozve nějaký jiný lachtan. Ale neozval. Mužský hlas na druhém konci „bezdrátu“ artikuloval jistě a podle všeho opilý nebyl, snad ani vánoční Rajskou atmosférou. Z rozhovoru ale vyplynulo, že on není tím prodavačem, nybrž provozovatelem, ovšem prodavač již je na cestě a bude na místě do pěti minut. S uspokojením jsem rozhovor ukončil, a řekl si, že bych přece jen mohl mít štěstí.
Když jsem se zaobíral těmito nadějeplnými myšlenkami, přitočil se ke mě štíhlý muž v kšiltovce a bez pozdravu se zeptal, ukazuje na kontaktní údaje na ohradě: „Volal jste tam?“
Vypadal tak trochu jako Kluk z plakátu z animovaného Večerníčku, ale spíš jako jeho zlé alter ego. Odpověděl jsem, že ano.
„A co vám řekl?“
Popsal jsem mu obsah rozhovoru.
Zašklebil se víc, než svojí přirozenou šklebivostí a zvýšeným hlasem reagoval: „To stejný řekl i mně!“ A po kratší dramatické pauze pokračoval: „Jenomže to bylo asi už před třičtvrtěhodinou.“
Moje naděje tedy dostala povážlivé trhliny a k tomu se rozpršelo.
Rozešli jsme se do svých aut, že budeme čekat dál.
Pršelo velmi nepříjemně. Z auta jsem ale viděl, že okolo ohrady se poněkud zintenzivňuje pohyb případných zákazníků, a protože jsem měl obavu, že mi nakonec ještě stromek v květináči vyfoukne někdo jiný, občas jsem vystoupil, rozdával dalším lidem informace a současně se informoval i já, zda se jejich požadavky nekryjí s mými. Naštěstí nekryly, proto jsem se vždy znovu vracel ohřát do vozu, znovu namoklejší a namoklejší, ale klidnější. Oni to vždy vzdali. Jak by taky ne, chtěli stromek řezaný a ten mohli koupit jinde.
Asi po třiceti pěti minutách vedle ohrady zastavilo auto. Zaradoval jsem se. Předpokládal jsem, že je to onen vysněný prodavač. Z auta ale dlouho nikdo nevystupoval. Znovu jsem vystoupil já, zlý Kluk z plakátu jen otevřel dveře. Když jsem došel k autu, jehož okna byla zamlžená, takže nebylo vidět dovnitř, řidič stáhnul okénko a na mě se vyvalil dým, který jsem ihned identifikoval jako ten, který se uvolňuje při spalování tabáku obohaceného marihuanou. Pokud je to prodavač, je zřejmé proč tu tak dlouho nebyl. Inu, každý si udělá Vánoce, jak umí. A někdo má zkrátka dobrou náladu pořád, zvlášť, když se tomu dá pomoci.
Zhulený muž byl v autě sám a při rozvlněném vystupování z auta mi na mou základní, takřka již filosoficky podstatnou otázku, sdělil: „Nejsem prodavač.“
Bůh tedy neexistuje, chtělo se mi pomyslet si. Nicméně jsem se ptal dál, jako už několikrát ten den a na tomto místě předtím po sortimentu, který žádá.
„Chci ten nejlevnější,“ odpověděl velmi uvolněně.
Šoural jsem se zpět k řetězy zavřenému vstupu do ohrady s uvězněnými stromky následován Zhulencem, u níž již čekal Kluk z plakátu. Tomu jsem řekl jen, že opět vše marno.
„Máte kleště?“ Tak se zeptal Kluk z plakátu, opět bez pozdravu Zhulence, když se k němu přiblížil.
„Asi bych v autě nějaký našel,“ odpověděl, čímž jsme se všichni trochu víc přiblížili k rabování symbolu Vánoc.
Vyměnili jsme si všechny podstatné informace.
„Tak mu taky zavolejte,“ vyzval Kluk Zhulence a ten tak učinil. Dozvěděl se opět totéž: do pěti minut tam prodavač bude, už je na Vysočanské.
K ohradě se přitom blížila mladší žena. Již velmi pobaven absurdností celé této situace jsem se s ní začal bavit a opět ji, jako jiné před ní, informovat, co a jak. Naopak od ní jsem se dozvěděl, že již půl dne shání stromek sice řezaný, ale nějaký menší.
„Tady ten by byl dobrej,“ a ukázala na smrček za uzlíkovým pletivem, a tím se znovu potvrdilo, že tady je to jediné pražské místo, kde jsou sny splněny, ten Eden pro neuspokojené zákazníky lačnící po speciálních vánočních stromcích, a pro každého – ani jeden navíc. Jen se nám svatý Petr někam zatoulal s klíči. Drkotaje zuby jsem jí řekl, že ten stromek tady mají právě proto, že si ho už asi hezky dlouho nemohl nikdo koupit, ale že doufám, že my toto jeho prokletí snad už zlomíme.
Mezitím se zlý Kluk z plakátu pustil znovu do telefonování. Mluvil dlouho, ale kupodivu nevypadal rozčileně. Asi, jak se o něco později ukázalo, sbíral sílu ku sportovnímu výkonu.
Když domluvil, pouze klidně, ale s jakousi radostí a jistotou, že to tak bude, opakoval mantru tohoto pozdního odpoledne: „Do pěti minut!“ Ale jakmile to dořekl, začal se sápat po plotě, snaže se na něj vylézt.
Bylo to dost komplikované, protože ohrada byla značně vratká. Když byl nahoře a my všichni ostatní jsme viděli, že má na nohách pouze jakési „křusky“ – asi si opravdu jen na chvíli odběhl od plotny s čadící purpurou, ačkoli od jeho příjezdu na toto nešťastné místo už musely uběhnout přinejmenším dvě hodiny – seskočil dolů a při dopadu jeho papučky zmizely v kaluži, která mohla mít do hloubky klidně tak deset centimetrů. Tragický osud Kluka z plakátu byl zpečetěn. On však vůbec tuto nehodu nevnímal, jen znovu zopakoval: „Do pěti minut,“ a došel ke stromkům, z nichž jeden vzal a energicky přehodil přes plot. Stejně tak energicky se dostal i on zpět a k již několikrát pronesené mantře jen zoufale připojil: „Já už tomu nevěřím!“ Poté i se svým lupem zmizel v autě a odjel.
Musím přiznat, že já a naposledy přibyvší žena jsme jen zírali, zatímco rozvolněný Zhulenec již také zdolával plot. Zvolil ale úplně jiný způsob. Vysunul nahoru řetězy brány, která neměla panty, otevřel ji jako kredenc a podlezl. Zvláštní bylo, že i ukořistěný stromek nechal stejnou cestou podlézt a stejně tak se vrátil zpět i on. Byl velmi klidný, až vláčný a ze zřejmého důvodu se stále usmíval. Jaká to už nyní galerie povah, temperamentů. I on, ale beze slova a hlavně se suchými nohami, naložil jehličnan a zmizel bůhvíkam.
Já jsem se již také zaobíral myšlenkou, jak zpoza ohrady dostanu svůj smrk, ale najednou mi došlo, že všichni jsme telefonovali provozovateli, a že má tedy naše telefonní čísla, tedy něco jako otisky prstů nebo vzorek DNA zanechaný na místě činu. Oznámil jsem to ženě, která stála stále poblíž. Evidentně jí běžely hlavou stejné myšlenky na porušení zákona.
„Já už ale nebudu dál čekat, vezmu si stromek a pak tam znovu zavolám, aby mi dal své číslo účtu, že mu peníze pošlu,“ jsem jí řekl už značně navlhlý a prozmrzlý.
„To by šlo,“ souhlasila.
Tu vidím, že okolo ohrádky chodí mladý muž s mobilem u ucha a něco říká. Napadlo mě, že je to další zoufalec, který domů oznamuje, že tady mají to, co nikde jinde nemají. Když se ale přiblížil, zaslechl jsem útržek závěru jeho rozhovoru: „… jo, jo, jsou všechny …tak zatím,“ a ruka s mobilem mu klesla od ucha k náprsní kapse.
„Vy jste prodavač,“ pronesl jsem k němu s určitou zoufalostí v hlase.
„Ano! Já jsem se musel jet domů převlíct, protože mi zateklo do budky a navíc v ní přestalo fungovat topení,“ odvětil velmi jemně a s velikou slušností v hlase. Také bylo jasně znát, že je střízlivý.
Mladá žena čekající na malý stromek se hned připojila: „Už vám tady nějaký vodvezli,“ mu trochu zbytečně oznámila.
„No, došlo tady k takovému malému rabování, ale jen dva řezaný,“ zpřesnil jsem její tvrzení.
„Tak to musím zavolat policii,“ takřka vyděšeně pravil.
„Ne,“ pronesl jsem rázně, „vy mi nejdříve prodáte tady ten stříbrnej smrk v květináči a teprve potom si volejte, koho chcete!“
Neprotestoval a ihned úslužně zajistil tento obchod.
Co se stalo s mladou ženou už ani nevím. Zmizel jsem se smrkem jako namydlený blesk v autě, v němž už za chvíli naplno žhnula sedačka.
A to je celé. I když jsem čekal, že mi kvůli tomuto incidentu, ještě jako potenciálnímu zloději bude někdo volat, zatím tak nikdo neučinil. Že by zvítězil duch, či kouzlo Vánoc? Kéž by!

Věnováno mé milé tetě Vítězslavě.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *