Zamiloval jsem se do Meny Berndtové a žiji

Zamiloval jsem se do Meny Berndtové. Když jsem ji poprvé uviděl, nevěděl jsem o ní vůbec nic, ani její jméno. Překvapila mě její jemnost. Vídával jsem do té doby mnoho žen, ale ani jedna mi nedokázala naplnit mé představy o skutečné ženské křehkosti. Té křehkosti, která ovládá, která je hybatelem obrovité hmoty, energie. Měla oblečeny bílé šaty. Byly velmi prosté a účelné. Kromě tváře a malé části krku zakrývaly celé Menino tělo, ale nikoli její krásnou siluetu. Jejich účelem bylo zdůraznit skromnost, čistotu osoby, která je oblékla. Hned jsem poznal, že Mena není ani přehnaně skromná, ani čistá jako lilie, ačkoli se chovala v duchu tohoto podvodu naprosto bezchybně a dokonale. I když jsem věděl, že je přinejmenším marnivá a její sebejistota svědčila o jejích bohatých zkušenostech, zázračně jsem to nevnímal jako vulgaritu, tak jako u jiných žen. Nebyl to podvod. V první okamžiky jsem jí byl zaujat a vlastně zajat. Nicméně má láska nezaplála ihned s prvním pohledem na ni. Proto si myslím, že ona vzácnost, výlučnost byla opravdu uvnitř Meny a ne jen v mém počátečním vnímání její bělostné postavy. Zamilování jsem propadl bezprostředně potom, ani nemusela promluvit. Stačilo, že sklonila hlavu, aby se podívala na svoje ňadra. Zřetelně kontrolovala, zda je s její garderóbou naprosto všechno v pořádku. Zřetelně, ale s tak odzbrojující bezděčností. Ten pohyb stačil, abych uviděl celou její nádhernou ženskost. Doposud pouze stála, aby se mohla s neobyčejnou lehkostí dát do pohybu. Její chůzí jsem byl omráčen. Takto prošla kolem mě, aniž by se na mě podívala. Já jsem však sledoval její oči. Jako bych pohlédl do obsidiánového zrcadla, v jehož leštěném povrchu je navěky uschován horký plamen, mimo jakýkoli nám známý fyzikální rozměr. Plamen, který pálí, ale přitom hladí teplou dlaní. Plamen, který uhrane, aby osvobodil. Plamen, co voda nikdy neuhasí. Plamen, který je nejvzácnějším pokladem, jenž lze vůbec objevit.

Už jsem ji nikdy nespatřil. Vedl jsem s ní dlouhé promluvy. Musel jsem s ní mluvit. Vyprávěl jsem jí různé věci. Především jsem jí skládal všemožné komplimenty. Její obraz v mých představách tak snadno tvořil sladká slova, která by vždy měla být určena vzácným, krásným, ušlechtilým a hlavně milovaným ženám. Ona byla tou ženou. Často jsem jí vyprávěl i o mém strachu o ni. Ano, vždyť křehká žena bez ochránce se velmi snadno může stát obětí nízkých pohnutek kohokoli. Mužů, ale i žen. Možná, že od žen hrozí ženě nebezpečí mnohem hlubší, trvalejší. Nevěděl jsem ovšem, že takového ochránce už má. To proto, že ona v mém vnitřním vyprávění neexistovala. Nikdy v mém nitru nemluvila, nedávala najevo souhlas či odpor gesty. Jako reakci na na moje vyprávění jsem její obraz neviděl. Vím jistě, že to bylo proto, že to sama nedovolila.

Její na mě reagující obraz mě ale navštěvoval ve snech. Za práh snů její moc asi nesahala, kdo ví? Vím, že jsem se z těchto lucidních snů nikdy nechtěl probudit. Byly tak krásné a hříšné, protože ona byla hříšná. Já jsem byl jen chlípný. A nemlčela. Vím také, že jsem velmi pochyboval o tom, zda nemám přece jen co do činění s děvkou. Ale vlastně jsem se to dozvědět nechtěl. A nedozvěděl, sen vždy skončil včas. Probudil jsem se.

Často jsem o ní mluvil s přáteli. Především těmi, kteří o ní něco mohli vědět. Byl jsem posedlý. A mnozí nade mnou proto zlomili hůl, protože jsem nebyl především zpočátku schopen svoji posedlost ovládat.

