Zločin v Poroškovu

1.

Motto:
” Zas a zas, ach
lámu si vaz. “
/ J. S. Pokryškin – Klatba /

Julián měl těžké dětství – narodil se jako sirotek.

To sem ale nepatří …

Právě sestupoval prudkou kamenitou pěšinou přímo k moři. Bydlel tu. Byl to studený Balt, který se mu stal osudem a jehož vlny den co den omývaly dno jeho rybářského člunu. Mohlo by se zdát šedivým, stále stejný obzor, stále to samé štěrkovité pobřeží s chomáčky neduživé trávy; byla to ostrá tráva beze stopy po chuti, každý den četl Julián v očích své kozy to samé – prázdnotu, moře šumělo jednotvárně v jednom tvaru.

Julián však tento kraj miloval.

Naučil se číst v mracích, v slunci, ve hvězdách. S každou vlnou se tvářnost krajiny měnila, každý poryv větru pohnul oblohou, každou chvíli bylo potřeba kontrolovat plachty. Cyklus přílivů a odlivů tikal lépe, než nejpřesnější hodiny. Byl rybář a tato krajina byla jeho životem.

Přemýšlel, vzpomínal na matku. Nikdy ji neviděl, jeho vzpomínky byly vzpomínkami na představy. Snad byla krásná, vzpomínal na dlouhé vlasy, těžká ňadra a široké boky – je možné, aby věděl, jak vypadala? Znal ji jen z vyprávění, z jednoduchých slov hrubých rybářů. Kdoví, který z nich…. Co jen ten dopis znamená?, mimoděk kroutil hlavou, když s roztaženýma rukama balancoval na hraně velkého balvanu, který bylo nutno sešplhat.

Ze zadumání ho vytrhl chechot racků. “No nic,” řekl si a začal opatrně ručkovat. Byl už skoro doma.

Domek stál kousek u moře. Samé dřevo a občas to, co moře vyplavilo. Chudá, pustá zahrádka s rozvěšenými rybářskými sítěmi. Bílá koza. Řídký, děravý plot. Už se stmívalo, když Julián otevřel dveře a vstoupil. Jeho zrak přelétl po pokoji a zastavil se na obálce, jejíž bělost zářila do padajícího šera. Měla podlouhlý úřednický tvar a Juliána lekala. Byla cizí a neznámá.

Usedl, ukoptěnými prsty zašpinil okraje a opatrně vytáhl arch papíru. Nečetl text poprvé, jeho těžká mysl a zvlášť dlouhými pomlkami oddělované slabikování jej však velmi zatemňovali. Znovu a znovu se s ním pral a nakonec pochopil toto – zítra se má dostavit do Poroškova, Smyslovova ulice č. 15, úředník Sláva Slavič Bězukladnyj – za účelem projednání dopravního přestupku, kterého se dopustil 18.5. tohoto roku, atd., atd., aby s sebou přinesl doklady totožnosti a pokud možno, dostavil se přesně v 16 hodin.

“Tak zítra se vydám do Poroškova,” pomyslel si Julián a uvědomil si, že bude muset vyjít hodně brzo, aby to stihnul. Pro spravedlnost a ozřejmění situace je ještě třeba dodat, že Julián v Poroškovu nikdy nebyl a přestupku se proto nikdy dopustit nemohl.

2.

Motto:
“ V pozadí šumí Balt.
Lehnu si na asfalt.”
/ Xaverius Denatur – Veselice /

Ve svém rybářském životě vzal Julián na vědomí řadu ponaučení, kterými se řídil. Nyní ho nechali na holičkách. Netušil, co má s sebou všechno vzít, jestli i kozu, která se mu drala k rozestlané posteli. Včas si uvědomil, že by s ní musel vyjít už teď a to ho upevnilo v tom, že ji s sebou nevezme.

Na slaný Balt začal padat soumrak. Ryby, které přežily i dnešní krvelačný útok šílených negramotných rybářů, pomalu opouštěly své úkryty na písčitých plážích. Měsíc si leštil tvář o tmu.

Na dveře Juliána, který stále skládal svůj skrovný majetek na podlahu a vybíral to nejdůležitější, kdosi zaklepal. Byl to nejbohatší muž z celé vísky, který si za peníze ušetřené po léta stahování rybích šupin zakoupil neon na svou rybinou čpící chatrč.

“Juliáne! Hej!” volal tento bodrý chlap, jménem Kyriljev.

Koza vyděšeně zamečela a přikryla si hlavu peřinou. Ne každý ji mohl vidět tak obnaženou, jako Julián.

“Potřebuji siláka, švarného jonáka, jaký i tři medvědy přepere, srovná skálu se zemí a ryb naloví celou bárku! Hej, Juliáne!!” podnapile řval Kyriljev. Moře šplouchalo. Koza se třásla.

Julián, s hlavou ztěžklou od neustálého zvedání dvaadvacetikilového valounu, který jednoho dne vrhla vlna na domek a on ho vzal za vlastní, vstal a otevřel. Kyriljev byl v padající tmě škaredý ještě víc než za bílého dne. Hned začal tlachat:

“Juliáne, Juliáne, ty jsi má spása, tebe mi sám Bůh postavil do cesty!! Přišel mi od bratra neon, obrovská, tunová reklama. Ještě dnes ji musím mít na svém domku!! Juliáne, jsi opravdu silák, já vím, že to pro tebe bude hračka, že to dokážeš sám…”

“A co Glavov?” zeptal se Julián. Glavov byl nejsilnější, ale zároveň nejpitomější rybář v celé oblasti. Celý okruh si ho vážil pro jeho sílu.

“Jsi lepší než on!!” řval Kyriljev. Glavova nesehnal, a tak po chvilce spekulování se svou připitomělou ženou odsouhlasili Juliána.

Julián se moc nerozmýšlel a šel. Vidina možné odměny mu zaslepila zrak, ač na něj koza z postele varovně mečela.

Po chvilce bloudění – neboť již byla tma – došli oba dva do Baltického moře asi sedm metrů od břehu. Kyriljev chtěl pokračovat, řka, že ta jeho zatracená žena jistě někam jeho krásný domek s neonem schovala, aby se s ním mohla těšit, ale Julián, přeci jen o něco rozvážnější, nabral směr zpět. Po menší příhodě s nahluchlým Gregorijem, který lovil kraby v místech, kde nikdy nebyly, se dostali až k chajdě, v níž přebýval Kyriljev.

Kolem dokola se tísnila celá osada rybářů, kteří zuřivě bafali ze svých dýmek z mořské pěny. O stěnu, kterou zdobily místo psího vína chaluhy, byl opřen kolosální neonový nápis KYRILJEV. Nechybělo mnoho a byl by větší než celý domek. Kyriljevova žena Marusja, tupá a nehezká, neon láskyplně otírala hadrem.

“Ustupte!! Ustupte!! Vedu siláka!!” ječel Kiriljev a strkal do lidí. Julián byl zmaten a málem i utekl, kdyby ho nechytil Kiriljev za rukáv. Postavil ho před kolos a hlavou mu ukázal, jako aby začal. Na Juliánovu otázku, kam ho má dát, ukazoval na dvě skoby, značně ztrouchnivělé a rezavé dík slanému vzduchu.

Julián popadl obří písmeno K a snažil se s ním pohnout. Ať se snažil, jak chtěl, nic se nedělo. Pět obětavých žen rybářů mu přiběhlo otřít pot. Julián se nadechl a znovu zabral.

Nic.

Znova.

Žádná reakce.

Rybáři začali mručet starodávnou rybářskou píseň o velké rybě, kterou dostane jen ten, kdo je opravdový bohatýr. Kyriljev poskakoval kolem a plácal Juliána po zádech.

“Dokážeš to, synku, Juliáne, chlapče, ty to dokážeš!! Budu na tebe pyšný, co já, celá ves na tebe bude pyšná, i ryby, co chytíme si na pekáči budou povídat zkazky o siláku Juliánovi a budou litovat, žes´ je nechytil ty!! Juliáne, tak ještě!! No, hop!!” volal rozpustile Kiriljev a tančil kozáčka.

Julián náhle věděl, že to nedokáže. Dopis, který dostal, se mu objevil před očima a zbavil jej všechny síly. Byl náhle jako malé dítě uprostřed divočiny – slabý a bojácný.

Jakýsi rybář, stoletý kmet, mu podal hrnek čaje. Julián s poděkováním přijal a douškem vyprázdnil šálek. A tu, jakoby nová síla. Není známo, zdali v onom čaji byl nějaký prostředek, ale Julián náhle překonal krizi a zabral.

Několika tunové monstrum ze železa se odlepilo od mokrého písku. Píseň rybářů vrcholila a Kyriljev upadl do extáze. Julián plný síly pověsil neon na oba hřeby.

Chatrč se zatřásla a o půl metru klesla.

Jásot neznal mezí a Julián omdlel.

Kdosi ho odtáhnul až k jeho chatě, kde ho přivítal jak Balt, tak jeho koza, která se postarala jako kohout i o ranní probuzení.

A tak se Julián nedozvěděl, neboť unaven ráno vyšel na cestu, že po spuštění obřího neonu téměř oslepli všichni rybáři, kteří ještě dlouho do noci hledali daleko ve vnitrozemí své domky a rybářské sítě. Kyriljev, šokovaný světlem nejvíc, nechal reklamu několikrát zhasnout a rozsvítit, až úplně zblblý ze svého gigantického jména usnul s napuchlýma očima před svým domem, kam se nemohl dostat, neboť klesnutím domku zanikly přirozeně dveře.

3.

Motto:
“ Vysoko mraky, daleká cesta,
předlouhá, předlouhá, ruská je versta.”
/ M. S. Podparožkin – O hladu /

Ráno bylo pro Juliána těžké, hlavně ruce a záda jej nesmírně bolely. Opatrně se dobelhal ke stolu, kde spatřil dopis a uvědomil si, že musí vyjít co nejdřív. Vykoukl z okna, venku to ale nevypadalo vůbec pěkně; nad Baltem se stahovaly mraky a vlny dosahovaly velikosti Juliánova domku. Zvedl se vítr a někde vprostřed moře dopadly na hladinu první kapky. Juliánovi se vůbec nechtělo, kdyby nemusel, ani nos by ze dveří nevystrčil, v klidu by se vrátil do postele a přemýšlel. A kdyby přišel Glavov nebo Kyriljev nebo i Někrasov, dali by po skleničce a mohli čekat, až se počasí přežene.

Podíval se na kozu – stála v koutku a tiše přežvykovala. Když zjistila, že se na ni dívá, prázdnota jejích očí prchla před výčitkou. Pohrdlivě mekla.

Nebylo jiného zbytí, Julián shrnul svůj skrovný majetek do uzlíku, zauzloval jej a namazal si chleba s máslem. Často nejedl dlouhé dny nic jiného. Někdy si dal i rybu. Jinak ale celý svůj úlovek odváděl Kyriljevovi, který mu za to vyplácel mzdu.

Už chtěl jít, když v tom někdo zaklepal.

“Dál,” zvolal Julián, “jsi – li dobrý, vejdi!”

Vešel Kyriljev.

“Juliáne, Juliánečku, vezmi mě k sobě, nemůžu do chalupy,” bědoval, “neon mi ji zabořil do země a já nemůžu dovnitř. Oknem neprolezu, sama Marusja prolezla jen tak. Bude to jen na chvíli,” drmolil a rukávem si utíral slzy, které se mu řinuly z očí. “Jen co mi ji spraví – do večera, do zítřka, jak jen budeš chtít. Marusja ti tu zatím může poklidit.”

“Dobrá, dobrá,” přikývl Julián chtěje mít klid.

“Juliánečku, ty jsi zlatý. U žádného z těch buranů bych nemohl přece bydlet. Pojď, napijem se na tvoje zdraví.”

A tak vyšel Julián mnohem později, než původně zamýšlel, za to ale s čistou hlavou a lehkým srdcem. Šel bos. Na balvanu za vesnicí se naposledy ohlédl a spatřil houf rybářů snažících se neon z chalupy sejmout a tak ji nadlehčit.

S pískáním vykročil.

Prudký vítr od moře mu podpíral záda a Julián si to rázoval, až se mu krajnice slévala v jednu tmavězelenou čáru. Mraky se hnaly v jeho stopách.

V poledne usedl na kraj, do trávy jemné jako srst jeho věrné kozí družky, namazal si chleba s máslem a zapil to čerstvým kozím mlékem. V uzlíku mu už nic nezbylo, když tu se proti němu začal z příkopu hrabat Gríša Sapijentij Syslov, kterého opuchlé oči zavedly v noci tak daleko od domova, že padl vyčerpáním. Pěstmi si mnul oči, které pak vytřeštil na Juliána.

“No Juliáne, siláku, kde se tu bereš?” Odulým obličejem, bledostí soutěžícím s měsícem, kroutil ze strany na stranu, jak se snažil srovnat si obratle. Páchl. “Nevíš, kde to jsem? Myslel jsem, že jdu domů, měl jsem ale takové mžitky před očima, že jsem ho nejspíš minul.” Julián moudře přikyvoval. Syslov si sedl vedle něj na kámen a nenápadně nakukoval do Juliánova uzlíčku.

Mraky je začaly zvolna dohánět. Byla to hutná olověná stěna. Ve vesnici už určitě pršelo. Julián si je zkušeně přeměřil: “Bude pršet,” řekl a ucedil slinu do prachu na silnici. Naučil ho to Bosý, když mu předtím ve rvačce na rybářské zábavě vyrazil zub. Syslov se zimomřivě schoulil, spal tu přece jen už mnoho hodin. Začínalo se mu to pomalu zajídat. “Bude,” přitakal a drbal se ve vlasech, které mu vítr ohýbal v různé obrazce.

“Kam jdeš?” ptal se Juliána.

“Do města. Na úřad,” odpověděl ten. “Pojď se mnou, jestli chceš.”

A tak došli dva, Syslov a Julián, rybář a bohatýr, k branám Poroškova.

4.

Motto:
“Vzbudili ho v noci o půl desáté
– Tohleto je auto, tak se seznamte.”
/ Denisa Olga Popiskovová – Ljoša na cestách! /

Řidič z povolání, nositel řádu práce a čestná stráž u hrobu neznámého vojína ve válečných letech Jevgenij Vladimirovič Zapirohin vstal brzy, aby stihnul nahnat do svého autobusu co nejvíc neplatičů. Měl totiž kšeftík s revizorem Malakovem. Spočíval v tom, že Zapirohin schválně nevnímal, jestli všichni mají správné bilety a pak, když měl autobus plný, nabral na smluveném místě Malakova. Za léta spolupráce to byl dokonale sehraný tým dvou vlastenců, kteří dokázali množství peněz propít v hostinci “Báťuška Car”.

I dnes se k tomu schylovalo. Zapirohin, maskovaný vousem, aby jej nikdo neidentifikoval, zastavil na zastávce u Peťuchinova divadla a lhostejně si nikoho nevšímal. Asi dvě stě lidí všech národností a povolání se mu vecpalo do autobusu. Několik vojáků rázně pochodovalo uprostřed vozu cvičíce se na blížící se přehlídku, což vyvolávalo bouři nadšení. Garmoška v číchsi rukou vytvářela neopakovatelné klima a samovar za sedačkou Jevgenije Vladimiroviče /což byl trochu prohřešek proti platným předpisům poroškovské autobusové dopravy ze dne 4. 9., neboť podle nich je nutno mít samovar na viditelném místě/ bublal do dupání kroků.

Blížilo se místo, kde měl čekat revizor Malakov.

Zapirohin se již viděl, jak večer bude popíjet kvas u “Báťušky Cara” v Tvarožkově ulici za peníze, které dnes získají. Přidal plyn a jen tak tak se vyhnul policistovi, který se neopatrně shýbal pod automobil, který pravě přejel kocoura.

Jaké to však bylo překvapení, když na místě, kde stál Malakov byli i dva vesničani, nepochybně rybáři.

Zapirohin s grimasou údivu přemítal, jsou – li to příbuzní Malakova, nebo jestli tam stojí náhodou. A pak přišel na to, jestli to nejsou pánové, kteří by měli prověřit jeho jízdu. To ho zděsilo. Beton z nedávno vybetonovaného parčíku na jeho blatnících byl ještě jasně vidět. Zapirohin tenkrát nestíhal v dopravní špici a tak musel použít variantu přes park. Kdo to ale mohl vědět, že tam betonovali?

Jevgenij Vladimirovič se zmítal v pochybách.

Přesto otevřel dveře a Malakov sám nastoupil. Julián a Syslov, kteří tam postávali a Zapirohin v nich tušil něco nebezpečného, se ve chvíli, kdy se autobus rozjížděl, rozhodli nastoupit.

Zapirohin zblednul a zeptal se Malakova, jestli je zná.

“Nikdy jsem je neviděl,” řekl Malakov.

Zapirohin otevřel dveře a Julián i Syslov nastoupili.

“Máte lístky?” zeptal se Jevgenij Vladimirovič obou rybářů. Syslov se vylekal a Julián nerozuměl. Malakov, který byl od přírody inteligentní, pravil, že pokud je nemají, bude je muset nechat předvolat, protože on, Malakov, je revizor poroškovských autobusů.

Neměl to říkat, protože v tu chvíli se všichni lidé vyhrnuli ven a děkovali Všem Okolnostem, že je zachránily před pokutou. V busu zůstal jen jeden důchodce a jakási dělnice, která zřejmě měla jako jediná lístek.

Zapirohin se zašklebil a řekl Malakovovi, že se mu to povedlo. Poté se obrátil na Juliána zhurta se ho opět zeptal na lístky. Julián se přiznal, že nemá, že nikdy autobusem nejel, a proto netušil, že je nutno mít lístek.

Malakov se náhle rozveselil.

“Vy jste poprvé v autobusu? No to je skvělé, že jste si vybral zrovna tenhle. Jevgenij Vladimirovič je ten nejlepší řidič, jakého jste mohl pro svou okružní jízdu sehnat,” volal Malakov.

Julián se červenal, protože netušil, že se to takto zvrátí. Gríša Syslov, povahy mírné, se rozdováděl také a spolu s Malakovem si zatančili a čaje popili.

“Jevgeniji!” křičel Malakov, “vezmi to po své nejdelší trase. Musíme ukázat všechno, všecičko, co skýtá Poroškovo!!”

Dělnice se ohradila, že potřebuje do práce.

“Co to vykládáš? Občanko!” výrazně vztyčil prst Malakov, jednou rukou se přidržuje tyče, neboť Zapirohin právě kličkoval v protisměru. “Tady přátelé rybáři přišli zdaleka na exkurzi a ty jim budeš bránit v jejich štěstí vidět Poroškovo? Ukaž mi svůj lístek!”

Dělnice vytáhla lístek a Malakov ho roztrhal. Pak významně řekl, že to bude drahá pokuta a svázal ji.

Julián se zatím zeptal důchodce, jak to, že ten autobus vůbec jezdí.

“To jede na principu Jevgenije Zapirohina. On je to, co jede. Podívej, jak kroutí rukama a háže s sebou na sedadle. Je to silák, chlapče, takový obrovský vůz dát do pohybu a udržovat ho v něm, to je umění!!” říkal děd Syslovovi a Juliánovi.

Zapirohin zatím dokázal svůj rekord dne a udělal třistapadesátý přestupek. Cesta příjemně ubíhala.

Na jedné z četných autobusových zastávek stála malá a podezřelá žena. Zapirohina se jí zželelo a zastavil jí. Julián si ještě stačil všimnout, jak žena rychle naskočila a vytáhla zpod rubašky samostříl. Dělnice vykřikla, totéž provedl děd a Malakov.

Zapirohin si hrůzou zakryl oči.

Syslov zkameněl.

Julián ztuhnul.

“Jsem ze svazu nepřátel autobusů v Poroškovu. Pokud mi nedáte rukojmí, střelím šíp do zadního okna!” řekla zvolna žena. Bylo vidět, že nelže. Profesionalita jí koukala z očí.

“Proboha ne!! Vyzívám vás ke klidu, občanko!!” rozplakal se Zapirohin a klekl si před ženu. “Mám autobus propůjčený od státu a rozbité zadní sklo by bylo výsměchem všem úřadům v Poroškovu. Mějte srdce nad nositelem řádu práce!!”

Malakov si klekl také a panáčkoval. Žena jen přikyvovala a pak rychlostí blesku popadla Syslova za ruku. Syslov zbledl a začal vřískat. Julián se mu chystal pomoci, ale důchodce ho horlí zastavil. Jeho oči jasně ukazovaly, že teď by to nemělo cenu.

“Juliáne!! Juliáne!! Pomož mi!!!” křičel Syslov, když jej žena v plné rychlosti autobusu vyhodila ven. Pak skočila za ním. Hůl důchodce byla pevná a Julián se marně zmítal. Autobus nechal rukojmí i teroristku daleko, předaleko za sebou. Zapirohin omdlel.

5.

Motto:
“Sám, samotný vprostřed věží,
stále nevím, oč tu běží.”
/ Dětmar Karandaškin – Moskvě napospas! /

Zapirohin omdlel. Křečovitě svíral volant a nikdo neměl nejmenší šanci ho od něj odtrhnout. Pokoušel se o to Malakov, který asi jediný zachoval duchapřítomnost. Julián v koutě lámal dědovu hůl přes koleno a svázanou dělnici nynější zběsilá jízda srazila do uličky, kde se válela v odstředivých protisměrech. Stařík se jí snažil pomoci, jeho slabé prsty však nebyly s to povolit uzel. Zuřivě se do něj zakousl.

Mezitím se autobus nezadržitelně hnal ulicí a nenechával kolemjdoucí na pochybách, že se řidič zbláznil; v zatáčkách se nebezpečně nakláněl /dělnice se staříkovi neustále vytrhávala z úst – umělé zuby v pravidelných intervalech cinkaly o podlahu – žena však nepřestávala důchodce povzbuzovat/, Malakovovi se ale vždycky podařilo nabrat správný směr. Silně se potil a někde dole v páteři se mu začal cukáním hlásit nerv šestého smyslu. Tohle mu asi neprojde.

Na to teď ale nebyl čas. Vystrčil Zapirohina ze sedadla a sám usedl za volant. Řídilo se mu těžko, poněvadž musel neustále překonávat váhu Zapirohina, který změnil v bul-doka, držel a visel napříč autobusem až ke schůdkům.

To bylo Malakovovi osudné. Zničehonic přišla prudká pravotočivá zatáčka, která vyžadovala jemnou řidičskou práci. Obratné uchopení řadicí páky prostřídané prudkým trhnutím a zakomponováním přišlapávání nožních pedálů ve staccatovém rytmu. Tomu Malakov nerozuměl, hlavně rytmus mu dělal problémy; a Zapiriohina jednou rukou také nepřetáhl. Autobus zvrtl kola a monstrum se  s vyjícím motorem vřítilo do zahrady jednoho nešťastného občana, kde přerazilo pět ovocných stromů nevalné úrovně, než se definitivně zastavilo o prkennou novostavbu WC.

Malakov byl vymrštěn ze sedadla už u třetího stromu. To je také to poslední, co si pamatuje. Strop jej totiž srazil zpět a krev, vzbouřená nečekaným pohybem ochromila mozek. Oči se podlily krví.

Zapirohin, téměř osvobozená dělnice a důchodce skončili na jedné hromadě.

S čistým svědomím vám mohu říci, že se nikomu nic nestalo.

Sledujme však Juliána.

Právě vylézá vysypaným zadním oknem, stále ještě trochu praštěný a zkoumavým pohledem přehlíží dílo zkázy. Stromy byly napříště již nepoužitelné, první kmeny náraz téměř rozmělnil v hromadu třísek. Autobus a WC navždy pozbyli původních tvarů.

To však není důležité…

Mnohem, mnohem důležitější, než se nám teď na první pohled může zdát, je Rima Dmyslijevič Papošnikov, majitel domu a zahrady, který se s vyvalenýma očima hnal k místu neštěstí.

Julián jej spatřil a nemeškal. Seskočil z okna a dal se v zběsilý úprk. Kličkoval mezi pahýly, přeskakoval větve a snažil se uniknout z dosahu řvoucího Papošnikova. Zakopl. Zvedl se. Zakopl. Zvedl se.

“Chyťte ho, chyťte ho, připravil mě o všechen majetek,” řval Papošnikov. “Lidi, lidičky, kde jste, co děláte! Pomožte mi přece!!” Křik Papošnikova Juliána dohnal a dokonce předehnal. Lidi se začínali zastavovat a se zájmem sledovali závody. Ti, co byli svědky nehody se k Rimovi Dmyslijeviči připojili.

V tom se před Juliánem otevřela dvířka autobusu. Nelenil a vskočil dovnitř.

Na město se snesly první kapky deště.

Julián, teď už klidný, pozoroval zmatek za okny. První auta milicí, ambulance, dokonce i požárníky. Oněmělou tvář Papošnikovu, staženou v zuřivou grimasu, hrozící ruce, pozvolna klesající v gestu marnosti a nachylující najednou svou nečekanou vahou Papošnikovova ramena k zemi…

Obraz mu zmizel v kapkách deště.

Julián se napřímil, pevněji sevřel madlo a řekl si, že je čas navštívit Smyslovovu ulici č. 15.

6.

Motto:
“Medvídě se usmívá
Pod schody se ukrývá.”
/ Denisa Olga Popiskovová – Zločin v ZOO /

Déšť dokáže nevídané věci, zvláště, když je člověk jako Julián bos. Stružky, které nesly kromě prachu i zbytky jídel a papíry, se mile otíraly o prsty chudáka Juliána.

Nebe bylo zamračené. Julián marně podle kaluží zkoušel poznat, kolikátý příliv či odliv nastal. Tím nevěděl ani kolik je hodin. Lidí se bál zeptat, protože všichni teď pospíchali a navíc vypadali jako Papošnikovovi donašeči.

Přes všechny trable, které ho po cestě potkaly, se dostal na zastávku U Lidového vodojemu, odkud to byl jen kousek k Smyslovově ulici. Budova vypadala jako nějaká obří tykev. Byla stavěná v akci z a podle toho vzhlížela k světu. Zatímco severní strana byla postavená k východu, jižní byla na sever. Tuto hříčku neměli v plánu řádní konstruktéři, ale mohl za ni jeden opilý stavbyvedoucí, který plán znehodnotil na několika místech. Vada, na první pohled zcela nevýrazná, byla znát v horních patrech budovy. Tam se patogenní zóny každou noc honily jako potkani pod povrchem chodeb, tam ani voda netekla, ale spíše se sypala a písek na uhašení ohně se dal přelévat. Žilo se tam jak v pohádce.

A právě v těch nejkrutějších místech bydlil všemocný úředník Sláva Slávič Bězukladnyj, který si nechal Juliána předvést.

Julián vešel a jeho první dojem byl, že je ve skleníku. Netušil to sice, ale myslel si to. Vrátný Hektor Zaruchanudze, Gruzínec jako řepa, si prohlédnul Juliána a vyjel na něj, co si přeje.

“Hledám…,” řekl rozpačitě Julián a vytáhl notně umolousaný arch papíru z kapsy, “hledám pana Bězukladného.”

Zaruchanudze se bodře rozesmál. Pak sáhl do šuplete a vyňal z něj červené klubko. Významně si prohlédl Juliána a podal mu ho.

“Tumáš! To je klubko, Bohatýre! Hoď ho na zem a kam se bude kutálet, tam běž,” řekl a podal mu klubko. Pak vešel do své místnosti, zamknul se a na okénko dal nápis ZAVŘENO. Sedl si na židli a sledoval Juliána.

Ten klubko vzal a udělal to, co mu stařík řekl. Nic se nestalo. Klubíčko se kutálelo dva metry a pak se zastavilo. Julián šel za ním, ale nenarazil ani na skrytou chodbu, ani na Bězukladného. Jen Zaruchanudze se smál ve svém kutlochu jako blázen. Julián se ho chtěl na něco zeptat, ale Gruzínec se svíjel v křečích a nebyl k zastavení.

Chudák Julián.

Vydal se tedy nejbližší chodbou, bíle vymalovanou, stále vpřed.Došel k výtahu, který nefungoval. Schodiště bylo dlouhé a Julián to zkusil po něm. V prvním patře narazil na sedláka, který v poklidu sypal slepicím zobajícím z linolea. Kde sídlí Bězukladnyj, nevěděl, ale zavolal na svou ženu, která šla od dojení. Ta poradila, že velcí páni žijí ve velkých patrech a odešla. Julián se po chvilce váhání vydal výš.

Dvacáté sedmé patro bylo poslední.

Spolek úředníků, kteří hráli na housle, mu podali dva listy papíru, aby napsal svoji žádost. Když jim řekl, že je pozvaný a nic nežádá, zahráli mu Malou noční hudbu a pustili ho.

Vylezl po žebříku až k nejvyšším dveřím, ve kterých měl být ten nejvyšší úředník. Všemocný Sláva Slávič Bězukladnyj. V křesle seděl opět vrátný Hektor Zaruchanudze a ten prozradil Juliánovi, že se po patnácté hodině všechno obrátí, aby úředníci aspoň něco dělali. Přestal pak brát Juliána na vědomí a začal telefonovat komusi, na kterého mluvil gruzínsky.

Zoufalý Julián, který svým selským rozumem pomalu přestával mít kontrolu nad svoji silou, převrhl Zaruchanudzeho i s křeslem.

“Pomoc!! Bohatýr!!” volal zděšeně úředník a hýkal, aby přivolal šimla. S telefonního sluchátka se nesla jakási milá gruzínská častuška.

“Zavolejte Bězukladného!” řekl tvrdě Julián.

Zaruchanudze pochopil a zavolal ho. Do tří minut byl v místnosti sám Sláva Slávič. Rovnal si kravatu a stíral rtěnku z pleše. Nosovým hlasem se tázal, co se děje.

Julián mu ukázal papír a Bězukladnyj dostal rysy démona, který může naprosto vše.

“Pojďte za mnou!” řekl Juliánovi a došel až k soukromému výtahu. Oba nastoupili a za několik vteřin již vstupoval Julián se značnými obavami do kanceláře Slávy Sláviče Bězukladného.

7.

Motto:
“Máš-li hodně hrachu,
rozděl jej na dvě půlky.”
/ Stará lidová moudrost /

Kancelář byla veliká místnost s nelidskými rozměry. Jen na výšku měřila aspoň tři metry. Černá kožená křesla svou sloní vahou tísnila mahagonový psací stůl. V řadě dveří stálo asi pět židlí, úplně rozmlácených, zřejmě pozůstatky výslechů. Stěny byly polstrované – ani nejhroznější řev nepronikl za zdi kanceláře Slávy Sláviče.Sbíhaly se zde nitky všech odposlouchávacích zařízení v budově, tajnému magnetofonu se nepřestávaly točit kotouče. Vypráví se, že někteří zvlášť zatvrzelí pamětníci slýchávali vrnění motorku i celou noc.

U stolku v rohu místnosti, který společně se sedací soupravou, také v černé barvě, vytvořil laškovně nezávazný společenský koutek, seděly dvě ženy. Varja Stěpanovna Ložniská a Xantipa Korotkovna Sibirská.

Julián si jich hned všiml.

Jinak byly ale úplně nenápadné. Xantipa, která na sebe dbala snad o trochu víc, měla červenou rtěnkou zvýrazněné rty. Juliánovi se líbila. Co když jeho matka vypadala zrovna takhle! Ó, jak byla krásná.

Teď na to ale nebyl čas. Bězukladnyj usedl za psací stůl a mlčky pozoroval Juliána skrz tlustá skla těžkých brýlí. Strohými pohyby si zapálil cigaretu.

Pohlédl do papírů. “Vy nemáte příjmení? Ani jméno po otci? Byl to asi pěkný ptáček?!” Bězukladnyj se vesele usmíval a na dotvrzení svých myšlenkových pochodů, odehrávajících se někde za skořepinou lysosti, bubnoval prsty o stůl.

Julián byl zmaten. O žádném ptáčkovi nikdy neslyšel a žádného za otce ani nechtěl. Lidem zatím vždycky stačil jen Julián; pověděl to Bězukladnému. Ten jen přikývnul a zničeho nic vyzval Juliána, aby se posadil.

“Víte, že jste tu měl být ve čtyři, pane Juliáne?! Ne? Vy to nevíte? Ale číst umíte, že!? I řídit auto! Víte, že je pět hodin?! Hodinu tu na vás já a svědkyně čekáme!” rozkřičel se postupně Bězukladnyj a zrudl námahou. Vyskočil a začal přecházet podél své strany stolu. “Ještě, že byly tak hodné a uvolily se.” Laskavě na ně pohlédl. “Protože jinak” a tu si opět přísně změřil Juliána, “bychom vás museli odročit. A to si pište, příště bychom byli mnohem přísnější.”

Julián nebyl zvyklý, aby na něj lidé křičeli, byl rybář, na moři poslouchal jen hlas přírody. Přemýšlel, jestli nemá Bězukladného zmlátit a vzít nohy na ramena. Nikdo by mu v tom nemohl zabránit. Zaruchanudzeho se nebál.

Ovládl se však, jen se pevněji opřel o opěradlo.

“Přejděme k věci,” pravil Bězukladnyj, “ máme tu na vás oznámení, že jste 18. 5. tohoto roku  překročil na poroškovské Třídě hrdinů povolenou rychlost o deset kilometrů a na vyzvání příslušníků jste odmítl zastavit. Naopak, přidal jste plyn a z místa přestupku jste ujel. “A to,”  Bezukladnyj zvedl varovně prst a zašilhal na Juliána sleduje účinek svých slov, “a to už není přestupek, ale trestný čin!”

Tady se Bězukladnyj odmlčel a čekal na účinek svých slov.

Julián byl ale úplně klidný. 18. 5. – nevěděl sice, co to je –  to však jeho nevinnost jen potvrzuje – určitě lovil ryby. Snažil se to všechno Bězukladnému poctivě odvykládat. Začal matkou a svým dětstvím, když se ale chystal na pubertu, Bězukladnyj ho přerušil: “Ale pane Juliáne, co mi to tady vykládáte. Vždyť my známe barvu vašeho vozu, známe číslo, my máme i váš popis… Vždyť my jsme vás úplně celého identifikovali. Tohle přeci nemá cenu,” unaveným hlasem pronášel Bězukladnyj.

Kukačky za jeho hlavou odkukaly sedm hodin. Bězukladnyj přidal na důrazu. “My máme svědky, my vás máme úplně celého v hrsti, uvědomte si to laskavě. Zapíráním nic nespravíte. Právě naopak. Dáváte nám tím do rukou obrovskou zbraň.”

Julián z toho byl už docela zmatený. Nerozuměl kličkám abstraktních pojmů, on jen věděl, že když vidí rybu, má ji chytit a už nepustit. Ještě jednou začal Bězukladnému líčit své dětství a to, že v Poroškovu nikdy nebyl.

Bězukladnyj jen trpně zavrtěl hlavou a vyzval Xantipu Korotkovnu, aby promluvila.

Xantipa povstala, přihladila si koketně sukni a houpavě přešla za řečnický pultík, kde vytáhla kapesní zrcadélko a zběžně si přepudrovala obličej. Zbledla.

Odkašlala si a spustila: “Dosvědčuji, že jsem 18. 5. tohoto roku viděla zde sedícího pána Juliána na Třídě  Hrdinů překračovat povolenou rychlost, a že jsem ho také viděla následně z místa přestupku ujíždět. Jsem ochotna popsat jeho vůz, značku, řidiče… Pamatuji si barvu očí, výšku, barvu vlasů, všechna neobvyklá znamení i oblečení,” vzhlédla k Bězukladnému.

“Děkuji,” pravil tento.

Julián byl zdrcen. Znejistěl a začal pochybovat sám o sobě. Je možné, aby v Poroškovu byl? Po zádech mu začal stékat studený pot. Najednou byl slabý jako moucha. Nerozuměl Bězukladnému, nerozuměl Xantipě Korotkovně, nerozuměl ani sám sobě. To mu vzalo všechnu sílu.

Bězukladnyj Juliána pozoroval a hned si všiml, jak na něj svědectví působilo. Chtěl ho dorazit. Obrátil se na Varju Stěpanovnu Ložninskou a pokynem ji vyzval, aby si vzala slovo. Varja přešla k pultu, opřela se o něj a pořádně si je všechny prohlédla. Spustila:”Dosvědčuji, že jsem 18. 5. viděla auto pana Juliána překračovat povolenou rychlost na třídě hrdinů a viděla jsem ho i z místa ujíždět. Seděl v něm však Josip Fjodorovič Uševcov, můj soused.”

Bězukladnyj zbledl a zhluboka se nadýchl. “No dobrá,” ucedil, “jak myslíte.”

Zmáčkl zvonek a u dveří se objevil uniformovaný strážník. Ukázal na Juliána: “Odveďte ho do místnosti pro předběžně zadržené. Až to uděláte, sežeňte Josipa Fjodoroviče Uševcova a doveďte ho tam taky. I kdyby už třeba spal.”

“A vy,” obrátil se na svědkyně, “vy se sem dostavíte zítra v deset hodin! Přesně v deset, rozumíte?!”

Poslední, co Julián viděl, když ho odváděli z místnosti, byly bledé svědkyně a chvějící se Xantipa Korotkovna Sibirská.

8.

Motto:
“Má milá to věděla,
Že je celá veselá.”
/ Lidová z útisku /

Místnost pro předběžně zadržené, se nenacházela přímo v budově úřadu, ale na dvorku vedla. Strážník celou cestu mlčel, měl spálený jazyk od kávy, kterou si před chvílí vařil. Julián netušil, kam ho vede.

Déšť ustal a večerní nebe se projasnilo, kdesi v dálce zářila jako polární záře světla neonu rybáře Kyriljeva. Nostalgie zaplnila celé tělo Juliána.

Samotná cela byla velice fikaně vymyšlená. Byla celá skleněná. Za mírný poplatek bylo možno podívat se v neděli a v svátek na zadržené, což vítaly hlavně ženy alkoholiků, které mávaly na své uvězněné manžely.

Strážník předal Juliána klíčníkovi jménem Genadij. Byl to jeden z lidštějších dozorců.

“Chlapče, chlapče…,” říkal pohrávaje si se svazkem klíčů, které považoval za odznak své funkce, ačkoliv mu nebyly k ničemu, protože jediné dveře, které měl hlídat, byly na zip. “ Do pěkné kaše jsi  se dostal. To ti doma neříkali o strašlivém vězení v Poroškovu? Tohle je jenom poloviční hrůza, ale tam? Představ si, že ti dají i třikrát denně najíst.”

Julián pomalu cítil, že se rozpláče. Uvědomil si, že je to vlastně první noc, kterou nebude doma. Rybáři říkali, že nespat doma, to je jako dopouštět se cizoložství. Děsilo ho slovo, kterému nerozuměl. Cizoložství…

Jen se za ním zavřel zip dveří, jal se prohledávat svou celu. Sklo, sklo, sklo, občas zamřížované okno. Beznadějné, depresivní.

Za chvilku se ale zip otevřel a vešel důstojně Josip Fjodor Uševcov, oblečen do slušivého županu. Pozdravil a zeptal se na zdraví a na počasí. Podle chování bylo vidět, že je to jistě delikvent. Julián se k němu vrhnul a poprosil, jestli by mu alespoň nemohl  párkrát zamečet jako koza, jinak že neusne.

“To ne, příteli, ale mohu vám vyprávět pohádku…,” nabídl se Uševcov sedaje si na kavalec. Za pootevřeným zipem naslouchal klíčník Genadij.

“Žil byl jeden stařeček a stařenka…,” začal Josip Fjodorovič. Uměl krásně vyprávět, měl příjemný, plný ruský přízvuk a se slovy se mazlil, než je vypustil přes branku zubů. Julián se cítil spokojeně.

Nechme ho na chvíli odpočinout.

Mezitím se další rybář v Poroškovu, Gríša Sapijentij Syslov, dohadoval s teroristkou Anatoljí.

“Vždyť vám to říkám pořád, že mám doma jen rybářský člun,” bil hlavou do stolu Gríša.  “A vy mi, ženská, pořád nechcete uvěřit!”

“To je nemožné! Ty mi určitě lžeš! Nikdo nemá jen rybářský člun a sítě!” tvrdila Anatolja, která nervózně psala dopis na úřad, aby jí dali za Gríšu výkupné. Byla to mladá, pohledná dívka, která se dokázala pomocí šminek a pudrů změnit na úplně jinou osobu. Nyní měla svou vlastní tvář. Civěla do zdi a přemýšlela, kolik si má říct za Gríšu. Nic ji nenapadlo a tak se podívala na něj. Opuchlé oči, ale jinak rybář k pohledání. Postava pevná, nepromokavá. Anatolja si uvědomila, že se jí Gríša celkem zamlouvá.

Gríšovi se také líbila, ale teď myslel na zcela jiné věci. Potřeboval na záchod a také ho trápil osud Juliána. Co když ho tím autobusem zavezli až na konec světa? Rybáři vyprávěli, že konec světa je obrovské moře bez ryb. Nic horšího si Gríša nedokázal představit.

Anatolja náhle cítila šílený žár vůči osobě Gríši Syslova.

Olízla si rty a zahodila násadku i s perem směrem za sebe. Musím ho mít, vřelo jí v hlavě a rozdychtěná se postavila.

Gríša se zatím soustředil na svou potřebu jít na záchod. Vstal v témže okamžiku, jako Anatolja. Ta prudkým pohybem sáhla do kapsy a vytáhla cestovní šachy.

Chtíč ji zdolal a tak si dovolila to nejdrsnější, co mohla. Nikdy předtím ji vášeň tak neudolala. Přerostla ji a vybuchla. S obrovským chtíčem rozevřela šachy a nabídla Gríšovi, aby si vybral barvu figurek. Nikdy předtím ji muž nedokázal tak rozdychtit do hry.

Gríša pln strachu před její vitálností usedl naproti a vybral si černé…

“…A Ivan si vzal za ženu překrásnou Vasilisu a svatba byla obrovská, přeobrovská, i já na ní byl a pivo, víno pil…,” končil v hlubině noci Josip Fjodorovič. Julián spokojeně podřimoval. Byl šťastný. Kolem skleněné místnosti se drželi za ruce klíčník Genadij, vrátný Hektor Zaruchanudze, strážník, Sláva Slávič Bězukladnyj, Varja Stěpanovna Ložninská a Xantipa Korotkovna Sibirská. Byli dokonale uspokojeni a v očích se jim leskly slzy.

Zaruchanudze porušil ticho a otevřel zip ve dveřích.

“Josipe Fjodoroviči,” zašeptal, aby nevzbudil Juliána. “Ještě jednu…”

9.

Motto:
“Času není nikdy dost,
Pij hodně, pij pro radost.”
/ Bakchus Krymský – Dvacet verst od ráje /

Druhý den ráno zadupaly přede dveřmi kanceláře Slávy Bězukladného kročeje více lidí. Ozvalo se zabušení. Sláva Slávič, spící hlubokým spánkem  po probdělé noci u cely Juliána a Josipa Fjodoroviče, se s trhnutím probudil.

“Ještě ne,” zvolal a zuřivě zatápal po brýlích. Zároveň se snažil obléci si kalhoty, košili, kravatu, boty a navyklým pohybem přihladit vlasy za uši. “Ještě ne,” zvolal znovu a provedl svých obvyklých pět dřepů a osm kliků.

“Už!”

Vstoupil chumel zmítajících se lidí. Čtyři strážníci právě předváděli Malakova se Zapirohinem, vždy dva a dva se snažili zkrotit jednu vzpěčující se osobu. Zároveň s nimi vstoupil do místnosti ryk zadržených strážníků, nadávky, rány dopadajících obušku a spousta, spousta čerstvého vzduch. Pro stále ještě náměsíčného Slávu Sláviče to bylo trochu moc. Vstal a nedbaje na svůj neupravený vzhled udeřil pěstí do stolu. “Klid! Ticho! Slyšíte?! Ticho!!” řval bouchaje pěstí do stolu.

Přirozená autorita zapůsobila. Malakov se Zapirohinem, notně otrhaní, klesli odevzdaně strážníkům do náručí.

Po místnosti se tiše rozeběhla vůně šesti nemytých těl.

“Co se děje? Co mi to tu vyvádíte?” ptal se překvapený Bězukladnyj.

Jeden ze strážníků začal vykládat: “Našli jsme je na pozemku občana Papošnikova. Vletěli tam s autobusem a všechno to tam úplně rozmlátili. Nic nezůstalo na svém místě. Pět ovocných stromů povalili! Toaletu i s koupelnou! Však on vám to řekne sám.” dořekl strážník a ohlédl se po Papošnikovovi.

Ten ale v místnosti nebyl. Když před chvílí spatřil, jak se otevírají dveře do kanceláře tak mocného úředníka, dostal strach, schoulil se na schodech a začal si pořádně přihýbat z láhve, kterou nosil neustále pohotově s sebou. Byl asi v polovině, když zaslechl, jak ho volají. Okamžitě se mu udělalo špatně, vstal, ale a opatrně vešel do kanceláře.

Bězukladnyj se na něho obrátil a zopakoval, co říkal strážník. Papošnikov vycítil příležitost. Začal ochotně spolupracovat přikyvuje na každé slovo Bězukladnébo.

Rozčílil se. Vjel si rukama do vlasů a v této poloze setrval až do konce úředníkových slov.

“To ale není všechno,” zabědoval, “teprve dnes ráno jsem si všiml, že i saunu mi zbořili. A šestý strom, jediný, který tu hrůzu vydržel, se zlomil. Nemám nic, nemám už vůbec nic!” Papošnikov klesl na zem, kde se usedavě rozplakal. Po chvíli vstal a zopakoval polohu ruce ve vlasech.

Bězukladnyj mu nabídl křeslo a Papošnikov, přece jen již trochu uklidněn, nabídku vesele přijal. “A chtěl bych ještě říci, že jeden vandrák mi včera utek,” dodal.

Zapirohin a Malakov stiskli rty. To si s Papošnikovem ještě vyřídí. Do vandráků jim nikdo nadávat nebude.

Malakov se vzpřímil žádaje svého advokáta. Bězukladnyj ho odbyl s tím, že svědků je tu dost a tak se nemají čeho bát, “ a sepíšeme protokol.” Pokynul jednomu ze strážníků a ten usedl k psacímu stroji. Rozběhl se kolotoč tradičních otázek – jméno, adresa, příslušnost k politickým stranám, příbuzní v zahraničí, atd., atd.

Papošnikov si uvědomil, že jeho výpověď se bude zapisovat taky. Začal kalkulovat. Strom podetne a saunu zboří. To ho uklidnilo, byl dokonce tak drzý, že si zkusil nenápadně loknout. Nikdo si ho nevšiml.

Došlo na samotný popis nehody. Zapirohin se pomalu sesul k zemi. “Polejte ho,” přikázal Bězukladnyj a poručil strážníkům, ať přinesou nějaké židle. Málem utopeného Zapirohina, mokrého od hlavy k patě, museli k židli donést. Schoulil se do sebe a neřekl už ani slovo. Všichni se shodují, že zřejmě tehdy počaly jeho problémy s koktáním.

Slovo si vzal zkušený Malakov:”Chtěl bych říct, že je to všechno nešťastná událost, na které my se Zapirohinem neneseme ovšem nejmenší vinu. Všechno má na svědomí nějaký pitomý rybář. Když jsem vykonával včera svoji službu, poctivě, jako každý den, a chtěl jej pokutovat, protože neměl lístek, drze mi začal vykládat, že není odsud, že autobusem nikdy nejel, a že neví, co po něm vlastně chci. Zde se Malakov odmlčel a počkal na strážníka, námahou celého uříceného, který si nechal celý text ještě několikrát zopakovat.

Bězuklaednyj se zájme poslouchal a nerušil přirozený běh vyprávění. Opilý Papošnikov se rozpustile houpal na židli.

Malakov navázal: “Když jsem jej chtěl tedy pokutovat a on se tak drze vymlouval, vyzval jsem jej, ať předloží legitimaci. On se ale zničeho nic rozehřál, mrštil se mnou do kouta,” zde Malakov své vyprávění doložil spoustou modřin a škrábanců, “přiskočil k Zapirohinovi a snažil se mu řízení vyrvat z rukou. Zapirohin přirozeně  neodporoval a poddal se mocné síle toho burana. Je jasné, že autobus se proto musel nabourat. Ten člověk možná zabije vola a přelomí ráhno, na autobus, tu jemnou věc, vyžadující tolik inteligence, na tu rozhodně nemá,” skončil Malakov a vítězoslavně se opřel o rozmlácené opěradlo.

V místnosti nastalo ticho, které rušilo jen dlouhými mezerami vyplněné datlování ubohého strážníka.

Bězukladnyj pohlédl na hodinky.

Blížila se desátá.

10.

Motto:
“Čas jako šílený pryč od nás zdrhá,
Na sáně zlý vlk s rozkoší se vrhá.”
/ Vsevolod Kareludzanuvili – Tajžské dětství /

Klíčník Genadij rozepnul potichu zip na dveřích cely pro předběžně zadržené a pomalu, aby nevzbudil spící, chytal štěnice, které se zase vyrojily. Julián byl ale zvyklý vstávat brzo a tak jen dělal, že spí. Když Genadij mlátil nejtěžším klíčem štěnici velkou jako potkan, vstal a rozhodl se utéct. Pomalu capkal až ke dveřím a ty pak tiše zavřel.

Byl téměř volný. Jediné, co mu překáželo v cestě byla budova úřadu. Monstrózní kolos se působením větru trochu třásl a zvonil železnou píseň. Julián vykročil vpřed a zakopl o spící Xantipu Korotkovnu Sibirskou. Zachrochtala a otevřela oči.

“To jste vy? Kam to jdete?” vykřikla. Julián, lekavý od přírody ji chytil a přikryl jí dlaní ústa. Sibirská ho kousla a vytrhla se mu ječíc cosi o znásilnění. Genadij se otočil a v zápalu nadšení proboural skleněnou zeď.

“Bídáku! Stůj!” volal na běžícího Juliána a napodoboval střelbu, aby ho zmátl. Sibirská se třásla a s vyvalenýma očima prohlašovala, že tak strašlivého chlípníka nikdy neviděla. Za těchto  okolností, že odmítá dále svědčit. Genadij jí dal dvě facky, aby se uklidnila. Xantipa Korotkovna omdlela.

Do nastalého hluku se probudil Josip Fjodorovič Uševcov a hlasitě se smál bezradnému Genadijovi.

Julián uříceně vpadl do haly. Zaruchanudze zaléval gerbery a něco si brumlal. Když uviděl Juliána, vlídně mu pokynul a podal mu umělohmotnou konvičku, aby mu pomohl. Julián, který byl vděčný za to, jak se k němu Zaruchanudze zachoval, začal rozvážně kropit. Julián vrátil konvičku a popřál Zaruchanudzemu dobrého dne.

Na schodech k všemocnému Slávovi Sláviči se setkal s pokuřujícím Malakovem a Zapirohinem.

“To je on, Jevgeniji Vladimiroviči!” řekl emotivně Malakov.

“Kdo, on?” zeptal se Zapirohin.

“Ten rybář! Už ho chytli! Určitě je ve spojení s teroristy. Měli bychom mu přišít i tu ze svazu nepřátel autobusů v Poroškovu! Dozajista jsou alespoň příbuzní!” šeptal Malakov.

Julián je oba poznal také a nyní cítil, že už nepůjde o nedorozumění, jako včera. Teď jsou tady ti dva, kteří určitě budou chtít vysvětlit, proč utekl z autobusu.

Když otvíral strážník dveře, setkal se s Papošnikovem. Hrůza! Julián se vylekal a byl v naprosto špatném rozpoložení. Papošnikov ho nepoznal, v duchu počítal, že kdyby trosky autobusu jeho synovec pošoupnul bagrem trochu blíž k domku, mohl by…

…Sláva Slávič Bězukladnyj si nasazoval druhou ponožku a byl shrben pod stolem. Prohlížel si své dlouhé nehty nalakované stříbrnou barvou. Jak byl na ně pyšný!

Strážník zakašlal a Bězukladnyj se vylekal, ale nedal na sobě nic znát. Nasadil si brýle a prohlédl Juliána.

“No… je to těžký případ s vámi, pane Juliáne…” řekl a dloubal se v nose. “Víte, ten přestupek, to je vlastně výsměch úřadům, a vy se určitě, jak tak na vás koukám, úřadům vysmívat nechcete, že.”

Julián přikyvoval hlavou. Bězukladnyj pokračoval.

“Víte… Máme tu problém, že vás viděla paní svědkyně Sibirská. A paní svědkyně Ložninská zase viděla pana Uševcova… Pan Uševcov to ale určitě nebyl, protože kdo umí vyprávět pohádky, nemůže jezdit rychle a porušovat předpisy, to dá rozum… I vy lišáku, vy jste to věděl, že dnes budu milosrdný, viďte…” tučně se usmál Sláva Slávič. Pak, když si uvědomil, jak strašně vypadá a jak ho Julián a strážník sledují s vyděšeným pohledem, přestal a řekl stroze: “No dobře. Podívejte, já myslím, že se spokojíme s peněžitou pokutou, která by odpovídala výši vašeho…”

Ale dál se nedostal.

11.

Motto:
“Vpřed! K zítřku!”
/ Nápis na transparentu /

Ale dál se nedostal. Do dveří vpadnul Papošnikov, následován Malakovem a Zapirohinem. Ti dva mu všechno řekli a Papošnikov, ač neměl vůbec žádnou vizuální paměť, začal vykřikovat, že Julián je ten ničema, který utekl a který řídil autobus.

Bězukladnyj s pozorně naslouchal a pak, když jeden ze strážníků ucpal ústa Papošnikova svou vlastní pěstí, řekl do ticha směrem k Juliánovi: “Tak vy jste lhal.”

Je těžké vystopovat duševní pochody Bězukladného, neboť Julián, kromě pozdravu a několika pokývání hlavou, doprovázenými sotva slyšitelným ano, neřekl vůbec nic a tak nemohl ani lhát.

“Lhal jste a chtěl jste se vyhnou trestu…,” pokračoval Bězukladnyj. “…Já už jsem to říkal hned, jak jsem vás  viděl, že…”

“A taky je ve spojení s teroristy!” vpadl do řeči Bězukladnému Malakov, “Jeho přítele unesli a on se mu ani nevrhnul na pomoc. Ba co víc, bil starce!!”

“A řídil můj autobus, do kterého vpadnul bez platného, lístku, což je trestné podle…,” začal Zapirohin.

“Dost!” zvolal Bězukladnyj a zhluboka se nadechnul. Nežli však stačil něco říct, vpadnul do dveří klíčník Genadij s Xantipou Korotkovnou. S nimi šel i Uševcov a stále se hlasitě chechtal.

“Hlásím, že on,” ukázal Genadij na Juliána, “utekl a zamknul mě ve vězení.  A pak…”

“…a pak mě  chtěl znásilnit!” vybafla Xantipa Korotkovna Sibirská. Josip Fjodorovič slzel smíchy. Julián se nějak necítil dobře. Najednou si přál, aby tu byl Balt, koza, Gríša Syslov, nebo i rybář Bosý, který mu vyrazil zub. Nic z toho se však nestalo.

Bězukladnyj si pohladil pleš a pak si pro ujasnění situace všechno nakreslil. Nepomohlo mu to a tak začal být nevrlý.

“Víte, že je to na prokurátora, pane Juliáne?” zeptal se Sláva Slávič. Ve všech přítomných projela vlna děsu. Kromě Juliána, který netušil co to je. “Ano, prokurátor… To je pro vás to nejlepší. Svědkyni Ložninskou jste jistě nějak obelhal, vy teroristo! No vidíte, jak jsem vám přišel na jméno. Teroristo! Jen jsem se na vás podíval.”

Pak vzal sluchátko a poručil všem, aby neposlouchali. Volal prokurátorovi, aby ho zplnomocnil k vynesení rozsudku. Po několika minutách bylo vše vyřízeno.

“Posaďte se,” vyzval pak Bězukladnyj všechny. Když tak udělali, dostal chuť nechat je všechny zavřít. Jeho neomezená moc, kterou mu telefonicky dal jeho strýc prokurátor, ho naplňovala čímsi skvělým a úžasným.

“Budete potřebovat advokáta… I když vy jako nebezpečný živel byste na něj neměl mít právo, poroškovské úřady vám přeci dovolují mít advokáta… Vidíte, proti čemu vlastně bojujete, pane Juliáne? Tak dobře se tady máte a takhle vyvádíte…,” řekl Bězukladnyj a poslal strážníka pro nějakého advokáta.

Malakov a Zapirohin se sázeli o hrnek kvasu, jaký trest dostane. Papošnikov počítal, že kdyby teď zapálil dům, mohlo by to ještě něco vynést. Genadijovi bylo všechno jedno, měl práci jistou. Xantipa Korotkovna si nezúčastněně pudrovala obličej. Uševcov vyprávěl polohlasně strážníkovi nějaký zajímavý příběh.

Julián byl zmatený. Tíha okamžiku na něj padla svou vahou. Hypnotizoval kliku a čekal, že někdo vejde, ten advokát, a že mu pomůže, aby se zase uviděl s Gríšou Syslovem i Kyriljevem.

Dveře se náhle otevřely a vešel vrátný Zaruchanudze, který se zeptal, kam že mu dal Julián tu kropící konvičku. Pak poděkoval a odešel.

Minuty se vlekly.

Bězukladnyj se houpal na židli a díval se na Xantipu Korotkovnu Sibirskou. V očích měl výraz vepře.

A pak konečně kdosi otevřel dveře a vstoupil muž.

Julián v něm okamžitě pocítil zdravý rozum a pevnou vůli. Usmáli se oba ne sebe. Muž se chvilku bavil s Bězukladným, který pak řekl, ať si popovídá s obžalovaným.

Julián rukou zvlhlou potem uhladil své vlasy a pokynul mužovi. Oba si poodsedli kousek dál.

“Jsem Daniel Vladislavovič Strugin a mám vás, pane Juliáne obhajovat… Nebojte se mě,” šeptal potichu muž, “uděláme to oba dobře, ačkoliv jsem pouhý majitel kantýny z druhého patra…”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *