Ryba

Věnováno Tereze Pohlové-Lauschmannové

Proč jsi se, Rybo, vydala na sever? Tam, kde nezbývá jen spočinout věčně v nehybnosti. Uvízla jsi v ledu a tvůj život vyhasíná. A cestu k ledovému cíli jsi vykonala svobodně. Nebo jsi víc střelkou kompasu, která se otáčí k chladnému pólu? Jsi nevolníkem přitažlivosti?

Já, Ryba, jsem jen tvorem pudovým. Toužím po citech a emoce blížící se smrti je tak silná a lákavá. Toužila jsem dlouho a stále doufala, že vystačím s vášní vlažné vody. Teď umrzám a jsem konečně štastná. Poprvé šťastná. A naposled.

Jsou nepochopitelné tvoje touhy, Rybo. Vždyť tam, kde je led, není život. Tam, kde není život, přece nemůže být štěstí. Věčný led tě láká, bez konce a začátku. Děsivý chlad bez vášně varu.

Necítím chlad a neznám, co je teplo. Vím jen, že v ledu se ukrývá moudrost. Kolik trpělivosti je třeba v setrvání ve smrti. Ta vyučí mě. Chci býti moudrá a vězet bezpečně v osidlech moudrosti. Člověče, jsi jako delfín, ve svém zrazování, však nemáš ani trochu z jeho radosti.

Potkala-li jsi delfína při cestě k pólu, pověz mi: on snažil se tě zastavit? Jaká byla jeho pískavá promluva ptáků z jiných sfér.

Tvůj družný přítel delfín ve vlnách je jako doma. Voda kolem něho je sluncem prozářená a v hlubině se nevyjímá jeho tanec na jiskrných kapkách. On bez respektu, ač s otevřeným srdcem snažil se mě s láskou polknout, když nechtěla jsem zvrátit směr. Jeho vřelé a vášnivé kázání nicméně se neprotnulo se záměrem mým. Já nejsem připravena býti potravou a jako v masomlýnku čvachtat neustálou fádní přeměnou. Já chci stát a čekat. A nejlépe tak na dlouhé čekání. Ten delfín s ptačím zobákem se zuřivě ohnal ploutví, to vlna od pólu spojená se mnou, dala silnou odpověď té jeho všeobjímající lásce. Jeho dohasínající Slunce jest, má však trvající tma mimo dosah invaze sluneční.

Ty Slunce odmítáš, stejně tak i vzduch, jenž bohatstvím kyslíku oplývá…

Jsem ryba a kyslík neodmítám. Ty jsi však jen člověk, co jeho dýchat pod vodou neumí. A voda, pamatuj, je více důležitá. Vždyť v každé kapce vody tisíc Sluncí jest. A led to nejbezpečnější vody skupenství. Ty zaklínáš se potřebou tepla, však v ledu teplo také skryto a v páře také chlad, jak v mlze. Já chci spočinout v ledu nehybná, bych cítila o krok nadřazený pohyb prostorem vesmíru. Závratnou rychlostí k věčnosti.

Porce haiku č. 3

O Facebooku

V knize portrétů
člověk hledá tak marně
svou ztracenou tvář.

O špatném dojení

Z vemene žití
ukápne jen několik
slz syrovátky.

O ptačím tichu

Při brzkém jaru
na větvích stromů sedí
opeřený klid.

O dobrém dojení

V rozlitém mléce
nalezne prostornou skrýš
mnoho litrů slz.

O sociálních sítích (obecně)

V smyšleném světě
mezi zástupy mrtvých
skutečný je ráj.

O poezii

Ve stopách, verších,
slokách line se předivo
nervů básníka.