Když mi bylo odhaleno její jméno, byl jsem uchvácen. Mena, zní to jako osud. Celým křestním jménem se jmenovala Philomena, z řečtiny philoméné, tedy milovaná, jakoby se na hladině uzavřel kruh. Byla zpěvačkou a nepochybuji o tom, že její zpěv skutečně dokázal roztoužit, motivovat k lásce, jen tak sám o sobě. Jistě dokázal inspirovat i k poezii. Je téměř jisté, že ho slyšel i její strýček Rainer, a tak se mohl stát jedním z největších básníků. Bylo však již příliš pozdě, abych si ho mohl poslechnout já. Byla dávno pryč.

Zasnoubila se s tím největším světákem, kterému navíc nikdo neupíral velké charisma a hloubku. Bylo to logické. Ve městě ještě nikdo neměl automobil a byl to právě on, kdo tento fakt změnil. Byl bohatý, krásný, duchaplný a automobil už bylo jen potvrzení toho, že on se odmítnout nedá. Žádná by mu neodolala a já jsem se s ním nemohl měřit. Nakonec mi ani nebyla dána příležitost, abych jím byl v čestném souboji o ženu poražen. Na pódiu, kde zpívávala ona, již zpívala zcela jiná pěvkyně. Byl jsem smutný, když jsem na pódiu, na místě, kde stávala Mena, uviděl tolik pohyblivé prázdnoty a jen toho nejpřízemnějšího sexu. A i když jsem její zpěv nikdy neslyšel, vím, že to bylo určitě více volání andělů než jen prostá hudba, kterou jsem na tom místě vnímal ten den. Ona a její snoubenec již z města dávno odjeli. A jak se potom šuškalo ve společnosti, došlo i ke svatbě.

Zpráv o nich zvolna ubývalo. I město, které opustili se změnilo k nepoznání. Mnoho domů spojených úzkými uličkami, kde byl opravdový život, bylo zdemolováno, aby byl vytvořen prostor pro takzvaný moderní rozvoj a město se stalo bohatší. Ve skutečnosti však zchudlo. I Menin manžel jakoby propojen s městem, jež opustil, nakonec také zchudl, ale pokud jde o jeho výlučné charisma, to se prý spíš zvětšovalo a ona při něm stála o to věrněji. Drásalo mě to, protože jsem žárlil, ale na druhé straně to zvětšovalo moji náklonnost. Jaký to charakter měla! Věděl jsem alespoň takřka jistě, že jsem se nestal obětí omylu, svých vlastních chimér. Čas plynul a já zůstal sám.

Lineárního času uplynulo mnohem víc, než by se vešlo do jednoho lidského života. Já však stále žiji. Mým motorem je láska, které jsem propadl. Oni oba zemřeli. On mnohem dřív než ona, jak už to bývá. Příliš rychle spěchal pryč od tohoto života. Věřil, že se tak může znovu setkat s jejich synem, který si bohužel život vzal dobrovolně mnohem nesmyslněji. Ale byl přece jen mladý, je třeba mu odpustit. Přežila je, svého manžela, i syna, o více než třicet let. Zemřela roku 1966. Bylo jí 92 let. Co jsou ale dlouhé roky, když nám věčné mládí přináší touha?

Slunce se již přesunulo přes polovinu jím osvětleného dne a míří k obzoru, za nímž vykoná svůj úkol svítit a hřát ku prospěchu jiným. Jsem od rána na cestě a nyní jsem u stanoveného cíle v sídle nedaleko Mnichova. Jsem na hřbitově. Stojím u hrobu Meny a skláním se nad něj. Náhrobek je hustě obrostlý sytě zeleným břečťanem a takřka nejsou ani vidět jména, jež jsou do něho vytesána. Jméno Mena je poslední. Vidím jak písmeno M částečně zakrývá lístek břečťanu, a cítím, jak celým mým tělech proudí hřejivá vesmírná energie. Ta, která s sebou nese nesmrtelnost. Slyším zpívat ptáky a bzučet hmyz. Je léto, ale již dohasínající. Stojím tu a jako bych byl na prahu mezi dvěma světy. Je to už bezmála 50 let, co do kamene náhrobku kameník zasáhl naposledy svým dlátem. V tuto chvíli ale žádný čas neexistuje.

Stojím u hrobu, skláním se nad něj, periferním zrakem sleduji, jak jsem svými polobotkami přišlápl drn trávy, který žije mezi hroby v neúzkostlivě udržované hřbitovní uličce. Jako bych slyšel bolestný výkřik několika přišlápnutých stébel a uvolňuji nohu. Náhle ale ještě slyším jemný zvuk drceného prachu cesty. Dívám se, zda to není kvůli pohybu mé boty, avšak nikoli, jsou to ženské kroky. Ohlédnu se a vidím Menu, jak ke mně kráčí. Stejně lehce, jako když jsem ji uviděl poprvé a od té doby vlastně naposledy. Dokonce má tytéž šaty. Tedy je to stejný střih, ale barva není bílá. Nebo jsem si snad zářivou bílou na jejím těle vysnil. Ne, šaty tehdy byly bílé. Dnes však míří mým směrem v šatech béžových, jakoby Sluncem pozlacených. A kráčí skutečně ke mně, dívá se a usmívá se na mě. Cítím příliv nejblaženějšího štěstí.

Přistoupí ke mně a když vidí, že na ni chci promluvit, dá svůj nezvykle dlouhý prst před ústa, aby naznačila, že mám prozatím mlčet. Chvíli se na sebe mlčky díváme a je to ona, která mlčení prolomí: „Záříte dnes jako Slunce, příteli, protože jste Sluncem, ale vaše aktivita rozpálené hvězdy jednou dosáhne vrcholu a vaše zář způsobí, že bude bílé všechno okolo vás.“

„To proto dnes nejsou vaše šaty bílé, Meno?“ Dívám se na látku šatů a nemohu si pomoci, můj zrak stále klesá k jejímu dokonalému poprsí. Stydím se.

„Ano, je to proto, ale nejen proto,“ a sleduje s pochopením, jak můj zrak stále sklouzává níž.

„A proč byly bílé tehdy?“ Ptám se i sám sebe: Došlo u mě od té doby k nějaké změně?

„Tehdy na mě, jako na Lunu svítilo mnoho Sluncí. Byly i mnohem lepší podmínky.“ Pousmála se nad tou vzpomínkou. „Ale, milý příteli, já byla Lunou a jsem jí i nadále. A uvěříte mi, že se našlo Slunce, které ozářilo nejčistší bílou i mou odvrácenou stranu?“

Díval jsem se na ni a nevěděl, co říct. Moje žárlivost bohužel nebyla zapomenuta.

„Mohla jsem si vybírat a vězte, že i ten malý okamžik, kdy jsme se setkali, stačil k tomu, abych i vás zařadila do svého výběru. To by vám mělo lichotit.“

„Proto bychom nyní mohli být konečně spolu,“ zvolal jsem k ní dychtivě.

„Nemůžeme. Já vím, že i vy umíte svítit a hřát, tak aby mohly být objeveny poklady i na odvrácené straně. Ale je to pořád málo. Příteli, nezapomínejte na Lunu, je důležitá víc, než si myslíte.“

„Nebudu již na ni zapomínat, ale, Meno …“

Položí znovu prst na rty a když utichnu, říká: „Musí to tak být. Ale nebojte se, znovu se potkáme a i když budeme mít třeba oba úplně jinou podobu, znovu se poznáme. Víte podle čeho? Budeme se oba dívat stejným směrem, na moje prsa,“ a směje se. „Dnes se už nepodívám, už dlouho jsem se nepodívala.“

Vidím v její tváři smutek, stejný smutek, který lze číst z očí matek, co přežijí svého syna. Ale velmi brzy je překrytý vlídným vědoucím úsměvem: „Příteli, i já musím čekat. Třeba i na vás. A na mě taky někdo čeká.“

Upřeně se mi zadívá do očí a já opět v jejích očích vidím obsidián, který žhne, ale mnohem víc než poprvé. Nakonec se rozloučí pohybem a aniž čeká, zda bude mnou opětován, kráčí dál po přímce, po níž přišla. Dívám se za ní tak dlouho, dokud se před mými zraky její postava nerozplývá. Uvědomuji si, že se cítím větší a silnější, jsem jako v transu.

Nevím jak dlouho takto stojím, ale vzpamatovávám se. Jsem zde a musím odtud. Podívám se ještě jednou na náhrobek. Zlatý nápis Mena Meyrink je rozžhavený do bíla.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *