Texty 1991 – /Vysvobození/

Je kolem desáté hodiny ranní, většina lidí už opustila nažloutlý činžovní dům, do kterého se stále víc a víc vžírají paprsky letního slunce, letos opět teplejšího než v minulém roce.
V okně svého malého bytu se dívá na dvůr stařena znuděná čekáním na smrt. Hrstku vlasů, dnes bílých, znavených, připomínajících spíše vlasce na chytání ryb, si stařena už ani pořádně nečeše. Její seschlá kůže s mnoha fleky visí na shrbeném těle, které kdysi dokázalo vzrušovat mnoho mužů.
Stařena bude u okna stát do půl jedné, to jí přinese pečovatelka trochu polívky, dvě uvařené brambory a plátek vepřového masa rozkrájeného na malé kousky. Oběd ji vždy unaví a tak si musí na hodinu lehnout. Kéž bych se dnes neprobudila, říkává pokaždé pečovatelce, která spěchá za dalšími.
Ve tři hodiny už opět stojí u okna a vyhlíží smrt. Na dvůr zatím nějaký mladý muž přivezl prázdná zednická kolečka. Postavil je doprostřed a zase zmizel v domě. Stařena zůstala očima na těch prázdných, rezavých kolečkách, jakoby ony byly tím vysvobozením, na které čeká.
Mladík je už opět na dvoře a nese dva kýble plné vody. Stařeny si nevšiml. Vodu nalil do koleček a teď už trochu rychlejším krokem znovu zmizel v činžovních dveřích. Voda v kolečkách se pomalu uklidňovala a odrážela paprsky slunce přímo na stařenu. Ta měla stále pohled upřený na kolečka, i když  se na ně nedívala. Byl to pohled v zamyšlení.
Nevšimla si ani, že se mladík, už skoro v běhu, ocitnul opět na dvoře s pytlem sádry. Stále se díval na hodinky a byl čím dál tím víc nervóznější. Sádru vysypal do koleček. Teprve teď, když zčeřená voda a prášící se sádra přetrhly paprsky před chvílí dopadající na hnědou tvář stařeny, zpozorněla a bedlivě pozorovala mladíka, který právě rukou míchal sádru. Opět se podíval na hodinky. Stařena se ohlédla do pokoje, kde na stole tikal budík. Bylo půl čtvrté. Za chvíli.  Za chvíli se začnou lidé vracet z práce. Stařeně už takové otočení dělá značné problémy a tak jí to chvíli trvá, než se opět vrátí do původní polohy s očima na dvůr. U koleček je stále mladík. Má ale hlavu zabořenou v sádře, která tuhne. Stařenu to překvapilo. To nečekala. Mladík už jen klečí, jedna ruka bílá od sádry, na druhé se třpytí hodinky, které právě teď ukazují půl čtvrté a dvě minuty. Stařena to pochopila a jakoby se jí trochu rozjasnila tvář. Nechápe toho mladíka, ale závidí mu.
Dole bouchly dveře a nějaká dívka běží ke kolečkám, které se už převrátily na bok a z nichž trčí již bezvládné tělo. Stařena v okně ve druhém patře se dívá na kolečka s bezvládným tělem, jehož nohy sebou ještě sem tam trhnou a dívka, která zoufale křičí, jakoby ji rušila.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *